Oko za oko, zub za zub? Nová kniha zkoumá sílu i limity lidské touhy po pomstě

Pomsta je sladká, říká ustálené rčení. Částečně to potvrzuje i kniha Věda o pomstě. Proč toužíme po pomstě a jak to překonat, kterou v překladu Milana Lžičky právě vydalo nakladatelství Mimochodem. James Kimmel jr., původním vzděláním právník, v ní dokládá, že pomsta, nebo už i pouhé snění o ní, přináší uspokojení, uvolňuje dopamin a aktivuje oblasti mozku odpovědné za prožívání potěšení a odměn. Takže pomsta skutečně vyvolává příjemné pocity. „Ale pouze na chvíli“, zdůrazňuje autor. Stejně jako u drog a alkoholu příjemné účinky rychle odeznívají a dlouhodobě vedou k větší bolesti a utrpení.

Mstí se ti, kteří v sobě vrší křivdy

Kimmel se odvolává na výzkumy mozku, ale i na řadu historických příkladů známých a výkonných mstitelů. Svěřuje se s tím, že se jím málem sám stal, když chtěl zastřelit několik svých vrstevníků, kteří jej šikanovali, ale na poslední chvíli dokázal svoji pomstychtivost přemoci. Na rozdíl od řady antihrdinů, jejichž životní osudy v knize probírá. Významné místo mezi nimi zaujímá Češka Olga Hepnarová, která se výslovně označila za člověka zničeného ostatními lidmi. A společnosti vzkázala: „Já, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo“.

Ona i další masoví vrazi jsou podle autora „rozzlobení samotáři, kteří v sobě vrší křivdy“, ať už se jedná o střelbu ve školách, nebo lidi, kteří se ocitli v čele velkých států, dostali pod svou kontrolu úřady a nemusí zabíjet vlastnoručně. Hitler, Stalin a Mao přitom nepovraždili miliony lidí kvůli nějaké vrozené zkaženosti charakteru, ale v důsledku závažné, nezvladatelné závislosti na pomstě, „faktoru, který motivuje studenty k vraždám spolužáků, milence k zabití partnerů a konkurenční gangy ke vzájemnému pobíjení v ulicích měst“. Zůstává přitom nejisté, jestli se podaří prosadit „závislost na pomstě“ jako samostatnou oficiální psychiatrickou diagnózu, jak autor navrhuje.

Autor hledá touhu po pomstě i tam, kde není

Každopádně z perspektivy výše zmíněné hypotézy se autor snaží vylíčit vybrané epizody z lidských dějin, od těch mytických až po ty skutečné, od Kainovy vraždy po současnost, přičemž ale jeho snaha všude vidět jako hlavní motivační faktor touhu po pomstě je místy až křečovitá a málo přesvědčivá. „Lovci, přepravci, majitelé a obchodníci s otroky nutkavě toužili po pomstě vůči Afričanům, Afroameričanům i těm, kteří se jim snažili pomáhat, za to, že se bránili zajetí a zotročení a pokoušeli se o útěk,“ tvrdí kupříkladu Kimmel. Což není nepravda, ovšem hlavním důvodem byla touha po zisku, jíž silně pomáhalo přesvědčení otrokářů o tom, že zotročení jsou bytosti nižšího řádu, či dokonce odlišný, podřadnější biologický druh.

Naopak jako pozitivní příklad uvádí autor Marshallův plán a poválečnou obnovu Evropy, kdy se alespoň v určité části našeho kontinentu podařilo konečně zastavit „koloběh pomsty“. Aniž by ale příliš zdůrazňoval, že souběžně probíhal proces denacifikace a potrestání viníků, tedy že odpuštění provázely rozsáhlé systémové změny, které měly zabránit (a skutečně zabránily), aby něco podobného německá společnost znovu připustila.

Související

Banalita zla i neochvějná lidskost. Jak se z řadových občanů stávají masoví vrazi?

V závěru autor přiznává, že vlastně neříká nic zásadně nového: „K nejcennějším poznatkům mnoha světových filozofických a náboženských systémů patří ten, že v zájmu osobního klidu i bezpečí a zachování vzájemných vztahů je lepší odpouštět než se mstít. V tom byli filozofové, teologové, básníci, proroci a dramatici odjakživa o mnoho napřed před vědou.“