Mohutnou vlnu zájmu pak v celém západním světě vzbudil román Hodiny Američana Michaela Cunninghama z roku 1998, který byl volně inspirován jak autorkou, tak její prózou Paní Dallowayová. Spisovatelčina vrcholná díla se záhy dočkala nových překladů a pozornost se začala věnovat i těm relativně méně známým. Třeba románu Roky, který nyní poprvé vydal česky Odeon. Po Kateřině Hilské či Martinu Pokorném se Woolfové ujala renomovaná Zuzana Mayerová - a výsledek stojí za to.
Roky jsou posledním románem, který vyšel za autorčina života, roku 1937 v nakladatelství Hogarth Press, jejž vlastnila s manželem Leonardem Woolfem. Obálku, stejně jako předtím ilustrace románu K majáku, navrhla její starší sestra Vanessa Bellová. A třebaže je to Woolfové nejdelší román, za jejího života byl ze všech nejoblíbenější.
Zajímavá je i geneze. Od roku 1931 zvažovala spisovatelka esej knižní délky o hospodářském a společenském postavení žen. Rok poté přišla s nápadem na románový esej a sbírala materiál především o vzdělání žen. Ovšem roku 1933 teoretický koncept opustila: pracovní text nazvaný Pargiterovi (The Pargiters) se jí rozpadl právě na román Roky a u nás už vydaný protofeministický esej Tři guineje.
Jako prozaička Woolfová proslula hlavně experimenty vystupujícími proti lineárnímu pojetí času a jeho striktnímu dělení na minulost, přítomnost a budoucnost. Snažila se zachytit proud lidského vědomí, který plyne jako řeka, dojmy, vjemy a pocity každého jedince. Tomu sice název Roky ani rozvržení kapitol - od letopočtu 1880 až po Přítomnost, jíž se rozumí zhruba polovina 30. let minulého století - na první pohled neodpovídají, i to je ale asi záměr.
Každá kapitola začíná podrobným líčením počasí a panoramatickým pohledem na krajinu, jako by ji snad sledovalo velké viktoriánské všudypřítomné oko. V Londýně i na venkově se střídají roční období a čas není nutné měřit mechanicky, to znamená hodinami.
Chronologii a souvislé vyprávění popírá fakt, že postavám jako by chyběla motivace, plány a úmysly. Podobně jako v Paní Dallowayové se zde opakuje motiv květin a docela často prší, jak je pro Anglii pověstné. Jinými slovy tu chce spisovatelka uchopit okamžik stejně jako její oblíbenec Henry David Thoreau, americký transcendentalista, o němž roku 1917 napsala esej. Proto její hrdinové na rozdíl od vágních vzpomínek prožívají přítomnost ostře.
Roky jsou rodinný román, kronika a generační sága, soustředěná však zejména na emoce. Víceméně opouští jak dějovou dynamiku, tak kauzalitu. Na rozdíl od typického titulu své doby, Ságy rodu Forsytů od nobelisty Johna Galsworthyho, která se točila kolem hromadění majetku.
Také u Woolfové se sice setkáváme s otci a syny, větší důraz ale v rozpětí bezmála 50 let klade na matky a dcery. Nad epickým rozměrem a jednotící vývojovou linií výrazně převažují detaily ze soukromých, vnitřních životů postav, jejich úzkosti a triumfy; neboli to, co autorka označovala spojením "nestálost duše".
Oproti velkým dějinným událostem, naznačeným tu narážkou na významnou osobnost (skandál irského nacionalistického politika a poslance britského parlamentu Charlese Stewarta Parnella), onde zas výkřikem zaslechnutým z ulice ("Král je mrtev"), se spisovatelka zaměřuje na osobní prožitek. A pod navenek stále ještě udržovaným viktoriánským dekorem probublávají excentričnost, inteligence i vtip.
Z ironického a podvratného úhlu pohledu jedné hrdinky tedy jistěže úctyhodný strýček "svíral cylindr jako nějakou posvátnou nádobu, ztělesnění vážnosti". A ano, veřejně se řeší "peníze a politika", v mysli postav se však odvíjejí úvahy o tom, jak si lidé mohou být blízko a přitom daleko - nebo že "věci míjejí, věci se mění - a kam směřujeme my?".
V obdobném duchu text pojednává o stavu britského impéria. Hrdinové se na ostrovy vracejí z Indie či Afriky, to znamená z armády potlačující nepokoje v koloniích, o kterých se však cudně nemluví, zatímco hrdinky si mohou vyjet za kulturou do Španělska, Řecka nebo Itálie. A příslušníci obou pohlaví sice pořád nahlas říkají, že Anglie je nejcivilizovanější zemí světa, s postupem času však neodbytně vyvstává otázka, nakolik to míní vážně.
Rodina Pargiterova přitom měla podle Woolfové zastupovat to, co si představovala pod pojmem normální anglický život, a ve shodě s tehdejším myšlením náleží k vyšší střední třídě. S většinou jejích členů se čtenář setká hned v úvodu: plukovník Pargiter pobývá ve svém klubu, a zatímco mu doma umírá manželka, rozhodne se navštívit milenku.
Když se posléze ráčí dostavit na čaj do salonu svého patřičně honosného obydlí, seznámíme se s jeho dětmi. S nejstarší dcerou Eleanor, která po matce převzala povinnosti typu dozoru nad účty, mladšími Deliou a Milly, které se cítí uvězněné svými erotickými touhami a alespoň koukají z oken, malou nezbednou Rózou a náležitě studujícími chlapci. Přičemž - aniž bychom vyzrazovali příliš, protože o klasické napětí v románu nejde - Eleanor skončí jako důstojná stará panna a filantropka, Delia coby vzorná hostitelka, Milly na venkově obklopená dětmi i koňmi a Róza se stane vášnivou bojovnicí za práva žen, která se ocitne i ve vězení. Zatímco z jednoho hocha bude právník, z druhého oxfordský profesor a třetí po otcově vzoru zvolí vojenskou kariéru.
Pokrok však zastavit nelze a vedle trakařů se na ulicích objevují první automobily, označované buď spojením "přepychový vůz", nebo "parádní kára". V nastupující třetí generaci Pargiterových už je lékařka. Upřímně ji nudí večírky, na které - parafrázujeme-li slova Woolfové - slečny nechodí proto, aby se bavily s bratranci.
To vše sledujeme též z perspektivy věrné, loajální, v závěru staré a unavené služebné Crosbyové, která své pány a paní miluje i poté, co plukovník zemřel, rodinný dům byl prodán a ona skončila se psem v podnájmu. Navzdory svému postavení a osudu trvá na tom, že pamatuje "lepší časy".
Roky jsou skvělá četba pro všechny, které láká takzvaná malá historie všedního dne: velké události jako válka zůstávají stranou, pokud se ovšem hrdinové nemusejí ukrýt do sklepa před bombardováním.
Mnohá poučení text nabízí studentům, kteří by se rádi dozvěděli víc stran toho, co si silou zvyku i dnes vybavíme pod pojmem britské reálie: paruky u soudů či staleté tradice týkající se chotí profesorů v Oxfordu. A především by po románu měli sáhnout ti, kdo se bojí modernismu, jelikož skýtá skvělý úvod do nových možností psaní blížících se technice impresionistických obrazů. V textu se neztratí a frustrovaní nebudou. Kdo se jím nechá unášet, bude bohatě odměněn.
Virginia Woolfová: Roky
(Přeložila Zuzana Mayerová)
Nakladatelství Odeon 2021, 464 stran, 499 korun
