Recenze - Markéta Pilátová ve svém novém románu Tsunami blues pluje na vlnách hudby, času a vody. Klíčovým a společným motivem je zde pohyb, a to jak fyzický, tak především pohyb ve vlastní paměti, vzpomínání a zapomínání.

Americký literární teoretik James Olney, zabývající se otázkami paměti především v autobiografických textech, rozlišuje dva procesy, jimiž lze paměť a její pochody převádět v naraci. Jedním je (analogicky k postupům archeologie) vykopávání, nárazovité vybavení si události či pocitu z minulosti a druhým spřádání.

V knize Markéty Pilátové se výrazně využívá právě druhé techniky – přítomná chvíle asociativně vyvolá minulost, zde však proces nekončí, naopak, vzpomínky se řetězí a čas se zastavuje. A to je zde podstatné, neboť přítomnost všech postav, jakkoliv jsou na první pohled nesourodé, je přímo motivována minulostí, a to životem na Kubě.

Již samotné motto tuto prostupnost elementů, vody a situací zachycených ve slovech odráží: „Hudba je pláč / Voda blána zavřená / Světa, příběhu, vřetena.“ Čas, respektive přítomnost, v podstatě neexistují, nelze je lineárně rozfázovat.

Stařičká profesorka hispanistiky s kubánskými kořeny Jenůfa Topinková, její studentka a bývalá trumpetistka Karla Klimentová, jejíž rodiče zahynuli při thajském tsunami, stoletý stařec Ramón Tacón řečený Podpatek, i kubánský disident a trumpetista Lázaro Milo, přítel Jenůfy a Karlin učitel, ti všichni museli popřít svou minulost, aby se dokázali pohnout a zdánlivě se zabydlet v přítomnosti.

Minulost a potlačené vzpomínky se ale náhle podobny tsunami začínají na obzoru fikčního světa hrdinů vzdouvat a kupit, nabourávají přítomnost a hrozí ji zahltit. Funguje zde prostý pohádkový princip – pro vlastní záchranu je třeba něco obětovat. Avšak i po úderu tsunami přichází nový začátek, byť za cenu smrti.

Ta černá

Smrt, jež se v příběhu vyskytuje od začátku až do konce, zde má mnohé podoby. Pilátová výrazně využívá personifikace, smrt ale není česká kmotřička, nýbrž „děvka“, „feministka“, „černá na prkně“, má „rozpuštěné vlasy černé jako blues“ a „hraje na dutou kost“.

V této moderní aktualizaci se čerpá i z mexického folkloru, konkrétně z kultu Svaté Matky Smrti, jenž oběť smrti přímo tematizuje v litanii snoubící strach, vášeň i oddanost.

V textu Tsunami blues se všechny tyto motivy objeví, do detailu se popisuje rozklad mrtvol při neštěstí v Thajsku, žár a bolest těla zmítaného horečkou dengue i sladce zvrácené vzrušení z polobdělého sexu s neznámým.

Markéta Pilátová vykresluje Kubu jako pitoreskní místo plné kontrastů, všichni hrdinové se k němu vztahují v lásce i nenávisti, podstatné však je, že jeho nevyzpytatelnost rodí silné příběhy.

Ve srovnání s předchozí Mou nejmilejší knihou (2009) zde však samo vyprávění příběhu nemá takovou moc, prožívaná realita může člověka svou nepředvídatelností zaskočit ještě intenzivněji.

Přirozená magie

Osudy všech postav se protínají právě na Kubě. Na rozdíl od líčeného prostředí olomoucké filosofické fakulty a stísněných českých bytů, pro něž je charakteristická jistá strnulost a ztuhlost prostoru i vztahů, na Kubě spolu s teplotou nabírá vyprávění na obrátkách a hybným motivem se stává cesta v mnohých podobách – honička, hledání, návrat, bloudění.

Stejně jako v předcházejícím románu se i zde autorka dotýká prostupnosti osobní a národní historie, zde konkrétně vztahů československo-kubánských (případně španělských).

Byť oba prostory pojí dávná pouta, nemohou si být o moc dál. Kuba v přítomném románu je naplněním známého bonmotu o tom, že magický realismus neexistuje, neboť vše, co se v Latinské Americe děje, není magie, fantazie, ale realita.

Ramón Tacón, řečený Podpatek, s vytetovanými hvězdami na očích, Lázaro, Lázarova manželka s jedním okem hnědým a druhým modrým, která svou básnickou svobodu obětovala vězení, to jsou postavy, jež se mohou zdát podobně neskutečné jako skřet Chichiricú, který chytá v džungli vandráky za nohy, a přece zde vystupují zcela věrohodně a přirozeně zapadají do řádu věcí.

Markéta Pilátová dokáže jistě využít znalostí místního kontextu a historie, ale pouhá znalost faktů by nestačila k tak plastickému vytvoření obraznosti pro domácího čtenáře neznámé. Fikční svět se proto zachycuje kromě popisů a vzpomínek mnohdy básnickými prostředky, kromě zmíněné personifikace především důrazem na větnou melodii a rytmus.

V textu o vodě a hudbě hraje významnou roli též synestézie, tj. spojování různých vjemů. Mnohem snáze si čtenář vybaví atmosféru místa, horko, vůni, vítr, chlad než detaily prostoru: „Protože věci se dějou v chvění. V rytmu zvuků. Zvuků, o nichž něco víš. Jsou jenom tvoje. A ty je můžeš dát kluzkýmu světu do zástavy. Je to dost na to, abys mohla začít rozmotávat síť plnou nočních můr. Třepotají křídly v břiše. Tiše. Po špičkách se ti zjevuje v hlavě hudba.“

Zachycení jinakosti je u Markéty Pilátové vždy neseno výlučným stylem a metaforikou, které v české současné próze nemají obdobu.

Srdce temnoty

Poetizace prostoru a časté vzpomínkové pasáže však nijak neubírají románu na tempu. Jak bylo řečeno, Kuba hrdiny donutí jednat a hledat v sobě znovu dávno zasuté otázky po vině a odpuštění.

Autor fotografie: Aktuálně.cz

Markéta Pilátová: Tsunami blues

Torst, Praha, 2014. 304 stran

Anotace:
Mladou trumpetistku Karlu Klimentovou připravily ničivé vlny tsunami na Vánoce roku 2004 nejen o rodiče, ale také o schopnost hrát a komponovat hudbu. Něco jí ale přesto zůstalo: kubánský jazzman Lázaro Milo ji kromě blues naučil také svou rodnou španělštinu, díky níž se rozvrácená dívka ocitla "v péči" charismatické profesorky Jenůfy Topinkové. Veteránka české hispanistiky v sobě nosí vlastní tajemství a odváží Karlu na nečekanou výpravu. Tsunami blues je kniha o ztrátě mládí a iluzí, o českých stopách na Kubě, ale i o cestě, která vede k novému životu.

Samotná cesta je pro jednotlivé aktéry poutí do srdce temnoty, a to jak v prostoru reálném, tak v prostoru paměti. Někteří zde, jako v pohádce o živé a mrtvé vodě, naleznou šílenství a smrt, jiní očistnou touhu a odvahu žít a hrát dál.

Jednotlivé kapitoly střídají perspektivu hrdinů, ale i vyprávěcí osobu, text přechází z ich-formy do třetí osoby, případně se využívá kombinace obojího v polopřímé řeči a naléhavé druhé osoby.

Jinde autorka přímo znejišťuje spojování obrazů na žánrovém základě: „Je docela možné, že cadillac, ve kterém seděli dva policajti v uniformách a jedna drobná stará žena, je stejné auto, které teď veze Jenůfu horkým ránem.“

Je to možné, v žánru románu s politickou zápletkou (kterým mimo jiné Tsunami blues je) snad i pravděpodobné, ale není radno se na žánr spoléhat absolutně, i vyprávění jednotlivých postav poukazuje na bílá místa v jejich paměti. Tato různorodost dává možnost sledovat akci postav a zároveň jejich prožitek či vzpomínku, dívat se i prociťovat. Střídání osobní a neosobní perspektivy konvenuje jednomu z ústředních témat celého románu, jímž je nejednoznačnost lidského konání a neprostupnost lidské duše. Příběh možná prastarý, ale v Tsunami blues chutná svůdně a hořce jako starý tmavý kubánský rum.