Americký exulant Slouka se vrátil do Česka. Připadám si tu doma, říká spisovatel

Frank Kuznik Frank Kuznik
29. 9. 2018 13:07
Potomek českých exulantů Mark Slouka na Festivalu spisovatelů Praha představí svůj memoár. Líčí, za jakých okolností jeho rodiče prchali do USA nebo jak otec pracoval s Ferdinandem Peroutkou. "Vyrůstal jsem v domnění, že Československo je magické místo temných hvozdů, mluvících hub a vodníků," říká.
Memoár Marka Slouky nazvaný Daleko v srdci příští týden vydá nakladatelství Prostor.
Memoár Marka Slouky nazvaný Daleko v srdci příští týden vydá nakladatelství Prostor. | Foto: Maya Slouka

Někdy před čtyřmi lety Mark Slouka narazil. Jinak plodný americký autor povídek, esejí a tří románů náhle zjistil, že nemůže dál psát. Ani spát. A hlavně setřást hlubokou depresi, která ho najednou citově ochromila. Až pak Sloukova žena navrhla: "Asi se musíš vyrovnat s matkou."

"V tu chvíli jsem věděl, že má pravdu," líčí letos šedesátiletý Slouka, který z tohoto vyrovnávání se s rodinnou historií vytěžil životopisnou prózu nazvanou Nobody's Son. Popisuje v ní, jak jeho rodiče prchali z komunistického Československa do Spojených států, jakou emocionální zátěž s sebou nesla Sloukova maminka Olga a nakolik zničující dopad to mělo na rodinu.

Nadcházející týden knihu v českém překladu Josefa Moníka pod názvem Daleko v srdci vydá nakladatelství Prostor. Slouka ji příští víkend představí na právě začínajícím Festivalu spisovatelů Praha.

"Byla to naprostá očista. Když jsem dopsal, měl jsem pocit, že po letech zase mohu dýchat. Pořád jsem v sobě měl dost hněvu a zmatku, a s tím jsem se musel vypořádat. Byl to brutální proces. Ale konečně jsem si začal vyrovnávat účty," vypráví spisovatel.

Jeho rodiče pocházeli z Brna, otec Zdenek Slouka byl významný politolog, spisovatel a v letech 1945 až 1948 redaktor Lidových novin. Československo rodina opustila poté, co se v únoru 1948 k moci dostali komunisté. Slouka v knize popisuje, že zaplatili pašerákovi, který je dostal do Rakouska. A jak prý byli přesvědčeni, že komunistický režim nanejvýš za rok dva padne, takže se budou moci vrátit.

Rodiče strávili přes dva roky coby uprchlíci v Rakousku, Itálii a Austrálii. Nakonec se dostali do Spojených států a usadili se v komunitě českých exulantů v newyorském Queensu. Zde se Mark Slouka roku 1958 narodil.

Dnes vzpomíná, že měl v dětství dva životy: jeden na amerických ulicích a druhý v české domácnosti, která si s sebou do Ameriky přivezla jazyk, jídlo, zvyky i víru. "Vyrůstal jsem v domnění, že Československo je magické místo temných hvozdů, mluvících hub a vodníků, kteří stáhnou na dno každého, kdo nahlédne příliš daleko nad okraj jezera," líčí.

Koncem 60. let se Sloukově mamince podařilo zařídit dočasná víza, aby krátce navštívili jižní Moravu, a Slouka tak Československo konečně poznal. Tehdy si k zemi začal budovat vztah. "Bylo to, jako by se ve mně probouzel někdo druhý, kdo jen čekal na svou příležitost," vzpomíná. "V dospívání jsem se zamiloval, nikoliv do dívky, nýbrž do země. Do jejích vůní a chutí a toho zvláštního, úžasně absurdního českého smyslu pro humor."

Dvakrát na festivalu

◼ Mark Slouka je synem Zdeňka Slouky, českého pub­licisty, politologa a vysokoškolského profesora, který se svou ženou po únorovém puči z roku 1948 emigroval do USA. Syn absolvoval Kolumbijskou univerzitu a vyučoval literaturu i tvůrčí psaní na Harvardu či Chicagu. Od roku 2001 přispívá do časopisu Harper’s Magazine.

◼ Sloukovy povídky a eseje se objevují ve výběrech nejlepší americké literární tvorby a jeho knihy byly přeloženy do šestnácti jazyků. Mimo jiné vydal povídkový soubor Ztracené jezero (1998, česky 2002) a nejnověji All That Is Left Is All That Matters (2018). Je též autorem románů Viditelný svět (2007, česky 2008) a Brewster (2013).

◼ Jeho vzpomínkovou prózu Daleko v srdci příští týden v překladu Josefa Moníka publikuje nakladatelství Prostor. Autor se v sobotu 6. října zúčastní galevečeru Festivalu spisovatelů Praha v českém Senátu, kde bude debatovat s Irvinem Welshem a Colsonem Whiteheadem. V neděli 7. října odpoledne bude mít čtení v Anežském klášteře.

A pak, o mnoho let později, Marku Sloukovi začalo pomalu táhnout na čtyřicítku. Ve Spojených státech měl akademickou dráhu literárního vědce, přišlo mu ale, že nikam nevede. Roku 1990 byl v kalifornském San Diegu s ženou, čerstvě narozeným potomkem a štosem složenek, jež neměl, jak zaplatit. Tehdy narazil na dno. "Doufám, že tě něco napadá, protože já fakt nevím, jak dál," řekl prý manželce. A ta odvětila: "Pořád mluvíš o literatuře, tak mlč a zkus něco napsat."

Trvalo to ještě několik let, ale všechny ty dopisy literárním agentům a rukopisy zaslané časopisům či nakladatelstvím nakonec zafungovaly. Slouka začal publikovat eseje, za své povídky získal ceny a jeho romány získávaly příznivé recenze. Psal o všem možném, jednou prorocky kritizoval budoucnost v kyberprostoru, podruhé sepsal fiktivní osudy siamských dvojčat Čanga a Enga. Ale jeho nejsilnější díla vycházela z vlastních zkušeností.

První sbírka povídek Ztracené jezero, roku 2001 vydaná v překladu Luby a Rudolfa Pellarových nakladatelstvím Paseka, obsahovala portréty lidí ze severu New Yorku, kde měli chatu Sloukovi rodiče - stejně jako spousta jejich československých přátel včetně třeba Ferdinanda Peroutky, šéfa československého vysílání Rádia Svobodná Evropa, v jehož redakci Sloukův otec působil pod pseudonymem.

V další knize nazvané Viditelný svět, kterou roku 2008 opět v překladu Rudolfa Pellara vydala Paseka, zase Mark Slouka prolnul osudy rodičů s atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha.

Sloukovy nejsilnější texty mají jistý snový rozměr: jako by se odehrávaly za zjitřených citů, v impresionistických krajinách, kde je vše tak trochu mimo dosah, na okamžik to zazáří a hned se to rozplyne.

Sám Slouka tvrdí, že se mu nejlíp píše právě o této "šedé zóně" mezi tím, co je skutečné, co si člověk jen představuje, a co si pamatuje.

"Vždy mě fascinoval souboj mezi tím, co se skutečně stalo, a jak jsme se rozhodli si to zapamatovat," říká. "Naše vzpomínky vytváří jistou fikci. Ne proto, že bychom se obelhávali, ale protože tak silně cítíme, co vše se mohlo stát, nebo co se stát mělo," míní autor, jenž se pohybuje právě na této linii zlomu. "Rád si hraji s minulostí, ne proto, abych ji zamlžoval, ale abych ji mohl zkoumat."

Problematické to začalo být ve chvíli, kdy Slouku dohnala minulost. Jeho matka v dětství zažila vážné trauma, ztratila svou životní lásku a už nikdy se z toho docela nevzpamatovala. Postupně propadla šílenství, a nakonec demenci. Nastřádanou bolest projevovala zvláštním chováním, ubližovala druhým, a její syn si často lámal hlavu nad tím, zač je právě trestán. Ale nikdy se to nepokusil pochopit - dokud se z jeho vztahu k matce nestalo psychické břímě, které už nemohl dál nést.

"Svůj první román jsem psal sedm let. Daleko v srdci jsem vychrlil za osm měsíců," srovnává se svou novou knihou.

Olga Slouková, zdravotní sestra z Brna, už ke konci nepoznávala nikoho, ani vlastního syna, když na knize začal pracovat. Zemřela krátce poté, co dopsal.

Mark Slouka to bere jako přitakání, že se rozhodl správně. "Měl jsem zřetelný pocit, že čeká, až knihu dopíšu," říká. "Už si nic nepamatovala, nevěděla, kdo jsem, ani co dělám. Přesto to podle mě nějak někde tušila. A tím, že jsem knihu psal, jsem ji osvobozoval."

Zatím poslední dějství tohoto příběhu se uskutečnilo loni, kdy se Slouka se svou ženou i dvěma dospělými děti přestěhoval do Prahy. "Myslím, že načasování není náhodné," říká autor, podle nějž člověk nemůže dojít smíření, dokud se nevyrovnává s pravdou. "Teď už rozumím, co všechno maminka musela nést. Možná bych si přál, aby to ze sebe dostávala jinak, ale už jsem se s tím smířil. Teď jsem doma. A připadám si tu doma způsobem, jaký jsem nikdy předtím neznal," dodává.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

"Chcete, aby tu vládl Putin?" V Minsku protestují stovky lidí proti integraci země s Ruskem

O plánech na "prohloubení integrace" země s Ruskem mají v sobotu v černomořském letovisku Soči jednat prezidenti obou zemí Alexandr Lukašenko a Vladimir Putin. Agentura AP odhadla počet demonstrantů na více než 1000, nezávislý server Tut.by se dopočítal 730 účastníků.

Demonstranti se po poledni pokusili proniknout na schodiště Paláce republiky, ale policisté v uniformách i civilu jim v tom zabránili. Jinak pořádkové síly nezasáhly, přestože akce nebyla povolená.

"Chcete, aby tu vládl Putin?" ptal se do megafonu opoziční aktivista Pavel Severinec a dav odpovídal "Ne!". "Takovou integraci nemám zapotřebí," vykřikovala žena, držící plakát s přeškrtnutou ruskou vlajkou. Na výzvy policie k rozchodu odpovídali demonstranti voláním "Ať žije Bělorusko!", vylíčil server. Demonstranti mají v plánu vydržet až do soumraku a v neděli v protestu pokračovat.

Zdroj: ČTK
Další zprávy