Jako devatenáctiletá se v rámci hledání svobody v autoritě stala katoličkou, nicméně zároveň byla bohémka: v 50. letech chodila výhradně v černém a obsluhovala v lahůdkářství, kde se také seznámila se svým budoucím manželem.
V jím vlastněném nevelkém nakladatelství poté pod vlastním jménem, tedy jako Anna Margaret Haycraftová, redigovala prózu - "její" autorkou byla kupříkladu dnes již nežijící Angličanka Beryl Baindridgeová. A třebaže nesnášela domácí práce, výborně vařila. V londýnské čtvrti Camden Town pořádala proslulé literární večírky, které navštěvoval i renomovaný prozaik Kingsley Amis.
Měla sedm dětí, z nichž dvě zemřely ještě za jejího života - dcera Rosalind dva dny po porodu a syn Joshua poté, co spadl ze střechy londýnského nádraží Euston, odkud pozoroval vlaky. Patrně i proto pod pseudonymem Alice Thomas Ellisová debutovala poměrně pozdě, ve 45 letech.
Milostné životy přátel ji nepohoršovaly, avšak ostře se vymezovala vůči liberálním proudům v církvi, a přestože psala o silných a nezávislých ženách, vystupovala proti feminismu. Rozhodně je oblíbenější ve vlasti než za oceánem a ani náhodou nepatří mezi nejprodávanější autory na serverech jako Amazon.
Její prozaický odkaz sestává z 12 útlých románů, z nichž jeden se probojoval do užšího výběru na Bookerovu cenu a několik se dočkalo televizních adaptací. Ohledávají hlavně divošství, smutek a nespokojenost městských žen, které zpravidla navštíví malou provinční komunitu. Ta je uzavřená a plná tajemství, přítomností hrdinek vytržená z rutiny, což samozřejmě funguje i naopak. Kromě běžných záležitostí se postupně začíná odhalovat hlubší úroveň existence všech postav, od morální až po metafyzickou.
Ve Smíchu bez příčiny, který do češtiny přeložil Martin Pokorný, se setkáváme s přitažlivou a sofistikovanou londýnskou novinářkou Lydií. Chce zapomenout na bývalého milence (byl "parchant", avšak "vždy zjitra vstával jako bůh"), proto se na nějaký čas přesune do primitivního příbytku ve Walesu.
Kýžený klid se však nedostaví: protagonistka záhy začne zkoumat vášně místních, ať už je to doktor milující především sám sebe, či nevěrná manželka na první pohled nepříliš inteligentního farmáře. Anebo lehce zlověstný smích, který se v noci ozývá z lesů a v jinak realistickém textu představuje prvek nadpřirozený, gotický. Nezpůsobuje ho vítr ani ho nevydávají zvířata - prostě tam je a interpretovat ho jako smích Boha nad lidskou pošetilostí by bylo víc než násilné.
Z principů, které vyznává, Lydia nesleví ani v průběhu nepříliš akčního děje: obdobně jako autorka kupříkladu pevně věří, že muži mohou být kněží, protože nemohou být matkami, a tato genderová danost jí přijde naprosto v pořádku. Změní se však to, jak chápe druhé - ke svému údivu a navzdory sebestřednosti zjistí, že i obyvatelé odlehlého venkova se mohou chovat cynicky a rafinovaně.
Příběh léčby jejího zlomeného srdce je vyprávěný s vtipem, který navazuje na nejlepší tradici britské konverzační komedie od dob Oscara Wildea, a střídá se s fragmenty proudu vědomí farmářovy mladší sestry.
Oproti Lydii je tato dívka zjevně nějak postižená. Jako čtenáři se dozvíme, že nemluví, přesto jsme vystaveni jejím neúplným a na první pohled nelogickým citovým i myšlenkovým pochodům, což je experiment srovnatelný snad jen s uchopením postavy Benjyho v Hluku a zuřivosti z roku 1929, vrcholném románu Williama Faulknera a amerického modernismu vůbec. Navíc Ellisové postava je zjevně přesvědčená, že zemřela, a vášnivě ráda se toulá po kopcích, i v noci. Že by další možný zdroj smíchu? Nebo důkaz nevyzpytatelnosti cest Božích? A samozřejmě i ona něco o svém okolí "ví".
Zneklidňující obsah a provokativně stavěná témata umocňuje vytříbený styl. Všudypřítomnou bystrost a ironii na něm obdivovala i jindy nesmlouvavá prozaička a kritička Francine Proseová, do roku 2009 předsedkyně amerického PEN klubu. Přičtěme k tomu Ellisové břitkost či úspornost a v ostrovní literární tradici se nabízí srovnání snad jedině s Muriel Sparkovou a Evelynem Waughem, ze současnosti Edwardem St Aubynem.
Českého překladu Smíchu bez příčiny se ujal Martin Pokorný, jenž dílo mimořádně vybrousil: je to vidět na bonmotu jazykovém, kdy protagonistka nad pohlednicí od svého ex zkrátka a jednoduše konstatuje, že vykřičníky "jsou vlezlé", či na postřehu stran společenského chování, že "strojená přízeň je spolehlivý způsob, jak si od druhých udržet odstup".
Z povedeného překladu lze ocitovat i otázku bezmála teologickou, řečnickou, vážně míněnou i lehce sugestivní: "Byla Boží bezchybná vlídnost tou příčinou, která Satana donutila jít žít do díry, kde může nechat věci válet jen tak a dávat si nohy na stůl?"
Kniha
Alice Thomas Ellisová: Smích bez příčiny
(Přeložil Martin Pokorný)
Nakladatelství Opus 2020, 136 stran, 268 korun.
