


Epos hodný Miltona. I těmito slovy byla před 40 lety oslavována kniha Zrození atomové bomby od Richarda Rhodese, který za ni získal Pulitzerovu cenu. Nyní vychází poprvé česky. Obšírně líčí, jak vypadal vědecko-technický vývoj této zbraně, jeho politické pozadí i důsledky pro obyvatele Hirošimy a Nagasaki, kam dopadla. A klade otázky o společenské odpovědnosti vědců, jež jsou stále palčivější.

Lidský pokrok s sebou nese nejen benefity, ale i rizika: dokud naši pradávní předci žili v malých skupinách na stromech, nehrozilo jim, že budou hromadně umírat například kvůli epidemiím šířícím se městy nebo při haváriích letadel. Na zcela novou úroveň ovšem naše schopnosti přivedl objev jaderné energie a atomové bomby. Za nejuznávanější a nejvlivnější knihu o jejím vzniku a projektu Manhattan je považována kniha Zrození atomové bomby. Originál pochází už z roku 1986 a v překladu Pavla Pokorného ji letos v červnu vydal Host.
Americký historik, novinář a spisovatel Richard Rhodes své téma pojal neobyčejně komplexně, především ale v knize přináší pestrou mozaiku osudů jednotlivých vědců, kteří k objevu přispěli. Patřilo mezi ně několik Maďarů, v první řadě Leó Szilárd, nadšený čtenář sci-fi děl H. G. Wellse, k jehož oblíbeným záležitostem patřily úvahy o tom, „jak spasit svět“. Dále třeba Američan Arthur Holly Compton, který se mimo jiné věnoval spekulacím o tom, že Heisenbergův princip neurčitosti přesahuje hranice atomu a zasahuje do lidského dění, což údajně potvrzuje existenci svobodné vůle.
Méně filozofické sklony měl Ital Enrico Fermi, racionální vědec, který nesnášel cokoli jen přibližného či „mlhavého“, proto jednal věcně a někdy i trochu bezohledně, jelikož „měl ve zvyku ignorovat vágní zákony lidské povahy“. Nechybí ovšem ani Robert Oppenheimer, kterého před třemi lety připomněl úspěšný Nolanův film. Spíše okrajově se v knize mihne i Georg Placzek (1905–1955), rodák z Brna.
I když je autor líčí jako osobnosti excentrické či dokonce podivínské, kniha je nesporně holdem jejich nasazení a genialitě. Současně nijak neskrývá, že během válečného úsilí se obětavost, píle i vynalézavost nacházely na všech bojujících stranách: kupříkladu když Japonci nestíhali vyrobit dostatek speciálně upravených torpéd pro útok na Pearl Harbor, odpovědný manažer „obešel firemní předpisy“ a držel soustružníky a montéry v práci přesčas, takže zbraně byly dodány včas. Z hlediska nezávislého pozorovatele pak svoji funkci v daném momentu splnily znamenitě, tedy podle plánů útočníků.
Z dlouhodobého hlediska ale Japonci při odhadu americké schopnosti vyrobit jaderné zbraně podcenili jejich komunitního ducha. Kolektivní obětavost je rysem tradičně spojovaným spíše s kulturou japonskou než americkou, ale „Američané ji dokázali v těžké situaci projevit a společně s tím využít i zdroje talentu a kapitálu, jaké nebyly nikde jinde na světě“.
Autor tvrdí, že vzhledem k vývoji jaderné fyziky byl objev jaderného štěpení nevyhnutelný. I když to, že přitom bude nalezena nová zbraň hromadného ničení, rozhodně nebyl původní záměr. Právě zmíněný Szilárd bral tuto možnost jako první vážně a její pozdější použití proti Japonsku označil za jednu z největších chyb v dějinách.

Rhodes souhlasně cituje výrok fyzika Nielse Bohra, že „poznání je samo o sobě základem civilizace“. Přičemž nemůžeme chtít mít jen poznání přinášející dobro; vědecké metody nefiltrují poznatky podle nějakého hodnotového klíče. Někteří z vědců přitom prostě řešili zadaný úkol, o možných důsledcích příliš nepřemýšleli, nebo jen se šibeničním humorem chtěli přijímat sázky, zda bomba zapálí atmosféru, a pokud ano, zda to zničí jen Nové Mexiko, nebo celý svět. Její úspěšné svržení slavili bez ohledu na to, kolik to bezprostředně přineslo obětí.
Jiní rozvíjeli idealistické úvahy o tom, že bomba by mohla eliminovat nerovnost mezi lidmi, protože by v případě celoplanetární katastrofy zabila bohaté i chudé, demokraty i všechny další. Ale komplementárně doufali, že nezbytná prevence (či zvrácení) závodů ve zbrojení by také mohla odstranit lidskou nerovnost, nicméně „směrem k životu, ne smrti“. A také marně věřili v to, že samotná její existence zamezí všem dalším válkám.
Rhodes ovšem připomíná, že to nebylo nic nového: už Alfred Nobel choval planou naději, jak objev dynamitu ukončí všechny války. Někteří z hrdinů knihy si uvědomovali, že s existencí atomových zbraní sice začala nová lidská epocha, ovšem „novost sama o sobě je v lidském životě velmi stará věc – z ní pramení všechno, co děláme“. Také mysleli na legendu o Prométheovi a na hluboký pocit viny, který se objevuje vždycky, když člověk získá novou nebezpečnou moc, respektive převratnou technologii, která má potenciál náš svět zásadně proměnit – nebo zničit.
Právě v tom je tato kniha aktuální: rizika, která světu přinesly jaderné zbraně, s námi stále zůstávají nebo se stupňují, ale navíc k nim přibývají další, třeba ty, které dnes přináší bouřlivý rozvoj umělé inteligence. Coby potomci tvorů žijících na stromech jsme si vytvořili umělý svět, který je pro nás v něčem stále komfortnější, ale i rizikovější a hůře předvídatelný. Rhodesovo Zrození atomové bomby tak není jen historickým eposem, ale mrazivým manuálem k naší vlastní přítomnosti: varuje nás, že největším rizikem pro lidstvo nemusí být technologie samotná, ale naše neschopnost domyslet její následky.
Kniha
Richard Rhodes: Zrození atomové bomby
Překlad: Pavel Pokorný
Host 2026, 983 stran






Zprávy o invazi medúz se každé léto vracejí spolu s hlavní turistickou sezonou. Odborníci ale uklidňují: většina druhů je pro člověka neškodná a ani ty nejžahavější nepředstavují smrtelné riziko. Existují však výjimky, které dokážou způsobit velmi bolestivé poranění a jizvy na několik týdnů.



Zločinecké skupiny dnes působí napříč Evropou, přesouvají peníze během sekund a stále častěji využívají digitální technologie. Evropská komise proto navrhla největší změny fungování Europolu a Eurojustu za poslední roky. Obě agentury mají získat nové pravomoci, rychlejší přístup k informacím i silnější postavení při přeshraničních vyšetřováních.



Bývalý předseda Pirátů Ivan Bartoš v rozhovoru tepe Andreje Babiše, podle něj je cílem předsedy hnutí ANO upevnění a rozšíření pozic pro jeho holding. Vrací se také k volbám a kondici opozice. A v neposlední řadě popisuje, v čem se plete Mikuláš Minář ze spolku Milion chvilek pro demokracii.



Klasickou kamufláž na ruských vojenských náklaďácích čím dál častěji střídají výrazné „zebří pruhy“ a kontrastní vzory. Proč ruská armáda vzkřísila taktiku, která po první světové válce téměř vymizela? Podle expertů jde o snahu zmást zaměřovací systémy poháněné umělou inteligencí, které dnes hojně využívají ukrajinské drony.