Recenze: Velký návrat k románu. Ludvík Němec vydal skvělou prózu o dnešní české společnosti

Petr A. Bílek Petr A. Bílek
12. 7. 2018 16:21
Na prstech jedné ruky lze spočítat vypravěče české prózy, kteří dosahují kvalit Ludvíka Němce. Jeho nový román uhrane tak, jak se to za posledních pět let podařilo jen Jáchymu Topolovi.
Ludvík Němec téměř dvě desetiletí strávil v pozici ředitele brněnského studia Českého rozhlasu.
Ludvík Němec téměř dvě desetiletí strávil v pozici ředitele brněnského studia Českého rozhlasu. | Foto: ČTK

Začíst se do nedávno vydaného románu Ludvíka Němce nazvaného Žena v závorce skýtá člověku, který se snaží spořádat velké porce současné české prózy, stejný zážitek, jako když po týdnech stravování ve fastfoodech zajde do letité rodinné restaurace, kde vaří pomalu, vědoucně a s láskou.

Němcův román působí výjimečně svým starosvětsky řemeslným provedením, pečlivým výběrem původních románových surovin a jejich uvážlivým, ručním zpracováním. Zatímco většina současných knižních příběhů je založena jen na několika prvotních nápadech a pak už jen schopnosti co nejrychleji bušit do klávesnice, Žena v závorce představuje vskutku román - čímž o to palčivěji připomíná, jak našim soudobým knižním příběhům preciznost a bohatost románového tvaru chybí.

Jedenašedesátiletý Němec je z pohledu autorského vývoje zvláštní případ. První prózu vydal v jednadvaceti letech, což bylo uprostřed normalizační éry výjimečné. V pětadvaceti mu vyšla Hra na slepo, mnohovrstevný a složitě provázaný román ze současnosti, který byl zároveň poctou velké tradici literárního vyprávění - od mýtů až po moderní texty.

Následovaly další dvě knihy, jež snad i cosi chtěly říci, ale vše takové v nich smetla samolibá okouzlenost z vlastního psaní. V devadesátých letech Němec publikoval pouze útlou sbírku formálně vycizelovaných povídek Já jsem ta tma. Téměř dvě desetiletí strávil v pozici ředitele brněnského studia Českého rozhlasu, a teprve když ji opustil, vydal dvě pozoruhodné povídkové knihy - pět let starou Lásku na cizím hrobě a před třemi roky ještě Odpustky pro příští noc.

Někdejší Němcovu hravost s věkem vystřídala spíše skepse, ironie a černý humor, zůstal mu však vytříbený smysl pro jazyk a styl, stejně jako fascinace milostnými a vztahovými eskapádami, jichž jsou schopni lidé v každém věku. Jelikož ale povídka má v českém prostředí okrajový status, nevzbudily ty dvě knihy bohužel větší pozornost. Žena v závorce je román, a tudíž si snad alespoň někdo všimne, že ke spočtení vypravěčů Němcova kalibru v současné české próze nám postačí prsty jedné ruky.

Především je Žena v závorce prózou, která má tvar. Nabízí napínavý milostný příběh, v němž se konvenční milostný trojúhelník postupně rozrůstá do mnohoúhelníku, aniž by se ztrácela provázanost jednotlivých bodů a linií. Zároveň text odkrývá minulost vypravěčovy matky-spisovatelky a současně směřuje dopředu k rozuzlení, jež má podobu antické tragédie oidipovského typu, jen s moderními rekvizitami i parametry.

Román stojí na pěti šesti hlavních postavách - propracovaných a promyšlených tak, aby byly dějově nosné. A zároveň jsou tyto jedinečné a výrazné charaktery dostatečně naloženy v době, která je utváří: matka-spisovatelka v sobě nese úděl ztracené generace, která se za normalizace nemohla prosadit, a proto svůj talent poztrácela či rozpustila v alkoholu.

Vypravěč-fotograf jako by ztělesňoval generaci X, jež dospěla po revoluci, ale svůj boj o sebeprosazení a vytěžení nových možností kapitalismu vzdala. A jeho protihráč, herní magnát Bér, naopak ztělesňuje ty, kdo pochopili, že v současnosti se hraje o mediální obraz, že k prosazení svého je nutná schopnost populisticky vyjít vstříc očekávání publika i ochota udělat v rámci sebeprosazení skutky, které jsou za hranou, a protivník je tudíž nečeká.

Žena v závorce je zkrátka román o dnešní české společnosti. Zároveň má ale výrazně brněnský kolorit. A opět ne prvoplánově, že by se v něm jezdilo "šalinó". Spíš symbolickým obrazem města, které se honosí kulturností, odvolává se na své básnické bardy Mikuláška se Skácelem, kteří tu ale už nejsou a nikdo je nenahradil; město, kde se lokální provinčnost snoubí s ambiciózností hodně východního ražení.

Žena v závorce je román ručně, pomalu psaný. Proto se v něm základní motivy zrcadlí, prolínají, vracejí, ale hlavně se noří do hloubky. Je to román, který odměňuje pečlivé čtení, protože pracuje s náznaky a znameními, jež signalizují, jak a kam se napínavý děj bude ubírat, a zároveň vytvářejí symbolické, nosné pilíře románové konstrukce - jako motiv ponorné řeky, propasti či přírodních živlů.

Když dojde na finální scénu střetu obou soků v pískovně, čtenář se cítí jako v nejlepším westernu. Němec ví, že není prvním, kdo takové scény vypráví, a skládá poctu velkým mistrům, kteří to činili dříve. Jako sympatickou marnivost - a třeba také autorskou signaturu - pak můžeme vnímat fakt, že do románu rozpustil nejen tituly svých dosavadních próz, ale též jejich základní motivické sítě.

Teoretik Walter Benjamin kdysi rozlišil moderního fádního vypravěče, který píše a tím nám všem zprostředkovává informace, a vyprávěče, jenž mluví k publiku na základě své vlastní či bezprostředně blízké zkušenosti. K Benjaminově lítosti se vyprávěč z literatury víc a víc vytrácí. Němcův román Žena v závorce jej zkouší vrátit zpět do hry. Jak konkrétně, nelze vyložit bez vyzrazení dějového finále.

Ludvík Němec: Žena v závorce
Autor fotografie: Nakladatelství Druhé město

Ludvík Němec: Žena v závorce

Nakladatelství Druhé město 2018, 310 stran, 349 korun

Zůstaňme tedy u konstatování, že v Němcově Ženě v závorce ožívá nejen tento již vzácný typ vyprávění, ale hlavně že v něm ožívá tradice románového příběhu, který umí být zároveň zábavný a truchlivý, vycizelovaný na povrchu a mnohovrstevnatý uvnitř. Že lze hltat děj kvůli tomu, jak to dopadne, a zároveň obdivovat, nakolik je román precizně udělán.

Návrat Ludvíka Němce k románu je tedy návratem tvůrce, v němž se talent snoubí s vypravěčským řemeslem v nejlepším slova smyslu. Marná sláva, dějový nápad, dialogy a popis zvládne ledaskdo, ale jazyk a styl ovládá jen pár vyvolených. Kromě Citlivého člověka od Jáchyma Topola autor této recenze za posledních pět let nečetl z české prózy nic, co by ho nadchlo jako Žena v závorce.

 

Právě se děje

Další zprávy