Jak se po padesátce vyrovnat s přicházejícím stářím. Štindl píše bez patosu

Petr Vizina Petr Vizina
12. 12. 2022 17:12
V právě vydané novele nazvané Tolik popela projevuje Ondřej Štindl mnohem větší porozumění pro své postavy než v předchozích prózách. V předloňském Až se ti zatočí hlava se redaktor rozhodl svůj konflikt s trollem na sociální síti dotáhnout fyzicky. Protagonista nové knihy Kryštof Mráz je o mnoho sympatičtější.
Ondřej Štindl, předloňský držitel Ceny Ferdinanda Peroutky, píše jako vždy nepateticky. Vyhýbá se velkým slovům, která by příběh zadusila.
Ondřej Štindl, předloňský držitel Ceny Ferdinanda Peroutky, píše jako vždy nepateticky. Vyhýbá se velkým slovům, která by příběh zadusila. | Foto: ČTK

Šestapadesátiletý spisovatel a novinář Štindl, držitel Ceny Ferdinanda Peroutky, jej vybavil sebereflexí a průkaznějším intelektem. Nejspíše proto, že před Mrázem stojí nesrovnatelně obtížnější úkol: vyrovnat se po padesátce s přicházejícím stářím, tedy plynutím času, a s těžko proniknutelným tajemstvím smrti nebo existence Boha. Navíc v době nastávající pandemie covidu.

Motivem třísetstránkového příběhu je existence náboženského kultu kolem Mrázovy dávno zemřelé sestry. Protínají se tu témata času, paměti a tajemství smrti, hádanka týkající se Boha i mediální obraz nakažených na dýchacích přístrojích. Akorát že u Štindla tak patetické pojmy jako "tajemství smrti" nenajdeme. Jak připomíná literární postava Kamila Rýdla, Mrázova kamaráda z dospívání a vůdce náboženského kultu, "důležitá je jedině pravda, a tu vznešený místa a vznešený slova jenom uhlazujou."

Štindl píše jako vždy nepateticky. Vyhýbá se velkým slovům, která by příběh zadusila. Děj čeří situace, jež mohou mít podobu anekdot. V té ústřední se o privilegia mužů středního věku před televizními kamerami přetahuje opilý stárnoucí spisovatel Mráz s poněkud přepjatou sociální vědkyní Kristýnou Stejskalovou. Sice střízlivou, zato nervózní a málo sebejistou.

Scénka, při které mladá žena v afektu sletí ze židle, se stane hitem sociálních sítí. Mráz to podle komentářů uživatelů té bláznivé vědkyni pěkně "nandal". U Štindla však nejde o vtip na účet woke mentality, tedy aktivistů usilujících o nápravu různých nepravostí. Spíš o úvodní rozehrávku ke sblížení Kryštofa s Kristýnou.

Do vztahu ale mohou vstoupit, teprve opustí-li něco ze svých generačních nastavení. Autor odolává pokušení doříct téma podle náznaků a očekávání; kolem odlišnosti v postojích věkově odlišné dvojice nesplétá hned milostný příběh. Neironizuje bizarní náboženskou sektu jako pouhý výdělečný podnik jednoho vůdce. Nadějí je ve Štindlově textu přesvědčení, že nutně nemusíme strávit zbytek života uvězněni ve svých předpokladech a pověrách. Můžeme se vychýlit z vlastní trajektorie směrem k druhému, tak zoufale odlišnému. Co opouštíme je najednou důležitější než to, co ještě dokážeme získat. Štindlův padesátník Kryštof není stárnoucí muž křičící na mraky.

"Sedl si do poslední řady, kolem sebe dost místa, tak to má rád," popisuje jeho návštěvu náboženského shromáždění, které uctívá Mrázovu mrtvou sestru. V jistém smyslu lze strategii všímavého pozorovatele v zadní řadě vztáhnout i na autora.

Obal románu Tolik popela.
Obal románu Tolik popela. | Foto: Nakladatelství Argo

Slabinami novely jsou pasáže, kdy pozorovatel v zadní řadě podlehne pokušení poučit auditorium vlastním postřehem. Nikoliv ústy literární postavy, ale coby komentátor, což je další ze Štindlových profesí. Čteme-li, že "jenom u lidí jako Kristýna Stejskalová, těch mladších, angažovaných, vážně se tvářících a skálopevně přesvědčených o svém nároku být vážně bráni, síla jeho imaginace nějak selhávala", rozeznáváme spíš autorův postřeh nežli myšlenky subtilněji formulujícího vrstevníka Kryštofa Mráze.

Rovněž závěr úvahy náleží razancí více analytikovi než postavě ochotné opouštět své předpoklady: "Jeho pohled byl příliš slabý, aby pronikl hradbou všech těch amúzických řečí formulovaných s veledůležitostí zasloužilého byrokrata. Účelem toho slovního betonu stejně bylo jenom vytvořit sarkofág nad prázdnotou." V podobných pasážích text překmitává mezi prózou a názorovým komentářem.

Úspěch značné části současné české beletrie spočívá v zapisování historických příběhů či literárních adaptacích skutečných událostí. Postavy se vydávají po cestách, které jim určily dějiny nebo autorská fantazie. Málokdy nahlížíme do jejich předpokladů nebo záměrů, v nichž je člověk sám sobě vždy záhadou.

Ondřej Štindl v tomto smyslu není zapisovatel příběhů, ale spisovatel zkoumající, co se s námi vlastně děje. "Když ti jde o život, naskočí ti jiný myšlení," říká jedna z jeho postav. Vypráví o situacích, kdy člověka v horách honí rozzuřená šelma nebo jej smete lavina. Výrok se ale nemusí týkat jen heroických vyprávění z výšin. Možná má platnost i na planinách všednosti, kde se lidé vyrovnávají s vlastním stárnutím, smrtelností a myšlenkou Boha, stejně jako ve Štindlově novele. Jaké myšlení nám naskočí po jejím přečtení?

Kniha

Ondřej Štindl: Tolik popela
Nakladatelství Argo 2022, 312 stran, 298 korun.

Video: Radio 1 měla být legrace, co nás uživí. Z řečových vad jsme si udělali image, říká Štindl

Vývoj šel samospádem, byla tendence dávat přes den do studia lidi, co neohrozí posluchače na zdraví, vzpomíná spoluzakladatel stanice Ondřej Štindl. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy