Je snadné popsat zločin jako něco okouzlujícího, říkají autoři švédského bestselleru

Boris Hokr Boris Hokr
28. 12. 2015 10:09
Kriminální thriller Made in Sweden se vymyká nejen zbytku stále populární severské detektivní vlny. Jednak je založen na skutečných událostech kolem tzv. Vojenského gangu, který před dvaceti lety spáchal řadu ozbrojených přepadení, a jednak má jeden z autorů, Stefan Thunberg, na události tu nejosobnější vazbu – gang totiž tvořili jeho tři bratři a otec. Román, který napsal s Andersem Roslundem, tak pracuje s až dokumentární akurátností v zobrazení událostí, ale zároveň jde hluboko pod kůži všech postav. Klade přitom především jednu zásadní otázku: Co se dělo v myslích a srdcích bratrů a jejich otce, kteří spolupracovali na zločinu, ale jejichž vztahy byly odmala definované násilím?
Roslund Anders, Thunberg Stefan
Roslund Anders, Thunberg Stefan | Foto: Euromedia

Na úvod jasně se nabízející otázka: Co stálo u zrodu vašeho románu?

Stefan Thunberg (ST): Odpověď je nabíledni: je to příběh mé rodiny. Vypráví o mně, o mých kořenech, mém zázemí... Spíš bych ale zmínil, jaká chvíle stála u zrodu mé touhy tento příběh vyprávět dál. Dvacet let zpátky jsem byl den před Vánoci u sebe v bytě a najednou v televizi vidím ve zprávách přenos, v němž policie pronásleduje tři lupiče. A najednou jsem v jednom z nich poznal bratra – a jen o chvilku později v dalším otce. Ale víte, co byl největší šok? Že bratr a otec – po letech konfliktů, řekl bych nepřekonatelných hádek – se najednou rozhodli spolupracovat na zločinu. Jak se tohle stalo? Ale samozřejmě jsem byl také vyděšený, protože policie měla zbraně, mohlo se stát cokoliv.

Každopádně tehdy zuřila velká sněhová bouře a oni se před policií ukryli v jakési zazimované letní chatce, kde strávili několik hodin, obklíčeni svými pronásledovateli. A to pro mě byla ta zásadní chvíle. Co se dělo v těch několika málo hodinách, co jim běželo hlavou, co si řekli?

Autoři románu Made in Sweden
Autoři románu Made in Sweden | Foto: Euromedia

Takže v tu chvíli jste chtěl být s nimi a rozlousknout to?

ST: Ne, v tu chvíli jsem to především nebyl schopen vydržet, totálně mě to odrovnalo. Jak říkám, mohlo se stát cokoliv, mohli být raněni, zabiti... Byl jsem tak mimo, že jsem prostě padl do postele a vypnul. Druhý den pak bylo po bouřce, naprostý kontrast. Dokonalý vánoční den... Říkal jsem si, že to byl jen zlý sen, noční můra. A pak jsem v novinách zjistil, že to nebyla noční můra. Ale hlavně to, že i když je chytili, tak jsou všichni naživu.

Když jsme pak s Andersem začali přemýšlet, že tenhle příběh napíšeme, byla to pro mě především kombinace těchto zážitků a skutečnosti, že jsem coby scenárista neměl odpovídající nástroje, jak podobně velký příběh vyprávět sám. Ale rád pracuji s lidmi a s Andersem se známe dlouho. A už když jsem mu poprvé vyprávěl o tomhle svém zážitku, tak jsme si kladli stejné otázky. V obecné rovině: Co by si řekl otec a syn? Jakýkoliv otec a syn v podobné situaci...

Anders Roslund (AR): ... je pravda, že právě tohle bylo srdce toho příběhu. A my jsme museli udělat jediné: propojit realitu a fikci tak, abychom naše postavy dostali do oné chatky, do těch několika hodin, kdy venku zuří bouře, policie zužuje obklíčení a oni spolu mluví. Od dětství po tuto chvíli. Dvacet let života plného násilí.

ST: Takže tahle naše výměna názorů, to byla startovní čára pro mě a příběh.

AR: Já jen dodám, že se celý život ze svých vlastních důvodů snažím pochopit násilí a jeho následky. Už jako novinář, i později jako spisovatel. Vždy jsem o svých knihách přemýšlel tak, že nevyprávím o násilí, ale snažím se násilí pochopit. A tenhle Stefanův příběh? To byla pro mě ohromná šance. Navíc i já jsem s ním byl spojen, protože jsem byl jedním z novinářů, kteří o případu informovali veřejnost. Takže se Stefanem jsme byli... synchronizovaní. To je možná to nejlepší slovo.

Jak probíhala vaše spolupráce technicky? Měli jste osnovu a střídali jste se?

AR: Každá spolupráce má svou vlastní dynamiku. Je rozdíl, když pracujete sám, když pracujete s jedním člověkem, anebo s druhým... Tentokrát jsme se prostě zavřeli, a na opravdu hodně dlouhou dobu, v mé pracovně a makali jsme. Já jsem přitom zvyklý psát jako maratonec – dlouhé stabilní výkony, ale nakonec se dostanu do cíle. Stefan byl krom jiného ale hokejista a musím říct, že je to vidět i na jeho přístupu: krátké, ale neuvěřitelně intenzivní „střídání“.

Skvělé na tom bylo i to, že Stefan coby scenárista dokáže skutečně rychle načrtnout postavy a neztrácí se v nich. Když jsem já mluvil o tom, že se jeho matka bojí o bratry, on vždycky okamžitě odpověděl: Ne, to je TA matka a TI bratři. Ten příběh je jeho, ale jak říkám, neztrácí se v něm a chápe, že román není reportáž nebo memoáry.

ST: Hlavně jsme o všem mluvili. Pořád. Co se stalo, kde se to stalo, kdo tam byl, jaké se mohly používat fráze... pořád jsme mluvili a vnutili postavám i příběhu jejich hlasy. Bylo to opravdu společné dílo.

AR: A ještě jedna věc na téhle spolupráci byla skvělá. Víte, když dopíšete knihu, zábava vlastně končí. Už jen chcete, aby byla co nejrychleji fyzicky venku a vy jste viděli své jméno na obálce. Ale Stefan vtrhl do tohohle přístupu se svou scenáristickou energií... a my neustále přepisovali... dialogy, scény. Prostě znovu a lépe. A znovu. Měnili jsme i pohlaví postav, protože nám teprve při zpětném pohledu došlo, že to tak funguje lépe... To byla energie a přístup, které mě obohatily.

Jak moc se to, co je nakonec v knize, liší od skutečnosti?

AR: Je to „na základě skutečných událostí“ a sedí to v místech a podobných věcech. Vycházeli jsme nejen ze Stefanových vzpomínek, ale i z policejních protokolů. Je tam kupříkladu scéna, kdy se využilo jak to, co nám řekly protokoly, tak i to, co řekli jeho bratři Stefanovi. Třeba jak se báli během přepadení, že se někde zaseknou...

ST: Obecně jsme se ale snažili vyprávět příběh a veškeré zázemí toho, co jsme věděli, jsme se snažili využít k tomu, abychom se dostali k postavám a udělali je skutečně živými. A je třeba říct jednu věc – každá „akce“, kterou v knize popisujeme, je pojatá z pohledu jiné postavy. Přišlo nám to zajímavé a obohacující.

AR: A umožnilo nám to dát vyprávění skvělou dynamiku. Díky tomu vyniklo, jak museli uvažovat otec a syn, každý sice se účastnící akce, ale na jiných pozicích...

ST: ... takže o čem by mohl otec v takové chvíli přemýšlet? Má být hrdý, že je s ním syn? Nebo se má bát o jeho život? Vždyť je to proboha ozbrojené přepadení!

AR: A umožnilo nám to i jednu skutečně důležitou věc: ukázat, kdy lidem začíná docházet, že zbraně jsou nebezpečné, že to není žádné dobrodružství, ale že lidé dochází ke zraněním...

Máte pocit, že jste přišli s něčím novým na severské krimi scéně?

AR: Oba jsme měli své kariéry – a úspěšné. To je třeba říct bez nějaké skromnosti, protože vtip je v tom, že my jsme tuhle knihu nepotřebovali pro nějaký úspěch. Naopak se dost možná jedná o něco, co od nás lidi úplně nečekali. Já i Stefan prostě máme svůj píseček a jsme na něm opravdu dobří, oceňovaní a úspěšní. Ale tenhle příběh byl prostě skvělý a my ho chtěli dělat. A mohli jsme si dovolit neohlížet se na to, co lidé čekají. Možná to byl risk, ale nebyla to – co se kariéry týče – otázka života a smrti.

ST: Abych se vrátil k té otázce, kde se vidíme na severské scéně. Upřímně: nebaví mě ty klasické „Kdo to udělal?“ Ostatně, v mém případě já VÍM, kdo to udělal, já s těmi kluky vyrůstal! Víc mě přitahují v podstatě otevřená dramata, psychologie těch lidí chycených v činech a následcích. Jako třeba v amerických seriálech, jako jsou třeba The Wire, Sopranos... to je moje krevní skupina, skvělá psychologie postav, krutá logika příběhu.

AR: Víte, jsem za to rád, že jsem se podílel na takovéhle knize, protože kdyby každý psal jen ve stylu „Kdo to udělal“, tak detektivka prostě umře. Sama od sebe.

ST: Což nic nemění na tom, že třeba Wallander neustále pátrá po tom, kdo to udělal... a pořád to dělá dobře. Jen to prostě není to, co chci dělat osobně a co mě naplňuje nejvíc.

Padlo tu, že jste možná nedali svým čtenářům to, co čekali. Napadá vás něco konkrétního?

AR: Víte, já když píšu knihu, tak do ní dávám všechno, čeho jsem schopen. Možná jsem se tedy vyjádřil trochu matoucně. Ale určitě platí, že jsem pracoval jinak, stýkal jsem se se Stefanem a jeho rodinou... ale proces psaní, energie do něj vkládaná, ta byla stejná.

Jak reagovala na činy Vojenského gangu, o kterém píšete, švédská společnost? Byla zde třeba nějaká tendence k romantizujícím představám o lupičích?

ST: Ne, nic takového. Byl to zločin. Problém nebyl v tom, že bychom mohli něco podobného vyvolat. Problém byl v tom, že jsme mohli jitřit staré rány.

AR: Víte, je snadné popsat zločin jako něco... okouzlujícího. Stvořili jsme proto postavu policisty, který má náš pohled na věc a nenávidí násilí. Má svědomí. Je jedním z prvků, které ukazují, že jsme tvořili příběh, a díky kterým je snad pro čtenáře snadnější se do něj dostat...

Ale jak mluvil Stefan o jitření ran... Dostali jsme dopis od jednoho ze strážců, kteří se stali oběťmi přepadení Vojenského gangu – vlastně mu strčili zbraň do úst a vzali jej jako rukojmí. Doslova se mi třásly ruce, když jsem si jeho dopis četl, a bál jsem se jeho reakce. Ale on psal, že nám děkuje. Díky nám pochopil mnohem víc o tom, co se mu stalo – nezapomněl, neschvaloval to, ale pochopil víc a my mu tak pomohli jeho rány jistým způsobem zacelit.

Byli jsme docela nervózní, že by někdo naši knihu nebral jako drama, ale jako dokument. Ukázalo se ale, že jde obojí a stále to bude i svým způsobem pro ně zábava.

Údajně pomýšlíte na pokračování po dvaceti letech (kdy se Stefanovi bratři dočkali propuštění). Nemáte obavy, jak bude kniha vypadat, protože tentokrát ztrácíte jakkoliv upravenou oporu v žánrovém půdorysu.

AR: To je dobrá otázka, kterou si také klademe. Každopádně jsme asi ve dvou třetinách a usilovně pracujeme na řešení a na tom, jak náš nový příběh vyprávíme. Chceme každopádně zachovat hloubku postav... A nechci se chválit, ale dlouho jsme se báli, jak to bude fungovat, a teď si říkáme, sakra, ono to funguje ještě líp!

ST: Ano, právě dnes dopoledne jsme se takhle pochválili a těšíme se, až budeme zase pokračovat... (smích).

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Sesuvy půdy v africkém Burundi zabily nejméně 38 lidí

Nejméně 38 lidí zemřelo v noci na dnešek při sesuvech půdy způsobených prudkými dešti v Burundi. Informovala o tom agentura AFP s odkazem na místní policii, podle níž se zatím jedná o předběžnou bilanci. Pátrací práce na místě stále pokračují. Silné deště sužují celý region východní Afriky již přes dva měsíce a způsobily tam za tu dobu smrt již 265 lidí. Srážky přitom podle meteorologů nemají v blízké době ustat.

K poslednímu neštěstí došlo ve vesnici Mugina na severozápadě Burundi. Kvůli dešťům se utrhly části několika strání, na nichž stály obytné domy.

"Stalo se to v noci, když byli všichni doma. Půda ze sesuvů se hrnula po třech velice příkrých kopcích a cestou vše pohřbila," řekl AFP jeden ze svědků na místě. "Celé rodiny byly pohřbeny zaživa, stejně jako jejich domy, jejich dobytek a jejich pole, je to strašlivé," dodal. Na místo podle něj sice dorazila policie, jež spolu s dobrovolníky pátrá po přeživších. Nemají ale k dispozici žádnou techniku a sutiny prohledávají jen rukama. Zasažený region nedaleko hranic s Rwandou je velice těžko dostupný.

Zdroj: ČTK
Další zprávy