Nevěřte nikomu, kdo má přes třicet měsíčně. Hradecký napsal skvělou prózu

Petr Vizina Petr Vizina
3. 3. 2021 11:46
Básník Daniel Hradecký vydal impozantní prózu. Asi to tak nezamýšlel, ale sedmačtyřicetiletý mostecký rodák napsal ostrý portrét života českého prekariátu.
Daniel Hradecký byl jako básník vloni nominován na Magnesii Literu, od roku 2004 vydal několik sbírek poezie a jednu prózu.
Daniel Hradecký byl jako básník vloni nominován na Magnesii Literu, od roku 2004 vydal několik sbírek poezie a jednu prózu. | Foto: Jakub Hněvkovský

Mizerně placená práce, kterou se ne každému podaří přežít, minimum sociálních jistot a lékař přivolaný teprve k průšvihu, který by mohl ohrozit reputaci firmy. To není dickensovský svět 19. století, ale práce v ostraze severočeské fabriky o dvě století později.

Hlavní postavu své prozaické trilogie nazvané Tři kapitoly s podtituly Dumdum, Výlety s otcem a Vikštejn sice Daniel Hradecký pojmenoval Gustav, z mnoha poznámek v knize je však nabíledni, že jde o prózu autobiografickou.

Gustavovi občas dělá radost pěší cesta chladným, zostřeným jitrem po skončené třetí noční směně s vidinou dvou a půl volného dne, které také prochodí. Po čtyřicítce se pomalu "smiřuje s další změnou nastavení, se skutečností, že už nechce nic chtít".

Vnitřní vyhaslost a nechuť v životě o cokoli usilovat je téma, které rozvíjí například Francouz Michel Houellebecq ve svém posledním románu Serotonin. S Hradeckým má společný smysl pro absurditu a schopnost dovádět svá pozorování k přesvědčivým, často překvapivým závěrům. Na rozdíl od francouzského provokatéra však Čech, který prozaicky debutoval před pěti lety titulem Trosky jednoho deníku, tuto zkušenost získal z první ruky.

Zdá se přitom, že Gustav ani ve chvílích, kdy střízlivý zvažuje životní možnosti a strategie, často ve spojitosti s matčinými starostlivými telefonáty, nežádá sám od sebe a od života zas tolik: "Být umělcem, založit rodinu, pracovat, mít děti, zklamat se v dětech a umřít."

Jenomže ve vztahu k ženám je Gustav spíš plachý, mizerně placená práce ani zvyk rozpouštět úzkosti v alkoholu nejdou dohromady se zakládáním rodiny. "Nevěřte nikomu, kdo má přes třicet měsíčně," upraví si Gustav heslo hudebníka Johna Lennona, které v 60. letech minulého století vystihlo generační odcizení a dnes přepočítává vzdálenost mezi prekariátem a zbytkem společnosti.

Zatímco jiný český spisovatel Igor Malijevský nedávno v próze Otevřený prostor zachytil marnost značné části hemžení středních a nižších pater korporátního světa, Hradecký popisuje syrovost dění u proletářského dna.

Obal knihy Tři kapitoly.
Obal knihy Tři kapitoly. | Foto: Listen

Bylo by však přehnané jít proti autorskému záměru a uchopit Hradeckého prózu jako sociální črty - suverenitou a bohatstvím jazyka připomíná generačně příbuzné prozaiky Václava Kahudu nebo Emila Hakla. A pokud se mu text alkoholově "nespéká" do slitiny nikam nevedoucích odboček a odkazů, v jeho emocích je podobná posedlost pravdou, láskou a nenávistí, jaká sálá třeba z veršů Ivana Diviše.

Přecitlivělý autor, jehož myslí běží najednou tolik věcí, až mu připadá, že v ní "permanentně zasedá italský parlament těsně před pádem vlády", dokáže jednou dvěma větami vystihnout stav člověka, jak se to jen s obtížemi a obsáhlými texty občas povede filozofům, psychologům či teologům. Právě kvůli této magii vyřčeného má smysl zabývat se poezií a prózou.

"O celibátu abstinence dokáže rozjímat celé hodiny. On, Gustav, přirozeně taky mr*al, vždycky jen v opilosti a zřídkakdy, přičemž asexuálně opilý byl tisíckrát, samozřejmě řádově. A nikdy se nemiloval s milovanou bytostí, do vlastního terče se netrefil nikdy."

Kolik je napsáno knih o tom, že se člověk může minout sám se sebou? Daniel Hradecký to dokáže ve dvou větách.

Kniha

Daniel Hradecký: Tři kapitoly
Nakladatelství Listen 2020, 168 stran, 229 korun.

 

Právě se děje

Další zprávy