Písničkář a básník, který žil v letech 1934 až 2016, se stejně jako Bob Dylan stal inspirací pro mnohé autory, jeho skladby se pravidelně objevovaly a dodnes objevují ve filmech. Stejně tak se okolo jeho díla vedly debaty, zda jsou písňové texty poezie, či nikoli - což ještě nabylo na intenzitě před pěti lety, kdy Nobelovu cenu za literaturu obdržel Dylan.
Obsáhlá sbírka Cohenových písní, básní a deníkových záznamů nazvaná Plamen, kterou teď vydalo Argo, na tuto otázku neodpoví. Spíše ji nastíní z jiného úhlu, protože v Cohenově případě je rozlišování mezi různými formami umění nemožné.
Vše podléhá jeho osobitému výrazu, a to do takové míry, že ani při čtení básní si nelze odmyslet autorův charakteristický hlas a hořkosladké melodie.
Plamen je jeho poslední knihou: vyšel posmrtně a obsahuje texty různé povahy, které sestavili Cohenův syn Adam a editoři Robert Faggen s Alexandrou Pleshoyanovou. Vedle více než padesátky básní z autorova pozdního období tu najdeme písňové texty k jeho čtyřem posledním albům (Je poplach, Staré nápady, Populární problémy, Chceš to mít temnější), výběr z deníků a poznámkových sešitů, děkovnou řeč při přijetí Ceny kněžny asturské nebo autoportréty doplněné poznámkami.
Je chvályhodné, že Argo knihu vydává kompletní tak, jak vyšla v anglickém originále, a ještě potěšitelnější, že překlad svěřilo Miroslavu Jindrovi, který se autorovou poezií i písňovými texty zabývá dlouhodobě - mimo jiné za převody Cohenových básní obdržel Státní cenu za překlad.
Jedenadevadesátiletý Jindra navíc Kanaďana výborně zná, a protože mnoho svých překladů interpretoval i pěvecky, má zvláštní pochopení pro melodičnost textů. Příklad za všechny, první dvě sloky písně Na úrovni z posledního alba: "Já věděl, že je to špatné / Nešlo to nevidět / Toužil jsem vrátit se domů / Tebe však lákal širý svět. / Řekl jsem, že už je čas / Ty že nám zbývá celý den / Svým úsměvem jako bys mi nabídla / Poslední omládlý sen." Cítíme z toho typické cohenovské napětí: naděje versus zoufalství, iluze proti rozčarování, na jedné straně širý svět, na druhé domov.
Adam Cohen v úvodu píše, že jeho otec se celý život považoval spíš za básníka než písničkáře. Ostatně jako zpěvák debutoval až ve druhé polovině 60. let minulého století, zatímco básně začal časopisecky publikovat o deset let dříve a roku 1956 zveřejnil první sbírku poezie nazvanou Porovnejme si mytologie.
Ohlasu dosáhl v první polovině další dekády, kdy mu vyšla Kořenka Země, následovaná Květinami pro Hitlera (česky právě v přebásnění Miroslava Jindry) a dvěma úspěšnými romány Oblíbená hra a Nádherní poražení.
Oba, brilantně přeložené Tomášem Hráchem, mají četné autobiografické prvky, avšak zatímco v prvním se autor vyrovnává s dětstvím a židovským dědictvím, druhý lze číst jako svého druhu manifest sexuální revoluce.
Z Cohenova literárního díla zná český čtenář ještě Knihu milosrdenství nebo Knihu toužení. Svazek Hudba neznámého, nabízející "překlady" Cohenových písní, je naopak spíše kuriozitou překladatelského neumětelství Václava Procházky a dnes slouží více k pobavení než k poznání autorovy poetiky.
Adam Cohen vzpomíná, jak otec "litoval, že nedokáže být věrnější svému přesvědčení, že psát je jeho základní potěšení, nejopravdovější poslání". S následující větou, že Leonard Cohen byl vším možným, ale především básníkem, těžko polemizovat. Ovšem dlužno dodat, že nebýt jeho písničkářského díla, literární tvorba by s největší pravděpodobností neoslovila tolik čtenářů.
Dokazuje to i sbírka Plamen - svědectví o tom, že ještě v pozdním věku autor hledal odpovědi na otázky, které jej zaměstnávaly celý život. Je tu především tázání po transcendenci, které ke konci života dostává buddhistický nádech, spojené se vztahem k ženám a světu smyslovému i smyslnému.
Texty mají široký geografický rozptyl: což jednak odráží celosvětový dopad Cohenovy tvorby a její univerzalitu, jednak téma bloudění a hledání místa ve světě i domova. Zabývá se jím minimálně od roku 1979, kdy nahrál píseň Un Canadien errant, původně z poloviny 19. století.
Deníkové výpisky a záznamy psané na papírky i ubrousky pak jen potvrzují sílu tohoto hledání. Ve zhuštěné podobě to vyjadřuje při přebírání Ceny kněžny asturské, kdy se vyznává z inspirace Federicem Garcíu Lorcou, a zároveň vyjadřuje věčnou nejistotu: "Poezie se rodí v prostoru, kde nikdo nevelí a který nikdo nedobývá. Takže když přijímám cenu za činnost, jejímž vlastně nejsem pánem, cítím se trochu jako šarlatán. Jinými slovy, kdybych věděl, odkud se berou dobré písně, chodil bych si tam pro ně mnohem častěji," říká.
Vzpomíná, jak v mládí toužil najít vlastní hlas. "Studoval jsem anglické básníky, dobře znal jejich díla a napodoboval jejich styl. Ale teprve když jsem začal číst, samozřejmě v překladu, Lorcovu poezii, pochopil jsem, co to znamená mít svůj hlas," dodává.
Oproti slavným písňovým textům, zejména z rané etapy, pozdní básně zaujmou odstupem a nadhledem. Namísto bolestného toužení, zklamání či rezignace zde vidíme smíření a sebeironický odstup. Například v textu nazvaném Co srdci se někdy stává: "Já vždycky pilně pracoval / Byť neříkal jsem si umělec / Ježíše hledal jsem, Marxe čet / Však v depresích se trápil přec / Skomírá můj malý ohýnek / Jen jiskérky ještě dává / Povězte mladému mesiáši / Co srdci se někdy stává".
Jinde, v básni Na hlavní třídě, zaznívá prosté potěšení ze života: "Doprava v ulicích / Hlasitě vázne / Káva je skvělá / S Charmaine je krásně."
Plamen je samozřejmě určen zejména Cohenovým obdivovatelům. Byl tak i nejspíš zamýšlen, jako dárek na rozloučenou, a těžko změní něčí názor na to, jaký byl autor básník. Však to není třeba.
Leonard Cohen: Plamen
(Přeložil Miroslav Jindra)
Nakladatelství Argo 2021, 304 stran, 348 korun.
