Dnes by se samozřejmě nabízelo do Kunderova textu dosadit, že zemřeme za Ukrajinu a Evropu, neboť už přes rok trvající ruská invaze představuje podobnou logikou útok na celou Evropu. Jenže takhle lehké to s Kunderou není. Text nazvaný Unesený Západ tuto středu v překladu Anny Kareninové zveřejnilo brněnské nakladatelství Atlantis. Drobný svazek čítající sedmdesátku stran obsahuje ještě autorův projev ze sjezdu spisovatelů v roce 1967.
Nejprve kontext. Francouzsky psaná esej Unesený Západ, dříve překládaná pod názvem Únos Západu aneb tragédie střední Evropy, pochází ze začátku 80. let minulého století a určena je západním čtenářům. Francouzům, Američanům či Britům zjednodušeně řečeno předkládá tezi, že střední Evropa je na východ násilně zavlečená, "unesená", avšak v jádru stále západní Evropa. Že země jako Česko nebo Polsko jsou dědičkami renesance a osvícenství. Že leží kulturně na Západě, zeměpisně uprostřed a jen politickým nedopatřením na Východě.
V kulisách této "nejméně známé a nejkřehčí součásti Západu, nadto ještě skryté za oponou podivných a těžko přístupných jazyků", Kundera orientuje západního čtenáře známými jmény jako Gustav Mahler, Sigmund Freud nebo Franz Kafka. Ukazuje, co střední Evropa ve 20. století dala světu: psychoanalýzu, dodekafonii, strukturalismus, základy modernismu a podobně. V jednom ohledu je to esej o kultuře tvarující společnost, a proto vždy ohrožené mezi prvními. Zároveň text pojednává o zranitelných malých národech a důvodech, proč by je ti silnější měli bránit.
Význam eseje však spočíval především v ohlasu, jaký vyvolala. Začátkem 80. let již rychle zapomínajícímu Západu oživila maďarské povstání z roku 1956 a sovětskou okupaci Československa. Země, jejichž osud leckoho nechával lhostejným, se díky Milanu Kunderovi znovu staly předmětem debat. Minimálně jedna generace Francouzů či Američanů náhle získala vhled do myšlení malých národů a příležitost zjistit, že "Sibiř nezačíná za Berlínskou zdí", jak to shrnul britský historik Timothy Garton Ash. "Kunderova esej měla obrovský vliv a vyvolala velkou diskusi, víc mimo Francii než ve Francii," řekl předloni na pražském veletrhu Svět knihy politolog Jacques Rupnik. "Kundera měl velkou zásluhu v tom, že se snažil znovu pojmenovat a vrátit střední Evropu do povědomí západní Evropy," dodal.
Text nejprve roku 1983 otiskl francouzský časopis Le Débat a následující rok čtrnáctideník The New York Review of Books, než se objevil v československých exilových periodikách 150 000 slov či Proměny. Postupně jej četly patrně statisíce lidí a podnítil několikaletou debatu. Jistě i proto, že tou dobou již mediálně šikovný Kundera zvolil srozumitelnou formu, úderné slogany a lehce provokativní poselství.
Aby upozornil na osud rodné země, musel zužitkovat veškerou slávu, kterou požíval coby tou dobou již nejčtenější český exilový autor. V době vydání Uneseného Západu žil osmým rokem ve Francii, kde obdržel cenu Prix Médicis i občanství od prezidenta Françoise Mitterranda. Jeho knihy včetně zbrusu nové Nesnesitelné lehkosti bytí patřily k bestsellerům. Rozhovory poskytoval velikánům jako Philipu Rothovi. Záhy měl dostat Jeruzalémskou cenu. Kritika už jeho romány hodnotila mimo československý kontext coby obecnou výpověď o člověku, nikoliv svědectví o životě v jedné totalitě, jak byl ještě po Kunderově příjezdu do Francie v roce 1975 chápán jeho román Žert.
Milan Kundera samozřejmě nebyl jediným spisovatelem uvažujícím o střední Evropě. Tehdejší čtenáři jeho příspěvek vnímali v kontextu toho, co psali namátkou polský básník Czesław Miłosz a filozof Leszek Kołakowski nebo italský literát Claudio Magris. Hlas Kundery, jenž se tématu věnoval také v dalších textech včetně Nesnesitelné lehkosti bytí, však v tu chvíli dolehl nejdál. A také vzbudil kritiku pasážemi, v nichž veškerou vinu za stav věcí připisuje Rusku.
Po vydání eseje například francouzský novinář François Bondy reagoval v časopisu Le Débat, že dávno před Sovětským svazem byla prvním "vězením národů" střední Evropy habsburská monarchie. Literární kritik Milan Šimečka v exilových Listech připomněl, že dřív než Rusové tuto oblast unesli Němci. "Především z šílených činů nacistů vyplynulo, že se národy střední Evropy staly oběťmi a outsidery dějin," namítl Šimečka a dále připomněl, kolik intelektuálů včetně svého času dvojnásobného člena KSČ Milana Kundery komunismu nejprve přitakalo, než s ním zúčtovali. Přesto i Šimečka nakonec Kunderovi doporučil, aby "nesváděl všechno na ruskou civilizaci", a dodal, že být Rus, z Kunderových formulací by "nebyl jen smutný, určitě bych se i urazil".
Je fakt, že ruská inteligence v exilu těžce nesla některá Kunderova zobecnění, jako že "ruská civilizace totalitarismu je radikálním popřením Západu". Básník a pozdější držitel Nobelovy ceny za literaturu Josif Brodskij s tezemi polemizoval hned při několika příležitostech. Nejprve v literární příloze deníku New York Times, byť článkem nazvaným Proč se Milan Kundera mýlí ohledně Dostojevského formálně reagoval na jiný podnět.
Dozvuky sporu okolo Uneseného Západu však bylo možné zaznamenat ještě na vyhrocené lisabonské konferenci spisovatelů v roce 1988, kde středoevropští autoři včetně Josefa Škvoreckého v jednu chvíli zmínili sovětské tanky. Ruská delegace se patrně cítila zahnaná do kouta, a tak začala bagatelizovat roli Rudé armády a relativizovat okupaci evropských států argumentem, že Západ měl zase své kolonie. Následně Rusové připomněli, koho všeho osvobodili od nacistů, až nakonec právě Brodskij nejenže odmítl existenci střední Evropy, ale ještě nešťastně naznačil, že ruská kultura je příliš velká a důležitá na to, aby se důkladněji zabývala malými sousedy.
Snad to tak nemyslel, roztržka však měla nepříjemný dozvuk. Maďarský spisovatel György Konrád vytknul ruským hostům, že se tváří, jako by tanky nebyly ruské. Indický rodák Salman Rushdie mající britskou zkušenost přirovnal Sověty ke kolonizátorům typicky nařizujícím kolonizovaným, co si mají myslet. Středoevropanům verbálně přispěchali na pomoc americká teoretička Susan Sontag nebo britský prozaik Ian McEwan. A polský básník Czesław Miłosz nakonec ve svém deníku hořce vytknul Brodskému, že "slovo impérium v souvislosti se Sovětským svazem použil poprvé právě Brodskij ve svých básních".
Bylo to zbytečně dramatické, plné vzájemného nepochopení intelektuálního i zřejmě praktického kvůli problémům s tlumočením - ale zpětně to ilustruje, do jaké atmosféry se Kundera s esejí o střední Evropě trefil a jak obrovské téma mezi světovými intelektuály nastolil.
Načež samozřejmě komunismus padl. Střední Evropa se na pár desítek let zbavila ruského stínu. Pročež ani v novém tisíciletí Milan Kundera necítil důvod esej připomínat. Až do konce roku 2021, kdy Unesený Západ francouzsky znovu vydal jeho nakladatel Gallimard společně s projevem z československého Sjezdu spisovatelů v roce 1967. Tři měsíce nato Rusko napadlo Ukrajinu a francouzská média Kunderovo gesto logicky pochopila jako komentář k současnosti. Týdeník Le Point se od textu z 80. let odrazil k aktuální krizi visegrádské čtyřky nebo vzestupu nacionalismu, deník Le Monde se rovnou přidal článkem nazvaným Za Ukrajinu, za Evropu.
Jenže tohle je sporné. Geopolitická situace i Kunderův text samozřejmě skýtají mnohé podobnosti mezi tím, co zažily národy střední Evropy a čemu dnes čelí Ukrajinci. Některé věty lze bez problémů přenést: podobně jako v 80. letech bylo Polsko podle Kundery vystavené "trpělivé, ale nemilosrdné rusifikaci", čelí jí dnes ukrajinština. Také Ukrajina volí "mezi autentickým národním životem a asimilací do národa většího", také dnes je "Rusko právě na východních hranicích Západu více než jinde vnímáno jako Anti-Západ". Také dnes rusofilství čerpá ze slovanské ideologie, kterou Milan Kundera nelítostně demaskuje jako "politickou mystifikaci vyrobenou v 19. století", již Rusové "rádi používají k ospravedlnění svých imperiálních záměrů". A samozřejmě: tak jako v 80. letech ne každý na Západě akutně prožíval československou či polskou tragédii, podobně dnes ne všichni na Západě vnímají ukrajinský úděl tak naléhavě jako Češi nebo Poláci.
Už jen z toho, jak se proměnila role Maďarska nebo že na Slovensku se podpora Ukrajině materiálně i morálně vyčerpává, což toto pondělí prohlásila jeho prezidentka Zuzana Čaputová, ale vidíme, že přirovnání kulhají. Pokud by člověk v Kunderově textu za každou cenu jen hledal odkazy k dnešku, neomylně narazí. Každá poznámka pod čarou o "knize, která koluje ve strojopisech v Praze" nebo ilegálních polských časopisech připomíná, že čteme úvahu zakotvenou v desítky let starých souvislostech.
Ostatně lze pochybovat, kolika dnešním čtenářům hned svitne v pasáži, kde Kundera vypráví z tehdy dobrých důvodů anonymizovaný příběh "slavného českého filozofa", jemuž komunistická Státní bezpečnost v roce 1975 zabavila přes tisíc stran strojopisu, načež on zveřejnil otevřený dopis francouzskému filozofovi Jeanu-Paulu Sartrovi a po jeho intervenci se rukopis vrátil. Šlo samozřejmě o Karla Kosíka, jemuž nakonec Sartre přijatelně odpověděl, že "je-li vinen Kosík, je vinen každý, kdo myslí na to, co koná". Kosík žil v letech 1926 až 2003.
Snaha vyvozovat z tehdejší Kunderovy eseje přehnaně mnoho o dnešku zkrátka svědčí spíš o naší zvědavosti, co asi slavný romanopisec soudí o současném světě.
Milan Kundera však tuto sobotu oslaví čtyřiadevadesátiny a politiku už desítky let nekomentuje. Kdyby se chtěl vyjádřit k Ukrajině, udělá to napřímo, tak jako roku 1967 na sjezdu spisovatelů v Praze přednesl přímočarý projev, jenž tvoří druhou půlku nyní vydaného svazku. Tehdy z pozice místopředsedy oborového svazu apeloval na zachování reformních svobod, za což pak po příjezdu sovětských tanků zaplatil zákazem.
"Když si vzpomenu, jak pronáším tu dlouhou řeč na sjezdu jako nějaký tribun, je mi, jako bych si vzpomínal na někoho, kdo se mnou nemá nic společného," řekl pak roku 1995 rozhlasovému redaktorovi Tomáši Sedláčkovi. "Ne že bych se za ten projev styděl, byl znamenitý a jsem na něj svým způsobem pyšný. Říkám jen, že sám sebe nepoznávám. Brzy poté jsem si totiž uvědomil, že nejsem nic než romanopisec a že se nemám pokoušet o nic jiného. A stáhl jsem se natrvalo do ústraní," konstatoval Milan Kundera.
Berme tedy nové vydání Uneseného Západu a sjezdového projevu zaprvé v dobovém kontextu. A zadruhé jako součást Kunderova teď už jednoznačného projektu postupného navracení do Čech. Romanopisec dlouho obviňovaný, že v nové vlasti Francii po roce 1989 zanedbával české čtenáře, poslední roky systematicky publikuje svá zbývající díla v novém překladu Anny Kareninové. Čas, který mu zbývá, věnuje už výhradně rodné zemi.
Nejenže životnost jeho děl tak v jednom ohledu přesáhla dávno nežijící vrstevníky Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého nebo Arnošta Lustiga, k jejichž knihám se na rozdíl od těch Kunderových dávno dostal každý, kdo chtěl, a nová vydání proto nejsou tak sledovaná. Díky originální vydavatelské strategii se dnes s Kunderovými texty poprvé seznamují i lidé narození na přelomu milénia.
Možná je to pozdě a eseje jako Unesený Západ už mladší čtenáře minou. Možná je naopak budou vnímat úplně jinýma očima, zbavení dobových důrazů. A víc než pasáže o komunismu a Sovětském svazu je zaujme téma, jež se textem vine zdánlivě ve druhém plánu: fakt, že Milan Kundera definoval střední Evropu prostřednictvím kultury, ba že už v 80. letech považoval střední Evropu za kulturnější než západní svět.
Kniha
Milan Kundera: Unesený Západ
(Přeložila Anna Kareninová)
Nakladatelství Atlantis 2023, 70 stran, 165 korun.
