Přestože v někdejším Československu jeho knihy vycházely od začátku 60. let minulého století, dvaaosmdesátiletý peruánský držitel Nobelovy ceny za literaturu svou velkou českou chvilku zažije teprve letos. V květnu bude hostem pražského veletrhu Svět knihy a u té příležitosti mu v českém překladu vyjdou hned tři díla.
Půjde o jednu z literárních událostí roku a zároveň milník pražského veletrhu, jejž jakýkoliv nositel Nobelovy ceny naposledy navštívil před devíti lety. Úspěch je o to větší, že Maria Vargase Llosu do Česka marně zvaly ambasády, univerzity i Festival spisovatelů Praha, jehož jménem oficiální dopis autorovi zaslal dokonce tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek za ČSSD. Ani to nestačilo.
"U těchto jednání jsem nebyl. Ale problém zřejmě spočíval v tom, že všichni Llosu zvali, aby jen přiletěl a diskutoval. My jsme pozvání spojili s tím, že mu zároveň pomůžeme vydat další jeho knihy v českém překladu," vysvětluje dramaturg veletrhu Guillaume Basset. "Spisovatelé jsou rádi, když jim někdo naslouchá. Ale nejraději mají, když je lidé čtou," dodává.
V Praze žijící francouzský básník Basset, který v minulosti pracoval právě pro Festival spisovatelů, se dramaturgem Světa knihy stal předloni. Spolu s novým ředitelem Radovanem Aurem deklarovali, že na největší českou literární akci chtějí opět dostat laureáta Nobelovy ceny.
S Llosou jednali půldruhého roku a zřejmě rozhodla až zkušenost jiného autora, který na Svět knihy přijel vloni, Portugalce Antónia Lobo Antunese. "Byl návštěvou Prahy nadšený, ještě po veletrhu mi volala jeho agentka. A právě ta zároveň zastupuje Maria Vargase Llosu," dodává dramaturg.
Podle něj se Llosa zdrží na celé čtyři dny veletrhu, tedy od 9. do 12. května. Zúčastní se literárních debat a coby bývalý politik, který roku 1990 neúspěšně kandidoval na peruánského prezidenta, zřejmě také poobědvá s ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem za ČSSD. "Pokud to kalendář pana ministra umožní, rád se s panem Llosou setká. Budou hovořit o Latinské Americe včetně aktuálního dění," potvrzuje mluvčí ministerstva Michal Bucháček.
U příležitosti Llosovy návštěvy budou do češtiny přeloženy dva jeho romány: próza napodobující postupy erotické literatury Chvála macechy z 90. let a tři roky staré Pětinároží. Obě vydá Argo. A menší nakladatelství Bourdon ve stejnou dobu pošle na český trh Llosovy loňské eseje Volání kmene.
Zleva doprava
V této knize, jakési "autobiografii myšlenek", spisovatel shrnuje, čí ideje ho politicky utvářely, od ekonoma z doby osvícenství Adama Smithe přes filozofy z 20. století Karla Poppera či Josého Ortegy y Gasseta.
Jejich úvahami Llosa ilustruje svůj neobyčejný přerod: z levicového intelektuála, který podporoval Fidela Castra, a nakrátko dokonce ubytoval matku revolucionáře Che Guevary, se stal levicovým kritikem stalinských poměrů, pak zastáncem liberální demokracie, až na prezidenta kandidoval s reformním pravicovým programem.
Llosovo politické zrání by mohlo být zvlášť zajímavé pro Čechy, neboť od levice se začal odklánět po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Dobře věděl, do jaké země tanky vtrhly. Llosa sice nepatřil k latinskoamerickým literátům typu Pabla Nerudy, kteří po roce 1948 jezdívali na zámek Dobříš spravovaný Svazem spisovatelů, přesto několikrát navštívil Prahu v 60. letech. "Kvůli blokádě Kuby tehdy nejkratší cesta do Havany vedla přes Československo," vzpomínal později, jak vždy přiletěl na Ruzyni a nocoval v dejvickém hotelu International, než se druhý den opět vypravil na cestu.
Na jaře 1968 se Llosa v československé metropoli zdržel, obešel místa spojená s Franzem Kafkou a především vstřebal atmosféru pražského jara. O to víc ho zklamala invaze vojsk Varšavské smlouvy, kterou hned v srpnu 1968 odsoudil esejí nazvanou Socialismus a tanky. Zkritizoval v ní Sovětský svaz i kubánského diktátora Fidela Castra za to, že invazi po krátkém otálení pochválil.
Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa, Carlos Barral, Julio Cortázar and Josep Maria Castellet. Barcelona, 1972 pic.twitter.com/hqfNVii4Ce
— Literature Pics (@literaturepics) June 10, 2014
Mario Vargas Llosa již tehdy prorokoval, že příjezd vojsk v Češích naopak "posílí touhu po nezávislosti a svobodě". Kvůli kritickému postoji pak jeho díla nesměla být překládána do češtiny celá 70. léta, kdy coby předseda Mezinárodního PEN klubu navíc podporoval zdejší disidenty, zejména po zveřejnění Charty 77.
Krátce po sametové revoluci se do Prahy vrátil, aby zde vedl rozhovor s Václavem Havlem. O setkání napsal v dubnu 1991 esej, kde srovnává vlastní neúspěšnou kandidaturu na prezidenta Peru s Havlovou dráhou a například uvažuje, zda Peruáncům místo tvrdých reforem raději neměl slíbit modré z nebe. Havla obdivuje za to, že nic nesliboval, a přesto uspěl.
Příležitost pro demokracii
Llosovy původně levicové pozice byly generační: rodák z peruánské Limy patřil k vlně autorů, kteří se po vzoru francouzského filozofa Jean-Paula Sartra hlásili k angažované literatuře. Že socialismus nebude fungovat, Llosa uzřel postupně, po návštěvách Sovětského svazu a Kuby.
Jeho obrat k pravici zase souvisí s tím, jak zblízka vnímal politické změny ve třech evropských zemích, kam se přestěhoval: zažil studentské bouře v Paříži 60. let, následující dekádu v Londýně viděl dozvuk hnutí hippies i nástup premiérky Margaret Thatcherové, a nakonec v Madridu 80. let pozoroval přechod Španělska od diktatury k demokracii.
Z toho všeho Llosa usoudil, že nejlepší životní podmínky a největší svobodu občanům poskytují liberální demokracie. Svou knihu Volání kmene, nyní překládanou do češtiny, napsal mimo jiné z přesvědčení, že po hospodářském zhroucení Kuby a Venezuely již v Latinské Americe další autoritářský systém nevznikne. Llosa na rodném kontinentu větří "šanci pro demokracii".
V Madridu, kde žije, se politicky angažuje takřka nepřetržitě. Desítky let psal pravidelný sloupek pro španělský deník El País, předloni v Barceloně před desítkami tisíc lidí řečnil na demonstraci proti katalánské nezávislosti - a minulý měsíc se vzdal čestné pozice v PEN klubu, protože ten začal volat po propuštění dvou Katalánců.
Nobel laureate Mario Vargas Llosa calls for "unity" at a rally against Catalan independence in Barcelona https://t.co/bg8Jt8cod3 pic.twitter.com/YQLhz3QJaP
— AFP news agency (@AFP) October 8, 2017
A teď už konečně o literatuře
Přesto je Mario Vargas Llosa v první řadě spisovatel, plodný a stylotvorný autor už více než 50 románů, povídkových sbírek, esejů či divadelních her.
Prvně přihlásil se prózou s autobiografickými prvky Město a psi, inspirovanou traumatickou zkušeností z vojenského gymnázia v Peru. Do siláckého prostředí, kde silnější utlačují slabší, jej poslal otec, přesvědčený, že hoch mezi budoucími vojáky zmužní a přestane se "zabývat blbostmi", to jest literaturou. Jenže chlapec na škole pojal odpor k autoritářství a naopak načerpal látku pro dílo tak sžíravé, že ho po vydání kadeti demonstrativně pálili na školním dvoře.
Město a psi vyšlo roku 1963, zhruba ve stejnou dobu jako Nebe, peklo, ráj od Argentince Julia Cortázara. Obě knihy nastartovaly takzvaný boom latinskoamerické literatury 60. let, nástup vlny romanopisců, k nimž dále patřili Mexičan Carlos Fuentes nebo Kolumbijec Gabriel García Márquez.
Každý byl svý, byť je zpočátku spojovaly experimentální literární postupy a politický kontext - jejich díla se do středu pozornosti dostala v době, kdy svět sledoval revoluci na Kubě, sandinisty ve středoamerické Nikaragui nebo počínaní chilského prezidenta Allendeho. Do zemí bývalého východního bloku se pak latinskoameričtí autoři dostali tím snáz, že zdejší socialistické státy pěstovaly vztahy s takzvanými rozvojovými zeměmi.
Dnes lze zpětně dodat, že latinskoamerický boom 60. let předznamenal pozdější vlny "národních literatur", které Evropa začala vnímat ve 2. polovině 20. století.
Mario Vargas Llosa se škatulkám bránil, s vrstevníky ale kontakt udržoval. A ctil také starší: vynalézavého Argentince Jorgeho Luise Borgese, s nímž natočil několik interview, nebo blízkého přítele Pabla Nerudu.
Literárně ho nakonec nejsilněji usměrnila tradice evropského a amerického románu: četba Flauberta, o jehož Paní Bovaryové napsal knihu esejů, a zejména Američanů z takzvané ztracené generace.
Mario Vargas Llosa, José Donoso, Gabriel García Márquez and their wives, in Barcelona during the Sixties. pic.twitter.com/ggtmCyoD1S
— Bibliophilia (@Libroantiguo) December 10, 2014
Totální román
Llosovu ranou tvorbu charakterizují odvážné novoty, kdy například děj posouval výhradně pomocí dialogů a vynechával popisy míst nebo časové údaje. Proti sobě vinul více vypravěčských rovin nebo mezi scénami "střihal" rychlostí filmu.
Pozoruhodná byla Llosova snaha vytvořit takzvaný totální román, zachytit člověka v celé jeho rozporuplnosti, s celým jeho světem, "popsat uzavřený kosmos, od zrození až po zánik, na všech rovinách", jak učinil Márquez ve Sto roků samoty.
Llosu dále mimořádně vzrušila expedice do amazonského pralesa: o něm a životě mezi indiány, respektive střetu moderní civilizace s tradiční kulturou, prvně napsal roku 1966 v přelomové próze Zelený dům, k tématu se vrátil ve Vypravěči z 80. let a zatím naposledy motiv zužitkoval v Keltově snu, česky vydaném roku 2011.
Jinou, "historickou" linku tvorby načal románem Rozhovor v katedrále, se slavnou první větou: "Ve kterou chvíli se to v Peru podělalo?" Další takto zaměřené prózy věnoval pak činům dominikánského diktátora Trujilla nebo životu malíře Paula Gauguina a jeho babičky, bojovnice za práva žen.
Po politickém obratu "doprava" začaly v Llosových knihách výrazněji figurovat fantaskní scény a především humor. Vrcholně humoristický je román Tetička Julie a zneuznaný génius - podnícený autorovou skutečnou láskou ke své tetě, se kterou se oženil, a "když jsem se po roce ženil znovu, tentokrát se sestřenicí, mezi příbuznými už to vyvolalo menší rozruch než poprvé". A přímo švejkovského humoru Llosa dosáhl románem Pantaleón a jeho ženská rota, v němž důstojník peruánské armády na kraji pralesa zřizuje nevěstinec pro sexuálně frustrované vojáky.
Žena, nebo politika?
Vliv měl nesmírný a do styku s jeho majestátním dílem v průběhu dekád přišlo několik generací českých hispanistů, počínaje překladatelem jeho starších próz Vladimírem Medkem.
Právě díky Llosovi se o latinskoamerickou literaturu začala zajímat spisovatelka Markéta Pilátová. A dnes asi největší propagátorkou jeho díla v Česku je Anežka Charvátová, jíž učaroval v mládí a která pak za překlad jeho Vypravěče získala Magnesii Literu.
Na to všechno se Maria Vargase Llosy půjde zeptat během čtyř dnů, jež stráví v Praze. Naopak je dopředu zaručené mlčení na otázku, která jej provází už desítky let. Týká se jeho medializovaného střetu s Gabrielem Garcíou Márquezem, o němž nejprve napsal šestisetstránkovou studii, dva roky s ním sousedil, načež ho roku 1976 památně praštil do nosu a už spolu nepromluvili.
Kolují dvě teorie: týkal se spor Llosovy manželky, nebo Márquezových sympatií k Fidelu Castrovi? Jinými slovy: byla za tím žena, nebo politika?
