„Místa, kam zasazuji děj, si fotím či kreslím,“ říká známý autor krimi Bernard Minier

Autor světově úspěšného knižního thrilleru Mráz v rozhovoru mluví o fascinaci true crime, nebezpečí internetových amatérských pátračů i o tom, jestli má v literárním násilí nějaké zábrany.

Ústředním tématem vaší nové knihy Hra je fascinace true crime, tedy žánrem podcastů či literatury, který se věnuje mapování skutečných kriminálních případů. Váš hlavní hrdina Martin Servaz je k tomuto fenoménu poměrně skeptický, ale jak se k němu stavíte vy sám?

Jako spisovatel cítím, že tu nejsem od toho, abych soudil, jestli je věc skvělá, nebo naopak špatná. V první řadě se snažím true crime tak nějak od základu pochopit. Martin Servaz je pak v tomto ohledu nástrojem, který k tomu pochopení využívám. Jestli se mi to daří, to už musí posoudit čtenáři. Ve Francii se tento žánr aktuálně těší velké oblibě a osobně mě dost překvapilo, když jsem četl, že zajímá hlavně ženy, které tvoří až 75 procent všech posluchačů takových podcastů.

Z toho vychází takzvaný web sleuthing, tedy amatérská pátrání na internetu, kdy se často právě skalní fanoušci true crime snaží vyřešit staré případy nebo souběžně s policií řeší ty nové…

To je rozhodně fascinující věc, která jde často ruku v ruce s oblibou true crime. Různá fóra amatérských pátračů rostou jako houby po dešti a mně to přišlo jako skvělý odrazový můstek pro nový příběh.

Bohužel se z toho může stát dvousečná zbraň. V roce 2023 se amatérští hledači pustili do řešení případu malého chlapce Émila, který zmizel ze dvorku svých prarodičů v Alpách. Nadšenci se do toho vrhli tak vehementně, že koukali policistům pod ruce, přicházeli se zbrklými obviněními a teoriemi, takže ve výsledku řešení zločinu policii spíše zkomplikovali.

Na druhé straně tu ale máme třeba úplně opačný případ z roku 2010, kdy se internetovým hledačům pravdy podařilo vyřešit vraždu na základě videa, které s ní vůbec nesouviselo. Celé to dobře zpracoval Netflix v dokumentární minisérii s názvem Od koťátek pracky pryč! Hon na internetového zabijáka.

Hra je vaše už devátá kniha ze série o komisaři Servazovi. Jak se vám daří stále budovat napětí a znovu šokovat čtenáře?

Pouze šokovat určitě není mým cílem. Často rád říkávám, že jsem vlastně kuchař a jídlo vařím hlavně z ingrediencí, které by chutnaly mně samotnému. Tak k tomu přistupuji. Tvořím vlastně takové pohádky pro dospělé, a když je píšu, je to i pro mě taková hra.

Ale aniž bychom zacházeli do dějových podrobností, myslím, že se čtenář neubrání šoku například v momentě, kdy se dočte o dvou mrtvolách pohřbených zaživa ve vrstvách…

K tomuhle motivu mě dovedl můj kamarád, který se v kriminalistice pohybuje. Přivedl mě k myšlence na nekrofágy, brouky, kteří se živí odumřelým masem. Mně se pak v hlavě začalo honit hlavou, co všechno s tím můžu vymyslet. Bylo to jako nepopsaný papír. Napadlo mě přidat onu rouru, což je možná i ten šokující detail, o kterém mluvíte.

Osobně jsem si nastavil hranice tak, že se v knihách vyhýbám explicitnímu násilí na dětech, to se příčí mému přesvědčení. Co se týče dospělých lidí a zvířat, tam takové zábrany nemám. Kvůli tomu, že jsem v knihách zabil už koně nebo psa, chtěli v jednu chvíli dokonce v Americe bojkotovat prodej mých knih.  

V reakcích na Databázi knih čtenáři mj. velmi oceňují postavu Servazova nepřítele, švýcarského vraha Juliana Hirtmanna. Jak tato figura vznikla?

U bývalého ženevského prokurátora Hirtmanna jsem se asi nejvíc inspiroval postavou Hannibala Lectera z pera Thomase Harrise. Nesnažil jsem se napsat prvoplánového šílence, ale komplexní osobnost, která je vyšinutá stejně jako geniální. Hirtmann je čistokrevným padouchem stejně, asi jako je Servaz stoprocentním hrdinou.

Takže je Hirtmann takový Servazův protipól? Ale oba mají rádi hudbu Gustava Mahlera…

Myslím, že odpověď je nasnadě. Nejde o žádné protipóly, ale dvě strany téže mince. Spojuje je mnohem víc než jen Mahlerovy skladby. Postavil jsem to tak, aby se musel Servaz utkat s někým, kdo je mu v mnohém velmi podobný, a tím i rovnocenný a zajímavý nepřítel.

V románu Hra je výraznou postavou i moderátor Damien Dix. Ten je ve svém pořadu Všichni se dívají tak nehorázně senzacechtivý, až působí jako karikatura. Vypadá to, jako byste se inspiroval nějakou skutečností, která vám, obrazně řečeno, leží v žaludku.

Je tomu skutečně tak. U Dixe jsem se inspiroval jedním konkrétním francouzským moderátorem a jeho pořadem, který je i ve skutečnosti přesně takový, jak popisuji v knize. Osobně se mi takový hlad po senzacích příčí. Obecně tyto tendence vnímám velmi negativně, ačkoliv nejde o žádnou novinku. V osmdesátých letech napsal mediální teoretik Neil Postman výbornou knihu Ubavit se k smrti, ve které popisuje, jak vše sklouzává k primitivní zábavě. Často při tom utrpí jiné, důležitější hodnoty.

Jste autorem i druhé úspěšné a stále relativně nové série, jejíž hrdinkou je granadská policistka Lucia Guerrerová. Nakolik je psaní románů, které nemají tak etablovaného hrdinu a jsou zasazené do Španělska, jiné, než když tvoříte texty se Servazem?

Ten rozdíl je ohromný. Předně ale musím říct, že Granada pro mě není španělskou vesnicí, protože moje matka pocházela z provincie Aragon a španělština je mým druhým jazykem. Obě série mají stejné východisko, jde o kriminální případy, ale píší se jinak. Lucia je mladá, potetovaná a dynamická policistka, kdežto Martin Servaz toho má mnohem víc společného se mnou samým. Ostatně dnes už můžu s klidem říct, že od vydání prvního románu Servaz zestárnul se mnou stejně jako já s ním.  

Četl jsem, že je pro vás důležité zasadit děj knihy na místa, která jste sám navštívil. Můžete přiblížit, jak celý tenhle tvůrčí proces funguje?

Nedokážu napsat žádnou scénu bez toho, abych si přesně nepředstavil, kde se bude odehrávat. Vnímám se trochu jako filmař a potřebuju, aby každý kus děje měl precizně vybrané a promyšlené místo, kde se bude odehrávat. Někdy to hraničí až s obsesí, ale ta daná místa si fotím nebo se je snažím zakreslit.

Související

„Krvácíme stejně, cítíme stejně - muži jako ženy,“ říká spisovatel Ewald Arenz

Nikdy jste neuvažoval třeba o výstavě fotek nebo kreseb?

To opravdu ne. Nekreslím tak dobře a fotografie pořizuji jen na mobil. Ten se mi navíc nedávno porouchal a to, co v něm bylo, je ztraceno.

Kdyby náhodou o zfilmování vašich děl projevil zájem Hollywood, koho byste rád viděl v rolích vašich postav?

Kéž by se to někdy stalo! To by se mi líbilo. V jedné věci mám ale jasno. Chtěl bych, aby Martina Servaze hrál Matthew McConaughey.