Když roku 1873 vystoupili z lodi v chilském přístavu, měli s sebou sazenici vinné révy. Tu jedinou zachránili z vinice, již zničila mšička révokaz neboli fyloxéra. Rodinu stejně jako další vinaře ve Francii uvrhla do bídy a oni se rozhodli emigrovat. Cesta do Latinské Ameriky naplnila jejich sen o lepším životě, ale nikdy je zcela neosvobodila, nevymanila z odvěkých pout. Proto neváhali poslat své syny v roce 1914 zpět do Francie, aby tam bojovali a padli.
Ve svém třetím románu Dědictví, který v překladu Markéty Krušinové nedávno vydalo Argo, vypráví Miguel Bonnefoy příběh fiktivních francouzských vinařů Lonsonierů. Ve skutečnosti je to ale sága jeho rodiny. Dramatické, poetické, šílené, veselé i smutné okamžiky, jaké jeho francouzští předkové prožili během sta let v Chile, v čase od fyloxéry po diktátora Pinocheta, líčí francouzsky, a přitom imaginativním způsobem typickým pro jihoamerické autory. Neskrývá, že je to i jeho příběh, úděl. Stejně jako jeho otec, někdejší Pinochetův vězeň, bude i pětatřicetiletý Miguel Bonnefoy stále křižovat Atlantik a žít mezi Latinskou Amerikou a Evropou. "Cítím se být Francouzem, ale velkou část života jsem strávil v Latinské Americe," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Co říkal váš otec, když dočetl román Dědictví?
Byl poměrně přísný. Vytkl mi, že jsem události nezachytil tak věrně, jak se skutečně měly. Jenže o to já neusiloval. Zapracoval jsem do skutečného příběhu fikci, tím jsem řadu momentů nebo věcí zvýraznil, umocnil a uspořádal, aby vyprávění získalo strukturu. Otec byl na jedné straně zklamán a na druhé překvapen, udiven, že realita s fikcí fungují tak dobře, až vzniklo něco, čemu říkáme román.
Váš otec je jedním z jeho hrdinů, potomek francouzských vinařů, kteří v 19. století utekli před bídou do Chile a pak s touto zemí prožívali vše dobré i zlé. Ti poslední, včetně vašeho tatínka, se pak v 70. letech střetli s Pinochetovou diktaturou. Proč jste otci dal pseudonym Ilario Da?
Bylo to hned po Pinochetově převratu, otci bylo sedmnáct let, když ho zatkli a odvezli do pověstné vily Grimaldi, v níž se praktikovaly všechny možné i nemožné formy mučení. Otec tím prošel a přežil, přestože ho ničeho neušetřili, ani drog, takzvaného séra pravdy či elektrošoků. Posléze strávil několik měsíců ve vězení a vlastně měl štěstí, že ho tam nezabili, ale jen vyhostili ze země. Odjel do Evropy a v Barceloně sepsal knížku nazvanou Relato en el frente chileno, Příběh z chilské fronty, což je prostě zpráva o mučení. Publikoval ji pod pseudonymem Ilario Da, protože nechtěl ublížit rodině, všem Bonnefoyům, kteří ještě zůstávali v Chile. A já po tom jeho pseudonymu automaticky sáhl, když jsem chtěl do příběhu zasadit postavu mladého revolucionáře, který přináleží k extrémní levici v Santiagu. Snažil jsem se odhalit zapomenuté, exhumovat myšlenky, události, ten čas - a v tom čase se zrodil také Ilario Da.
Říkáte, že jste smíchal realitu s fikcí, nicméně třeba pasáže z vězení působí velmi reálně.
Otcova kniha čítá 300 stránek, na nichž přesně popisuje, čím prošel. Já si z toho vybral jen několik situací. To, co jsem zachytil a co vám může přijít kruté, nelidské, představuje svou intenzitou sotva 30 procent všeho, co zaznamenal otec. Byl jsem spíš jemný, něžný, když jsem tyto pasáže psal. Otce zatkli s jeho bratrem, vyslýchali je společně a táta tohle kolektivní mučení popsal do detailu. Já třeba tuto část vynechal, ani strýc v románu není, protože se mi další postava nehodila.
Váš strýc také odešel do exilu, respektive se vrátil do země svých předků - tedy do Francie?
Paul Bonnefoy byl také vyhoštěn z Chile. Dnes žije nedaleko Avignonu, má pět dětí s úžasnou Francouzkou. Jsou šťastní, plní života, energie, mají velikou rodinu. Příběh naší rodiny nakonec skončil dobře, je to vlastně happy end. Vím, že Paul ve vile Grimaldi strašně trpěl, ale nikdy o tom nemluví.
A proč má váš otec potřebu o tom mluvit, psát?
Protože je přesvědčen, že když budeme mlčet, zapomeneme. A pak budeme zase poraženi a demokracie zničena. Když ho pustili z vězení a dali mu pár hodin na odjezd z Chile, neměl na vybranou, ale byl přesvědčený, že se brzy vrátí. Přiletěl do Paříže a nejprve si chtěl zařídit falešné dokumenty, aby mohl zpět do Santiaga a dál bojovat s Pinochetovým režimem. Byl horkokrevný, zoufalý, ale posléze do jeho příběhu vstoupila moje matka, zamiloval se. Zůstali v Paříži, vzali se, já se narodil a on se rozhodl setrvat, aby byl s rodinou.
Miguel Bonnefoy (1986)
Narodil se v Paříži - v rodině venezuelské diplomatky a chilského levicového revolucionáře, posléze spisovatele. Vyrůstal v Evropě i Latinské Americe, všude ale navštěvoval francouzské školy. Francouzštinu si tedy zvolil i jako svůj umělecký jazyk, byť přitom stále čerpá inspiraci v jihoamerické kultuře.
Jeho imaginativní příběhy od počátku kladně přijímají čtenáři i kritici, poslední tři romány byly nominovány na hlavní francouzské literární ceny. Próza Dědictví, kterou letos vydalo Argo, postoupila do užšího výběru na Prix Goncourt.
Miguel Bonnefoy dnes žije v jihofrancouzském městě Toulon, se svou ženou vychovává dvě dcery. V pařížském nakladatelství Rivages právě vydal svůj čtvrtý román L’Inventeur.
Do Chile už se nevrátil?
Až za dvacet pět let. To už bylo po pádu diktatury. Otci měla v Chile vyjít kniha. A byl samozřejmě překvapen, jak se vše změnilo. Byla to úplně jiná země, než jakou opouštěl. Přirovnal bych to asi k takové změně, jako když se z malé vesnice stane milionová metropole. Chile prošlo obrovským vývojem.
Kde žije váš otec dnes?
Ve venezuelském Caracasu. Rozhodl se tam odstěhovat z více důvodů, ale myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Je tam šťastný, má čas na čtení, psaní, užívá si slunce, větru. A čas od času přijíždí za námi do Evropy. Pak spolu diskutujeme o literatuře. Velmi obdivuji jeho práci i jeho samotného. Je šťastné, že máme tolik společného, zvláště psaní. To z nás dělá přátele.
Nebyl proti, když jste se rozhodl, že napíšete o jeho rodičích, prarodičích, o něm?
Řekl mi: "Hele, vezmi si, co chceš. Všechny vzpomínky, příběhy i historky, všechny pohádky a rodinné legendy, prostě všechno, co jsi kdy v rodině slyšel, co se říkalo i neříkalo. Není žádné tabu. Využij to a neboj se. Jsi romanopisec, román vše ospravedlňuje."
To vás tedy na jedné straně osvobodil, na druhé poměrně zavázal.
Bylo to velkorysé, de facto "odsvětil" rodinné legendy, kterých jsme se dosud neodvažovali dotknout. Přitom mě ale postavil před nelehký úkol, jak s tím naložit a nezadupat právě tu mytologii, typickou poezii. To se mi snad podařilo, i když otce můj postup nejprve zaskočil. Ale myslím, že dnes je už rád a do jisté míry hrdý.
Po otci jste Chilan, po mamince Venezuelec, avšak píšete francouzsky a žijete ve Francii. K jaké zemi máte nejblíž?
Je to se mnou složitější, já vím. Cítím se být Francouzem, ale velkou část života jsem strávil v Latinské Americe, vyrůstal jsem tam, takže se cítím i hodně venezuelsky. A samozřejmě mám blízký vztah k Chile. Kvůli otci, rodinné historii a také proto, že jsem v Chile svého času pracoval. Ale stejně tak jsem rok žil a pracoval v Berlíně, rok v Římě, čtyři roky v Lisabonu. Nejsem člověk, který by bojoval jen za jeden prapor. A vždy se poperu o toleranci mezi národy.
Vaše první tři romány vyprávějí příběhy z Latinské Ameriky. A vy nepopíráte stylové sepětí s magickým realismem, jak jej známe hlavně od Gabriela Garcíi Marquéze. Nebylo by tedy lepší psát i španělsky?
Mým uměleckým jazykem je francouzština. Rozhodl jsem se k tomu už dávno, při prvních literárních soutěžích, do kterých jsem se přihlásil jako student. Důvod byl prostý, chodil jsem odmala do francouzských škol. Ty byly jedinou jistotou, když jsme hodně cestovali se sourozenci a matkou. Pracovala ve venezuelských diplomatických službách, koneckonců otce poznala, když byla kulturní atašé v Paříži. A když se posléze rozešli, náš život se řídil podle toho, kde matka zrovna působila. Ať už to bylo kdekoliv, vždycky tam existovala francouzská škola a do ní jsme chodili. Proto dnes vyprávím latinsko-americké příběhy ve francouzštině a moc mě to baví. Tradice, historie i současnost tohoto kontinentu mě provázejí odmala, miluji ty příběhy pohádkové, reálné i úplně šílené - a také mám rád francouzštinu. Chtěl bych zjistit, zda je možné pomocí literatury vytvořit most mezi dvěma kontinenty.
Nevytváří ten most už vaše rodina? Vždyť prapředkové odešli z Francie, jejich potomci pak zase museli prchnout zpět do Evropy.
Máte pravdu. Ten most je už v nás, v mé rodině, v mém srdci, v mé hlavě.
Váš román jsem četla také jako poemu o uprchlictví. A to je velmi aktuální téma, celá Evropa jej zná zblízka.
Ano, tak jsem to také zamýšlel. Téma uprchlictví je hlavní, ale pokusil jsem se trochu pootočit perspektivu. Francie je dnes zemí, která uprchlíky přijímá, nebo odmítá, ale sami Francouzi nikam neutíkají. Chtěl jsem ukázat, že tomu tak vždycky nebylo, že v 19. století byli naopak Francouzi nuceni hledat lepší podmínky za oceánem, protože jejich vlast jim nemohla nabídnout to, co nabízí dnes. Francouzsko-pruská válka, ekonomická krize, mšička révokaz… Jedna rána za druhou. Pak průmyslová revoluce poslala muže do uhelných dolů a zničila spoustu lesů v krajině, kterou vystavila větrům i dešti a připravila zemědělce o výdělky. Byl to těžký čas a není divu, že řada Francouzů si za poslední peníze koupila místo na lodi do Ameriky.
Dá se zjistit, kolik Francouzů na konci 19. století dorazilo do Chile?
Vím, že v Chile bylo okolo 3300 Francouzů, kteří se na začátku první světové války rozhodli bojovat za svou původní vlast, Francii. Z toho bych vyvodil, že jich tehdy v Chile žilo nejméně třikrát tolik, připočítáme-li děti, ženy či starší lidi, kteří nenarukovali. Takže v Chile mohlo tehdy být okolo 9000 francouzských uprchlíků a také mnoho italských nebo německých exulantů.
Z Francie utekli před bídou, ale měli potřebu za ni bojovat, respektive do toho boje poslat své syny. Proč?
Ano, je to až šílená historie. A velmi skutečná. Moji prapraprarodiče uprchli z Francie, jejich synové Emile, Robert a Charles se narodili v Santiagu, tam vyrostli a roku 1914 nasedli na loď, aby na druhém konci světa vstoupili do francouzské armády. Robert a Charles nakonec padli u Verdunu. Nikdy neviděli Francii, přesto se vydali ji bránit a umřeli za ni. To mě fascinovalo.
Čím si to vysvětlujete? Trpí snad Francouzi zvýšenou hranicí národní citlivosti, a když jde o vlast předků, jsou ochotni i umřít za zemi, kterou nikdy neviděli?
Zajímavá definice, ale určitě ne univerzálně platná. Například za druhé světové války už většina chilských Francouzů netoužila bojovat za zemi předků. A byť měli také francouzské občanství, snažili se armádě vyhnout, prohlašovali se za nemocné, handicapované. V první světové válce to bylo přesně naopak, většina mladých mužů odjela do Francie a padla. Nazval bych to patriotickým šílenstvím. Snad to bylo důsledkem masivní kampaně proti Němcům, které dobový tisk líčil jako "boše", kteří chtějí ovládnout celou Evropu.
Nesmíme také zapomenout, že lidé ještě pamatovali rok 1870, kdy Prusové porazili Francouze a strašně je ponížili na mezinárodním fóru. A tuto válku právě prohráli ti, kteří pak v roce 1914 posílali na frontu své syny a vnuky, aby to napravili. "Musíme dostat zpět Alsasko a Lotrinsko, musíme Němce potrestat. A vy to dokážete," říkali jim. Vychovávali děti v nenávisti, kterou neoslabily ani tisíce kilometrů, jež je v exilu dělily od Německa a Francie. První světová válka byla jejich odveta. A oni Němce nakonec porazili.
Až běhá mráz po zádech. Odveta a vítězství, za něž životem zaplatily jejich děti.
Všechny války se musí vysvětlovat přes minulost, přes minulé příběhy. To, co se momentálně děje na Ukrajině, má také historické příčiny. Nebyl to blesk z čistého nebe, nápad Rusů, že zítra napadnou Ukrajinu. Je to důsledek tisíce a tisíce událostí, souvislostí, které pomalu narůstaly, až vyústily ve válku.
Historie se také ráda opakuje. Víte, co byste dělal, kdyby Ukrajina padla a Putin pokračoval dál na západ? Šel byste se bít za vlast svých předků, jako kdysi váš praděda a prastrýcové?
Vy mě tedy nešetříte. A já si pomohu Victorem Hugem a jeho výrokem o trestu smrti. Promiňte lehkou parafrázi: "Nemůžeme být pro, nemůžeme být proti, dokud sami nemáme hlavu pod ostřím gilotiny." Myslím, že dokud nějaká taková válka nezačne, nedokážu říct, zda bych v ní bojoval, nebo nebojoval. Každý člověk se bude rozhodovat v tom okamžiku, sám za sebe, bezesporu ovlivněn událostmi, emocemi. Moje volba by samozřejmě byla o to těžší, že mám dvě malinké dcery. Jedna se narodila před půl rokem, druhé jsou dva roky. Mohu je opustit? A co jim jednou řeknu, jak to vysvětlím?
Nicméně ocitáme se vlastně v podobné situaci jako naši předkové.
Je to srovnatelná situace, byť současná válka je vedena jiným způsobem. Nevím, jestli by třeba dnes byla vyhlášena všeobecná mobilizace, zatím se zdá, že je to souboj těžké techniky, dronů, ekonomických nátlaků a blokád. Ale jak to my, obyčejní smrtelníci, můžeme všechno dohlédnout?
Má vaše rodina ještě vinnou révu, kterou jedinou zachránila ze svých francouzských vinic a převezla ji do Chile?
Ta se dávno ztratila, dokonce už na tom moři. Chilské vinice byly navíc několikrát přesázeny. Všechno je jinak, ale zbyla ta krásná rodinná legenda. V románu funguje výborně, ne?
Ano, skvěle funguje, až mě mrzí, že je to jen legenda. Věnují se ještě Bonnefoyové vinařství v Chile?
Bohužel, ani to už neplatí. V Chile dnes žije velmi málo Bonnefoyů. Po Pinochetově převratu se zase přestěhovali z Chile do Evropy, podruhé emigrovali. Zbyla jen malá část. A pak je ještě v Chile novinář Pascal Bonnefoy.
Napsal jste román o Venezuele, vlasti své matky, vyprávěl jste už také příběh rodiny svého otce v Chile. Co napíšete příště?
Pařížské nakladatelství Rivages mi právě vydalo knihu L’Inventeur, Objevitel. Tentokrát opouštím Latinskou Ameriku a píšu o Augustinovi Mouchotovi, který byl průkopníkem v objevování solární energie. Narodil se roku 1825, stal se profesorem matematiky a vymyslel mechanismus, který by mohl koncentrovat solární paprsky. Svou myšlenku prezentoval Napoleonovi III. a tak ho fascinoval, že mohl projekt představit na Světové výstavě 1878, kde získal Zlatou medaili. Bohužel nástup průmyslové revoluce a těžba uhlí Mouchotovy myšlenky zadupaly. Odjel do Alžírska, aby mohl pokračovat ve výzkumu, ale nakonec zemřel v bídě, samotě, naprosto zapomenut.
Tak to je z úplně jiného soudku. Kde jste tenhle příběh našel?
Narazil jsem na zajímavý dokument o solární energii a jeho součástí byl seznam lidí, kteří se jí zabývali či zabývají. Přehled byl zevrubný, začínal Archimedem, postupoval století po století, až došel k muži, který se pokusil sestrojit první stroj na solární energii. O Augustinovi Mouchotovi jsem nikdy neslyšel. Snažil jsem se o něm najít víc informací. A nikde nic nebylo, nicméně i to málo, co jsem našel, už bylo na román. Tak proč bych ho nenapsal?
To jste mi nahrál. Má smysl ještě psát romány, kdy jsme zahlceni milionem informací, reálných i nereálných příběhů, spoustou vět, slov?
Zase si pomohu citátem. Tohle mi před časem řekl kolega spisovatel Jean-Marie Blas des Roblès: "Kdy je dobré napsat další knihu? Když zjistíte, že právě ona schází ve všech knihovnách." Myslím, že když jsem pátral po osudech Augustina Mouchota, smysl tohoto poslání jsem přesně naplnil.
Kniha
Miguel Bonnefoy: Dědictví
(Přeložila Markéta Krušinová)
Nakladatelství Argo 2022, 144 stran, 298 korun.
