I český čtenář se právem může ptát, jak je to možné a oč tu jde. Tak tedy: jaký cíl osnovy mají a co všechno obsahují?
Materiál o rozsahu 150 stran, který nařizuje vydání, zavedení a uplatnění Národních školních osnov pro základní a střední školy, schválila maďarská vláda 31. ledna. Úvodní body vysvětlují, že osnovy mají mimo jiné být rámcem a ukazatelem pro pedagogy. Jsou tu zdůrazněny národní hledisko, vazba na vlast, národní dějiny, role mezigenerační výchovy, společné kulturní kořeny a užívání národního jazyka, vše, co tvoří základ národní identity.
Osnovy vykazují snahu o multidisciplinární přístup propojením více předmětů, zvláště těch přírodovědných jako fyziky, chemie a biologie. A rovněž kladou důraz na zapojení externích odborníků či využití knihoven, archivů nebo divadel při výuce.
Protože největší rozruch vyvolala literární část, řeč bude především o ní. Pro plné pochopení maďarského kontextu je však nutný malý historicko-kulturní exkurz. Bez něj z českého pohledu těžko pochopíme, co v maďarském prostředí znamená pojem "národní".
Tento význam a obsah národní identity i vlastenectví je ve středoevropském prostoru blízký pouze Polákům. Kdo přijede do Maďarska například na oslavy jejich prvního krále a zakladatele Uherského státu, svatého Štěpána I., toho nejspíš překvapí velkolepost, církevní procesí a množství nejrůznějších akcí. Asi jako kdyby u nás oslavy svatého Václava neprobíhaly na veřejných prostranstvích pouze ve Staré Boleslavi formou církevní slavnosti, ale měly celospolečenský charakter. Pro většinu Maďarů jsou národní identita a vlastenecký prvek důležité.
Další aspekt vyplývá z historického rozdělení dvou třetin území Uherska s jednou třetinou maďarského obyvatelstva mezi nástupnické státy. Došlo k němu po první světové válce, přesněji v roce 1920 na základě Trianonské smlouvy. S tímto traumatem se Maďarsko ve 20. století vypořádávalo různě, ať už snahou - za druhé světové války dočasně úspěšnou - o opětovné získání území, nebo když se později v duchu socialistického internacionalismu od maďarských menšin raději distancovalo.
Byť již v posledním období socialismu došlo k citelnému prolamování ledů, podporu a soudržnost s "domácími" Maďary začaly tyto menšiny pociťovat až v 90. letech minulého století, a především pak v éře pravicové strany Fidesz, jejímž předsedou je Viktor Orbán a která Maďarsku vládla poprvé v letech 1998 až 2002, podruhé je u moci od roku 2010.
Stejné pojetí odrážejí i nyní přijaté osnovy. V literární oblasti prosazují hledisko jednotné národní, tedy maďarské literatury. Ve 20. století přitom bylo častější ji dělit na více maďarských literatur: tu "domácí" v Maďarsku, druhou na Slovensku, další v Rumunsku a tak dále. Dokonce se začal užívat specifický termín ‚határontúli‘, což znamená literatura za hranicemi nebo na druhé straně hranice.
Takové rozdělení od 90. let zpochybňovali sami "domácí" spisovatelé a nové osnovy evidentně chtějí prezentovat maďarskou literaturu v jednotném duchu. Opravdu jsou kvůli tomu fašistické, zvlášť když třeba neopomíjejí ani maďarského cikánského spisovatele z let 1939 až 2018 Józsefa Choliho Darócziho?
Na fotografiích z protestních akcí jsou vidět nápisy jako "Nebudu učit fašistu!". Poukazují na důležitou věc: propojení literatury s politikou či ideologií. Pokud však přestaneme posuzovat literaturu podle estetických hledisek a budeme upřednostňovat politický postoj autora, popíráme tím samozřejmě charakter a smysl literárního díla. Právě z toho, že osnovy zahrnují i autory politicky nekorektní, je zřejmé, že preferují jiné hledisko než politické.
Bohužel středoevropské literatury jsou od svých novodobých národních počátků, převážně od konce 18. století, vzhledem ke své národotvorné roli spojeny s politikou a ideologií víc než dost. Pokud bychom díla dle politických postojů autorů hodnotili u nás, museli bychom z českých učebnic vyškrtnout spoustu významných spisovatelů druhé poloviny 20. století, kteří v 50. letech minulého století psali oslavné básně na Stalina nebo Gottwalda.
Podobných příkladů najdeme víc - a právě proto je dobré k životopisům a politickým postojům autorů přihlížet, ale přitom nezapomínat na estetické kvality děl.
S přívlastkem fašistického či nacistického spisovatele jsou z nových maďarských osnov zmiňována především dvě jména: József Nyírő, který žil v letech 1889 až 1953, a Albert Wass z období 1908 až 1998. Oba patří k autorům, kteří se po Trianonu stali představiteli rumunské, takzvané sedmihradské maďarské literatury, především pro vyobrazení etnika Sikulů. A ani jeden z nich dosud v oficiální maďarské literatuře neměl místo.
Nyírő se ve 20. a 30. letech minulého století proslavil především jako novelista, Wass o něco později jako romanopisec. Jejich tvorba byla důležitou inspirací nejen pro sedmihradské prozaiky, a to především specifickým lidovým koloritem, sepětím člověka s přírodou, baladickým laděním, osamělostí, vyděděností - a s tím vším spojenou symbolikou maďarského osudu i osudu jednotlivce odtrženého od vlasti.
Albert Wass v románu Čarodějka z Funtinelu z roku 1959 kromě těchto rysů pracuje s prvky magického realismu. Prolíná svět pohanských pověr a křesťanských zvyků s přírodními scenériemi, ale najdeme tu rovněž příměs sociálního románu. Toto zajímavé a esteticky kvalitní dílo, které v osnovách jmenovitě nefiguruje, rozvíjí tradice maďarské prózy a zároveň zůstává specificky sedmihradské s výraznou, obecně lidskou symbolikou.
Samozřejmě že sympatie Wasse a Nyírőa s fašismem - byť u každého v jiné formě i míře - je třeba posuzovat odpovídajícím způsobem. Ve výuce může tato rozpolcenost mezi biografií a tvorbou například ukázat možnosti pro různé interpretace díla.
Závěrem ještě zmínka o autorech, kteří v osnovách nefigurují, což se týká zejména Imreho Kertésze. Jeho nejznámější dílo Člověk bez osudu poprvé vyšlo v 70. letech minulého století, do širšího povědomí se však autorova tvorba dostala až o dvě dekády později, a ještě víc poté, co roku 2002 získal Nobelovu cenu za literaturu.
Nové maďarské osnovy se nicméně věnují literatuře zhruba do 80. let minulého století. Novější tvorba mezi ně není jmenovitě zařazena, přestože osnovy ponechávají pedagogům možnost ji studentům představit prostřednictvím besed, divadelních inscenací či filmů.
V případě Imreho Kertésze navíc vyvstává literárněteoretická otázka: měl by být zařazen spíš k autorům 70. let, kdy jeho román vyšel, nebo patří na přelom tisíciletí, kdy byl opravdu čten, interpretován a také překládán?
Tím nemá být řečeno, že by se nad novými maďarskými osnovami nemělo diskutovat, kteří autoři do nich náleží a kteří ne a zda by žáci školou povinní neměli alespoň tušit o existenci Kertésze, Pétera Esterházyho či dosud žijícího Lászla Krasznahorkaie. Nelze však popřít, že v oblasti literatury představují první pokus o školní prezentaci celonárodní maďarské literatury.
Autorka je docentkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde učí maďarskou literaturu.
