Při hodnocení výsledků literárních cen a Magnesie Litery obzvlášť je zvykem pitvat rozhodnutí jednotlivých porot a po cestě si žďuchnout do nominačního i hodnotícího procesu. Pokusme se tentokrát nevnímat vítězství Erika Taberyho jako výsledek mechanismu za jednou literární cenou - konspirační hrátky už vyčerpal údiv nad absencí románu Jáchyma Topola v nominacích -, nýbrž tak, jak by literární ceny měly fungovat podle jejich pořadatelů: jako zprávu o literatuře a pokud možno i společnosti.
Erik Tabery vzal dnes už skoro zautomatizovanou frázi o rozdělené společnosti a zasadil ji do historického a politického kontextu. Na jedné straně vychází z přes století dlouhé české debaty o podstatě demokracie a neustále nesamozřejmého českého státu, do níž zasáhli Tomáš Garrigue Masaryk, Ferdinand Peroutka, Karel Čapek nebo Václav Havel, na straně druhé čerpá z vlastní novinářské zkušenosti s polistopadovou pragmatickou politikou, která kromě nominální demokracie plodí rovněž reálnou, v obyvatelstvu i regionech nerovnoměrně rozloženou frustraci.
Zpětně viděno se obě roviny střetávají ve zlomových bodech historie, jako byla naposledy takzvaná uprchlická krize z roku 2015, a v českém podání mají podobu zavrhování idealistické stránky politiky kvůli selhání té pragmatické.
Toto zavržení je přitom jednou z hlavních náplní populistů: jednoduché recepty a "makání" zní vždy lépe než svízele demokratické každodennosti. Opuštěná společnost je taková, kterou v těžkých časech svému osudu ponechali její duchovní.
Kdo pravidelně čte Taberyho časopisecké úvodníky či komentáře o fenoménech světové i české žurnalistiky, mohl při četbě Opuštěné společnosti cítit až déja vu. Jednak kvůli samotným textům - u nichž také samotný Erik Tabery podotýká, že se některé objevily dříve v Respektu -, ale hlavně kvůli léčbě, kterou opuštěné společnosti předepisuje šéfredaktor vlivného týdeníku.
Na čerstvě oceněné knize je znát především úcta a někde i intelektuální láska k osobnostem typu Masaryka či Peroutky, stejně jako neochvějné přesvědčení o liberální demokracii.
Erik Tabery: Opuštěná společnost
Vydalo nakladatelství Paseka
2017, 284 stran, 289 korun
Erik Tabery je svým způsobem konzervativní - kdybychom tedy v Česku mohli poctivou četbou podložený a víceméně nekritický respekt k zakladateli republiky považovat za běžný. Každopádně i preventivní opatření ke společenským krizím zní povědomě, jako ozvěna hodin občanské nauky (pro ty mladší) nebo projevů Václava Havla (pro ty starší): důraz na kritické myšlení, vzdělání a vedení k aktivnímu občanskému životu, otevřenost a propustnost politických stran, pevné vazby českého státu na Západ a především jeho mezinárodní organizace.
V Opuštěné společnosti Tabery dnešní státnické prázdno zaplnil minulostí. Ale byť se v knize nevěnuje problémům, které demokraciím způsobují například finanční globalizace nebo nové technologie, je v mnohém podnětná a důležitá: právě proto, že připomíná.
Po vydání Tabery najezdil po autorských besedách a čteních tisíce kilometrů, náklad knihy byl rozprodán. A podle ohlasů lidé nečekali recept na lepší život, ale právě to, co jim momentálně není schopen předložit žádný politik. Ideu češství postavenou nikoliv na národoveckých báchorkách plodících nenávist, nýbrž na myšlenkách - o nich je možné a nutné neustále diskutovat, aby neztvrdly v dogmata - podaných s tou správnou homeopatickou dávkou patosu z Modlitby pro Martu.
Podobně jako v minulých letech se také letos objeví sžíravé komentáře nad organizací a podobou nejdůležitější tuzemské literární ceny. Hurá akce jako hlasování o knihu století nebo - při vší úctě k Marku Švehlovi - podivně definovaná pravidla kategorie Objev roku si to určitě zaslouží. Stejně tak si ale zaslouží chválu letošní volba knihy roku, která paradoxně uplynulé století připomíná lépe než kdejaká anketa. Opuštěná společnost se sice nezapíše do dějin literatury - ale občas je prostě důležitější dějiny číst než psát.
