Odjeli do pustiny budovat socialistický ráj, skončili na popravišti nebo v gulagu

Petr Zídek Petr Zídek
14. 1. 2021 17:30
Tragický příběh více než 1300 československých osadníků, kteří ve druhé polovině 20. let minulého století odjeli hledat štěstí do sovětského Kyrgyzstánu, je možná aktuálnější, než by se zdálo. Ukazuje, co se může stát, pokud lidé přestanou kriticky myslet a propadnou ideologickému vidění světa.

Pojem Interhelpo dnes něco řekne málokomu. Čtenář pamětí Alexandra Dubčeka si možná vzpomene, že budoucí vůdce pražského jara prožil dětství právě v této československé vystěhovalecké komuně v dnešním Biškeku.

Historii Interhelpa v roce 2008 zmapoval dokumentarista a novinář Jaromír Marek televizním dokumentem Interhelpo - Historie jedné iluze. Nyní téma zpracoval knižně, přičemž se mohl opřít o řadu materiálů, které se do hodinového pořadu nevešly.

Marek měl to štěstí, že ještě zachytil poslední žijící svědky, kteří do Interhelpa přišli jako děti. V knize vydané nakladatelstvím Host využívá mnoho dobových dokumentů, jež sesbíral v Česku, na Slovensku i přímo v Kyrgyzstánu. Přestože se úzkostlivě drží ověřených faktů a nenechává se unést emocemi, jeho práce je čtivou historickou reportáží.

Interhelpo, založené jako družstvo v listopadu 1924 v Žilině, vzniklo coby produkt bídy, která panovala v tehdejším Československu. Hlavní roli při tom sehrál Rudolf Mareček, komunistický dobrodruh a nadšený propagátor reformované verze jazyku esperanta známé jako ido. Za první světové války pobýval v ruské Střední Asii a za revoluce se přidal k bolševikům. Po návratu do Československa pod pláštíkem cestopisných přednášek agitoval pro vystěhovalectví do Kyrgyzstánu, který líčil jako ráj na zemi.

Marečkově propagandě naletěly stovky Čechů, Slováků, ale také Maďarů, Rusínů a Němců, často členů či sympatizantů komunistické strany. Neváhali prodat veškerý majetek a z utržených peněz zakoupit členský podíl v družstvu, jenž vyšel na tehdy vysokou sumu 5000 korun.

První vlak se 117 členy družstva a jejich 186 rodinnými příslušníky vyrazil ze Žiliny 29. března 1925. Ten, který celou věc zorganizoval, ale chyběl. Prý proto, že neobdržel pas. Podle autorem citovaných archivních dokumentů však Mareček pas získal, takže jeho jednání je nadále plné otazníků. Zejména není jasné, zda byl přímým agentem Moskvy, nebo pouze podvodníkem, který využil situace a kontaktů.

Transport ze Žiliny je připraven k odjezdu.
Transport ze Žiliny je připraven k odjezdu. | Foto: archiv Jaromíra Marka

Po pěti týdnech a 7000 kilometrech vystěhovalci dorazili do tehdejšího Pišpeku, kde železnice končila. Místo sadů plných granátových jablek v bukolické krajině, o které jim vyprávěl Mareček, našli jen vyprahlou step, kočovníky žijící v jurtách a pár primitivních baráků. Není divu, že hned po příjezdu se několik rodin rozhodlo vrátit, v dalších letech je následovaly stovky lidí. Zpět do Československa ale přijížděly už jako žebráci, protože družstvo jim nikdy nevrátilo členské podíly ani další investice vložené do projektu.

Extrémní klimatické podmínky, epidemie tyfu a malárie, nedostatek potravin a neexistující lékařská péče vedly k tomu, že v prvních měsících zemřely skoro všechny děti mladší tří let - do konce prvního roku jich rodiče pohřbili na třicet. Rok pohrom uzavřel v květnu 1926 požár, který zničil všechny dílny, jež přistěhovalci vybudovali. Jen díky příjezdu druhého velkého transportu s dalšími 600 lidmi z Československa se komunita nerozpadla.

Přestože mezi imigranty byli jen řemeslníci a rolníci, Interhelpo se stalo průkopníkem technického pokroku v oblasti, kde v té době panovaly středověké poměry. Již v září 1925 osadníci spustili dovezený generátor a rozsvítili vůbec první žárovku v Kyrgyzii. O necelé dva roky později uvedli do provozu textilní továrnu, která používala vyřazené stroje nakoupené v Československu za cenu šrotu - ty pak na místě fungovaly minimálně do 60. let.

Mlýn Slovácké komuny, 30. léta 20. století.
Mlýn Slovácké komuny, 30. léta 20. století. | Foto: archiv Jaromíra Marka

Členům družstva se podařilo vybudovat domky, které zajišťovaly alespoň trochu důstojné bydlení, a situace se stabilizovala. Zároveň začalo družstvo za členy přijímat i místní občany, což vedlo k pozvolné sovětizaci, manifestované třeba tím, že hlavním komunikačním jazykem se stala ruština.

Ve třicátých letech již měli Rusové a Kyrgyzové většinu v družstvu a sovětský stát nad ním přebíral stále větší kontrolu. Mnoho původních členů, mezi nimi i manželé Dubčekovi se dvěma syny, se vrátilo do vlasti. Kdo tak neučinil a přijal sovětské občanství, ocitl se ve druhé polovině 30. let v pasti, z níž nebylo úniku.

Obal knihy Interhelpo – Tragický příběh československých osadník v Sovětském svazu.
Obal knihy Interhelpo – Tragický příběh československých osadník v Sovětském svazu. | Foto: Host

Podle autora v roce 1938 působilo v Interhelpu již jen 74 původních osadníků z Československa. Stalinský teror je zasáhl tvrdě: 19 osob včetně někdejšího předsedy družstva Donáta Láníčka bylo odsouzeno k smrti a popraveno, další skončili v gulagu nebo na nucených pracích. Po vypuknutí druhé světové války perzekuce ještě zesílila, někteří družstevníci se jí vyhnuli vstupem do armády Ludvíka Svobody. Na konci roku 1943 došlo ke konečné likvidaci družstva.

Do vlasti se bývalí členové Interhelpa vraceli i po skončení konfliktu, i když ti, kdo získali sovětské občanství, měli s přesídlením problémy. Podle Jaromíra Marka žije dnes v Biškeku, který je metropolí nezávislého Kyrgyzstánu, na 500 lidí s československými kořeny. Česky však už neumí nikdo.

Komunistickou propagandou vyvolaný sen po šťastném životě ve společnosti, kde si budou všichni rovni, se ukázal jako chiméra. Většině rodin, které vytvořily komunitu Interhelpo, přinesl pobyt v Sovětském svazu jen utrpení a bídu.

Kniha

Jaromír Marek: Interhelpo - Tragický příběh československých osadník v Sovětském svazu
Nakladatelství Host 2020, 327 stran, 349 korun.

 

Právě se děje

před 6 minutami

Exředitel Nemocnice Na Homolce Dbalý si za ovlivňování zakázek a přijímání úplatků odpyká sedm let vězení. Rozhodl o tom pravomocně odvolací soud

Zdroj: ČTK
před 41 minutami

Končící liberecký šéf policie Husák se přesune k útvaru policejního vzdělávání

Nynější liberecký krajský policejní ředitel Vladislav Husák bude působit jako metodik Útvaru policejního vzdělávání a služební přípravy. Z místa krajského šéfa ho policejní prezident Jan Švejdar kvůli účasti na narozeninové oslavě v teplickém hotelu odvolá 1. února, od té doby nebude dostávat příplatek za vedení. Husák o přeložení sám požádal.

"Vladislav Husák dnes doručil policejnímu prezidentovi žádost o převelení na jiné místo ve stejné služební hodnosti. Policejní prezident jeho žádosti vyhověl," uvedla mluvčí policejního prezidenta Kateřina Rendlová. Husák podle ní nadále zůstane v desáté platové třídě, odebráním příplatku za vedení a zvláštního příplatku mu klesne příjem o zhruba 20 000 korun měsíčně.

Zdroj: ČTK
před 45 minutami

Aktivisté dostali za poškození věže elektrárny peněžité tresty až padesáti tisíc

Pět aktivistů ekologické organizace Greenpeace dostalo ve středu za poškození chladicí věže elektrárny Chvaletice peněžité tresty od 28 000 do 49 000 korun. Soud jejich jednání kvalifikoval jako přečiny poškození cizí věci a poškození a omezení provozu obecně prospěšného zařízení. Rozsudek není pravomocný, státní zástupce, zmocněnec elektrárny i všichni obžalovaní si ponechali lhůtu na odvolání.

Aktivisté v říjnu 2016 od 3. do 5. října obsadili chladicí věž elektrárny na protest proti povolení její modernizace a tím prodloužení provozu do roku 2030. Za pomoci horolezecké techniky se z věže spustili a navrtali do opláštění kolem stovky děr, poté na ni ukotvili a rozvinuli transparenty. Uvnitř chladicí věže odpálili několik dýmovnic, aby vizuálně znázornili exhalace z elektrárny. Podle elektrárny tím věž znečistili.

Zdroj: ČTK
Další zprávy