Odvedla dítě do jeslí a psala na parkovišti. Vyšel román od čtyřnásobné matky

Hana Ulmanová Hana Ulmanová
11. 2. 2022 17:00
Když člověk dočte česky nedávno vydanou prozaickou prvotinu Irky Doireann Ní Ghríofaové, čeká ho zasvěcený doslov, který překladatelka Alice Hyrmanová McElveen výstižně nazvala Hledání ztraceného hlasu. Na mysli má samozřejmě hlas ženský. Nebo přesněji více hlasů, v zájmu přehlednosti ale začněme dvěma.
Doireann Ní Ghríofa vždy odvedla nejmladší dítě do jeslí a pak začala psát.
Doireann Ní Ghríofa vždy odvedla nejmladší dítě do jeslí a pak začala psát. | Foto: Al Higgins

Jedenačtyřicetiletá irská rodačka Doireann Ní Ghríofaová je bilingvní básnířka s překladatelskou zkušeností a také čtyřnásobná matka. Do této knihy vydala šest sbírek poezie točících se kolem zrození, smrti a touhy, valné finanční zajištění jí však nevynesly.

Román Přízrak v hrdle, který česky nedávno vydal Odeon, psala v autě, na střeše několikapatrového parkoviště v druhém největším irském městě Corku, vždy poté, co v jeslích zanechala nejmladší dítě. Pracovala tedy na místě, jež jí nepřipomínalo čekající domácí práce, bylo zadarmo - a ještě skýtalo výhled na mraky.

Výsledný text je zčásti o autorce: ženě odškrtávající si v každodenním koloběhu víceméně stále stejné splněné úkoly. O ženě, jež posledního potomka přivedla na svět předčasně, císařským řezem, načež s ním skončila na novorozenecké jednotce intenzivní péče. Také ale píše o tom, jak se zamilovala do básně, nejslavnější irské elegie. Tu roku 1773 vytvořila Eileen O’Learyová poté, co jí zabili manžela.

Tento pláč či nářek nad mrtvým okouzlil naši současnici natolik, že začala shánět dostupné překlady a komentáře. Poprvé na báseň přitom narazila ve škole, jako jedenáctiletá, a tehdy ji nudila. Podruhé se s ní setkala v pubertě, kdy ji ve vlastním milostném poblouznění vnímala jako dílko o lásce.

Skutečně ji dílo Eileen O’Learyové uhrane až v dospělosti, kdy v něm spatří podobnost s vlastním životem. Znovu a znovu si ho pročítá, kdykoliv si na něj udělá čas - třeba když odsává mléko posílané dál potřebným kojencům a maminkám.

Tehdy si taky uvědomí, že manželka kapitána husarské stráže Arta O’Learyho měla něco, co sama nemá - žena z 18. století byla obklopená hojností a služebnictvem, kdežto autorce románu připadla všední lopotná dřina a nákupy po bazarech. Zároveň je cosi spojuje: obě jsou manželky, matky a vášnivé milenky s nutkáním literárně vyjádřit své city. A tak začne Doireann Ní Ghríofaová pátrat po osudech Eileen O’Learyové.

V jejím životě, stejně jako v životopisech všech tehdejších žen, jsou samozřejmě mezery. Byla popisovaná výhradně ve vztahu k mužům, irským národním hrdinům: jako manželka kapitána Arta nebo později teta irského politického vůdce Daniela O’Connella, čili feministickým termínem coby bytost relativní.

Doireann Ní Ghríofaová si usmyslí podat plastičtější obraz jejího života. Chce ho záludně vylákat nepřímým čtením mužských textů, jako jsou výstřižky z novin či zápisy z matrik. Úkol úmorný, leč nese plody.

Dozvídáme se, že Eileen vyrůstající v bilingvním prostředí se poprvé stala vdovou v patnácti, kdy ještě nebyla ani těhotná. Když ovdověla podruhé, bratři si o ní psali dopisy. A třebaže poté následuje mlčení, s tím se autorka románu nespokojila. Vydala se po stopách Eileeniných dětí - a jelikož to byli muži, dohledala toho poměrně dost.

Román Přízrak v hrdle je formou i obsahem bytostný hybrid. Opřený o důkladný výzkum pramenů i vlastních cest na důležitá místa, jako biografie psaný s neskrývaným osobním zaujetím. Současně jsou to ale paměti plné tu lyrických pasáží, onde zas esejistických úvah. Mimo jiné hledají nové přístupy k historii a vypravěčské techniky: tak, jako to dělá kupříkladu vlámský spisovatel Stefan Hertmans v také česky vydaných knihách Válka a terpentýn nebo Konvertitka.

Žádá-li někdo jednoznačnou nálepku, neuspěje. Nejblíž se Přízrak v hrdle blíží původně anglofonnímu termínu "nefiktivní román", který by ovšem použil leda akademik. Sama autorka mluví prostě o "ženském textu", případně o "pohřebním zpěvu i písni pracovní, nářku i ozvěně, chvále i žalmu, oslavné hymně, jásotu i kvílení".

Obal knihy Přízrak v hrdle.
Obal knihy Přízrak v hrdle. | Foto: Odeon

Dotýká se otázek ženského těla, sexuality a tvořivosti. Porod, kojení a mateřství vnímá jako věc vyčerpávající a přehlíženou, ale také coby zdroj potěšení a radosti. V jejím podání každá žena, která pečuje o děti, tvoří společný text našich dní, což radikálně přehodnocuje představu domácího prostoru coby druhořadého k tomu mužskému, veřejnému.

Fascinující, náročnou a kritikou vysoce ceněnou prózu, zabývající se mimo jiné posedlostí, nakladatelství Odeon svěřilo méně známé překladatelce Alici Hyrmanové McElveen, jejíž příjmení naznačuje irskou spojku, a přidělilo jí zkušeného redaktora Jana Zelenku. Ti dva vycházeli z anglického originálu knihy Doireann Ní Ghríofaové, k němuž pak v zrcadlovém překladu připojili původní elegii Eileen O’Learyové.

Otázkou k jinak skvěle připravenému svazku tak zůstává leda to, zda by bývalo nebylo moudřejší zařadit anglický překlad irské básně pořízený samotnou Doireann Ní Ghríofaovou. Jen málo zdejších čtenářů ovládá irštinu tak dobře, aby dokázalo posoudit kvality překladu do češtiny. Na druhou stranu se nám takhle nabízí jedinečná příležitost vidět, jak taková irská elegie vůbec vypadá.

Kniha

Doireann Ní Ghríofa: Přízrak v hrdle
(Přeložila Alice Hyrmanová McElveen)
Nakladatelství Odeon 2021, 280 stran, 359 korun.

 

Právě se děje

Další zprávy