Tato vlastnost se v psaní Margaret Atwoodové, devětasedmdesátileté severoamerické prozaičky, projevuje v různě orientovaných textech odlišně: někde ruší, jinde je případná. Do druhé kategorie patří román Alias Grace z roku 1996, kterému se vloni dostalo obnovené pozornosti díky šestidílné adaptaci Netflixu. Nyní knihu poprvé v českém překladu vydalo nakladatelství Argo.
Loňská adaptace zdůrazňovala zejména nerovnost mezi muži a ženami, apriorní "nedůvěryhodnost" žen před světskou autoritou a též motivy sexuálního zneužívání. Všechna tato témata v předloze skutečně najdeme, naštěstí je jich ale víc.
Stručně řečeno se jedná o román historický, román idejí a román pedagogický, s jasně čitelnou agendou: nerovností mužů a žen. Protože se odehrává v devatenáctém století, téma je rozehráno na několika rovinách s jednou hlavní příčinou: ženy v dobovém diskursu prostě nemají hlas. Jsou analyzovány, pitvány (v knize doslovně) a odsuzovány jako šílené (i prostituce je vykládána jako druh duševní nemoci a následného morálního selhání, ne jako sociální nutnost).
Tuto nerovnost zosobňuje jedna z hlavních postav, mladý lékař Simon: "… byl tam, kam se ony nikdy nedostanou, spatřil, co ony nikdy nespatří - otevíral ženská těla a nahlížel do nich. V ruce, která právě zvedá jejich ruku ke svým rtům, snad možná držel i tlukoucí ženské srdce. Stal se tak součástí temné trojice - lékař, soudce, kat - a sdílí s nimi vládu nad životem i smrtí. Být uspána do bezvědomí, ležet vystavena, beze studu, vydána na milost druhým; ohmatávána, řezána, pleněna, přetvářena…"
Dozvídáme se hodně o životě v devatenáctém století, o společenských normách, zvyklostech, předsudcích. Zvídavého čtenáře zaujme exkurz do dobové vědy, lékařství, psychologie či pavěd jako frenologie nebo spiritismus.
Pravda, místy člověka napadne, že autorka až příliš "tlačí na pilu" a že to, co chce říct, by bylo jasné i při slabším náznaku - Atwoodové tento nedostatek ale rád odpustí. Koneckonců napsala variaci na viktoriánský román.
Příběh je inspirován skutečnou událostí a postavy mají reálné předobrazy. Grace Marksová, hrdinka knihy, v roce 1843 se svým komplicem James McDermottem údajně spáchala dvojnásobnou vraždu. Coby služební zavraždili svého zaměstnavatele Thomase Kinneara a jeho milenku, hospodyni Nancy Montgomeryovou.
Vrahové byli odsouzeni k trestu smrti: McDermotta skutečně oběsili, Grace, v té době pouze šestnáctileté, byl trest změněn na doživotí. V okamžiku, kdy se s ní v knize setkáváme, strávila nějakých patnáct let po věznicích a psychiatrických ústavech. Margaret Atwoodová se s jejich příběhem seznámila v knize Susanny Moodieové Život na mýtinách.
Tolik tedy fakta. Kvůli nim však kniha zajímavá není - zajímavou ji činí literární podání a v tomto ohledu Alias Grace patří k nejlepšímu, co Atwoodová napsala. Je to svěží "metatextový" román: vedle dobových exkursů nepochybně zaujme i způsobem, jakým se ve vyprávění zrcadlí bohatství dobové anglické a americké literatury.
Odkazy se zdaleka nevyčerpávají citacemi v úvodu kapitol (Emily Dickinsonová, Nathaniel Hawthorne), ale též pastišem nebo aluzemi přímo ve vyprávění. Když Simon přemítá, jak by se zbavil nepohodlné milenky, vybaví se mu scéna ze slavné básně Roberta Browninga Milenec Porfýriin: "Jak by to provedl? V posteli, v okamžiku deliria, ovinul by jí vlasy kolem krku, jen lehce utáhl. Z toho mrazí v zádech a je to hodné žánru."
Odkazy nedokazují jen dobrou znalost dobové literatury, ale naznačují i určitý odstup - Alias Grace není opožděný pokus o viktoriánský román, spíš zajímavý komentář ke kultuře devatenáctého století.
Čtivost zvyšuje ústřední zápletka. Lékař Simon přijíždí do Kingsvillu na pozvání společnosti, která usiluje o osvobození nebo omilostnění Grace Marksové. Členové spolku, jejž vede místní pastor, si od začínajícího psychiatra slibují "vědecké" dobrozdání.
Příběh je nám předkládán rozmanitou formou: nechybí dopisy, vnitřní monology, změna perspektivy. To vše vytváří působivou mozaiku, z níž s různou intenzitou vystupují jednotlivé postavy, přičemž nejvýraznější jsou právě Grace a Simon. Druhý jmenovaný působivě nevýrazně, spíše jako autorčina loutka, která má děj posouvat vpřed.
Zato Grace je úchvatná, právě v tom, co román činí tak zajímavým. Předně je skvostnou ukázkou nevěrohodného vypravěče a rafinované narativní postupy, za něž by se nemusel stydět ani Humbert z Nabokovovy Lolity, kombinuje s neutuchající touhou po přežití a osvobození.
Margaret Atwoodová: Alias Grace
(Přeložil Petr Pálenský)
Nakladatelství Argo 2018, 560 stran, 398 korun
Grace se ani na okamžik nesmíří se svým osudem, byť její vyprávění může působit smířeně. Je to postava bojovnice, která si uvědomuje, že nemá smysl válčit silou, a tak se uchyluje ke slovům. Zároveň ví, že silněji působí, co není řečené přímo, pročež k sobě naivního Simona připoutává aurou tajemnosti, srovnatelnou s postavou Sarah z Fowlesovy Francouzovy milenky.
Strategii své hrdinky pak přebírá také autorka. Margaret Atwoodová dobře ví, že jakýkoli pokus o "rozluštění" případu by působil nevěrohodně. Nechává ho tedy otevřený. Její Grace zůstává enigmou, protože právě tajemství ji brání před tím, aby byla "vystavována" a "ohmatávána".
Alias Grace je působivá kniha a za její český překlad patří velký dík Petru Pálenskému. Odvedl vynikající práci.
