Recenze - Constantin Stassos má svůj sen. Nejprve, ještě doma v Řecku, je jím zahrádka na kopci, po emigraci do Ameriky americká rodina a úspěšná kariéra ve stavebnictví. Jestliže ale profesně zdánlivě směřuje vzhůru, rodina se mu, přestože naplňuje ideální model, rozpadá. Tělo a krev si nedají poroučet tak snadno jako malta a kámen...
Rodinná sága Stassosů je v pořadí třetím románem Michaela Cunninghama a poprvé vyšla v roce 1995, tedy tři roky před autorovou neslavnější knihou, Hodinami. A přestože se nejedná o jeho nejlepší ani nejslavnější počin, rozhodně nelze souhlasit s dobovou recenzí The New York Times, že Cunningham snad ani neumí psát. Ne, on jen nenaplňuje román o americkém snu a tradiční dynastii tradičním způsobem.
Tělo a krev se neskládá ani tak z kapitol, jako spíše z krátkých a kratších výjevů, vždy uvedených pouze datací děje, v nichž vševědoucí vypravěč přeskakuje od jednoho Stassose ke druhému. Někdy se v některém roce zdrží déle, jindy jen jedním obrazem, jiné vynechá úplně...
Přesto stihne vykreslit dějiny rodu od třicátých do devadesátých let (s jedním flashforwardem i dál) minulého století a ukázat dost z Cunninghamova arzenálu, aby bylo jasné, že se jedná o výjimečného autora, který psát víc než jen „umí“. Byť ne pro každého.
Šálivá hra pana spisovatele
Absence mocného dějového proudu a jasně dané ústřední postavy znamená, že Tělo a krev není typem románu, u kterého bych nedýchal, obracel stránku za stránkou a prožíval všechny bědy, strasti i radosti postav. Třeba teoreticky tragický osud Constantinova vnuka Bena bych zhodnotil tak, že mě vyčuraný hajzlík s psychickými problémy prostě nedojímá. Je to ale ten typ románu, při jehož čtení je možné se vyloženě bavit tím, jak je napsaný, s čím vším si autor vyhrál a co čtenáře může napadnout.
Absence mocného dějového proudu a jasně dané ústřední postavy znamená, že Tělo a krev není typem románu, u kterého bych nedýchal, obracel stránku za stránkou a prožíval všechny bědy, strasti i radosti postav. Je to ale ten typ románu, při jehož čtení je možné se vyloženě bavit tím, jak je napsaný, s čím vším si autor vyhrál a co čtenáře může napadnout.
Od začátku se například do popředí dostává typicky cunninghamovské téma „domova“. Čímž se nemyslí pouze místo, ale hlavně sounáležitost s jinými lidmi – spřízněnými krví a tělem (rodinou) i vlastní výlučností (sexuální i národnostní minority) – a způsob existence. Příběh Stassosů si pochopitelně hraje s kontrastem všech možných významů.
Constantin jako stavař „domovy“ vyrábí doslova průmyslově; ovšem ty ze dřeva a kamení šidí na materiálu, ty z krve a těla zase deformuje tím, že „miloval málo nebo příliš“. Jeho rodinný dům postupně chátrá a rodina čelí čím dál větším konfliktům, jak se její členové čím dál víc vzdalují tradičním škatulkám či je naplňují pokřiveným způsobem.
Syn Billy je homosexuál, dcera Zoe je jakoby stále na útěku a nejstarší dcera Susan se v důsledku svých představ o roli pečlivé a hodné dívky v rodině dostane do situace, kdy je vlastním otcem zneužívaná a nakonec je pro ni řešením změna domova rodinného za domov středostavovského manželství...
Stejně tak se v románu neustále vrací motiv zahrady – prostoru, o nějž je třeba pečovat, který přináší klid a mír, ale také odříkání a odloučení. Pro Constantina je o to ambivalentnějším, že skrze zahradu sice nalezne cestu k jedné ze svých dcer, ale také je mu útěkem před hroutícím se vztahem k dalším členům rodiny. A nad vším se pak vznáší symbolika jmen a hvězd, „domovů“ vyššího řádu, které shlíží na lidské snažení a dávají jeho aktérům rady i rozhodují o jejich vlohách a osudech.
Přivlastňovací zájmena všech osob, spojte se!
Od prvních kapitol na sebe také strhává pozornost způsob, jímž jsou postavy definovány ve vztahu k majetku. Hra přivlastňovacích zájmen vyniká hlavně u Constantina; muže, který zdánlivě naplnil „svůj“ americký sen. Vlastnictví se mu ovšem stává spíše prokletím, nepřináší svobodu, ale neustálý strach a konflikty s rodinou (především s Billym, definovaným zájmenem „jeho“), která si neváží píle hlavy rodiny.
Cunningham tak problematizuje oba pilíře tradiční, heterosexuální Ameriky bílých protestantů – patriarchální rodinu a nabývání majetku skrze vlastní píli. Oproti jiným svým knihám zde nenabízí propracovaný alternativní model a nedekonstruuje ten stávající tak důsledně. Formát knihy je ostatně ideální pro kousavé, ironické i jen mírně odevzdané postřehy, ale ne pro důkladnou analýzu.
Jinakost staromódních náznaků
Ovšem i pouhý proud postřehů je působivý. Jednak díky již výše uvedené hře motivů a jednak díky faktu, že střílí do všech. I do „svých“ homosexuálů. Billy, který získává sympatie svým vzdorem vůči Constantinovi, působí z pohledu jiných postav směšně a naivně. Již zmíněný Ben si zaslouží pár facek a až potom snad snahu o pochopení...
Cunningham několikrát prohlásil, že nelze číst jeho knihy pouze jako příspěvky k homosexuální literatuře, která v USA procházela od sedmdesátých let bouřlivým rozvojem. Pro Tělo a krev je homosexualita vyloženě jen jedním z mnoha témat, stejně rozporuplné jako jiná.
Vidět je to například na erotických scénách. Kupříkladu v knihách Cliva Barkera byl viditelný rozdíl mezi drsně pornografickým, živočišným sexem heterosexuálů a drsně pornografickým, přesto až romanticky vyznívajícím sexem „jinosexuálním“. Tělo a krev ale bere sexualitu šmahem jako prostor, kde dochází k dominanci, ponižování i nedorozumění...
Přesto na sebe homosexuální čtení strhává pozornost – ne však v rovině explicitních popisů, ale v náznacích. V této souvislosti připomínám loni vydané V jedné osobě Johna Irvinga. V tomto románu se psalo o zvláštních vzorcích chování, které sloužily v homosexuální komunitě jako rozpoznávací znaky, stejně jako o dopadu AIDS na její psychiku a zvyky. Irving, vnější pozorovatel z 21. století, je poctivě pojmenovává, ale nedokáže do nich vtisknout hloubku prožitku. Účastník Cunningham je prostě využívá, letmo naznačuje, ale popisuje až jejich důsledky.
Cunningham problematizuje oba pilíře tradiční, heterosexuální Ameriky bílých protestantů – patriarchální rodinu a nabývání majetku skrze vlastní píli. Oproti jiným svým knihám nenabízí propracovaný alternativní model a nedekonstruuje ten stávající tak důsledně. Formát knihy je ostatně ideální pro kousavé, ironické i jen mírně odevzdané postřehy, ale ne pro důkladnou analýzu.
Řada kapitol se tak točí kolem náznaků, tušení souvislostí a dopadů zpětného uvědomění si skutečnosti – jako třeba když Billyho matka zkoumá vlastní vzpomínky, aby zkusila určit, kdy vlastně homosexualitu svého syna odhalila. Knize tak nelze upřít autenticitu doby a myšlení, byť dnes působí již poměrně retro.
Což se dá říct i o vztahu Constantina a Billyho, který hraje prim v první části knihy. S trochou nadsázky připomíná vztah otce a syna Carringtonových z osmdesátkového seriálu Dynastie. Až jednoho napadá, jak by si Cunningham coby scenárista s podobným typem seriálu poradil – a jak by si jeho tvůrci naopak poradili s látkou jako Tělo a krev.
Tím nechci román shazovat, jen se znovu vracím k poznámce z úvodu: jakkoliv se třeba nenecháte strhnout (beztak neexistujícím) dějem, zcela jistě si užijete, kam vás a vaše myšlenky četba Cunninghamova románu zavede. Jisté je, že ona místa nebudou obvyklá.
Michael Cunningham: Tělo a krev. Odeon, 2014. Překlad: Veronika Volhejnová. 432 stran.
