Chronologickému pohledu se vyhnula i proto, že namísto různých vln jdoucích po sobě ve stejném směru píše o vlnách, jež se z různých míst šíří do všech stran. Někdy sílí, někdy slábnou. Občas i zaniknou.
Knihu v českém překladu Alžběty Vargové nedávno vydalo nakladatelství Host. A byť titul zní složitě, předkládá v zásadě jednoduchý koncept. Podle autorky má feminismus mnoho podob a není možno ho definovat jediným způsobem. Lucy Delap na něj pohlíží neevropsky, "nezápadně": mapuje zhruba 250 let dění na pěti kontinentech. Navíc si uvědomuje, že dokumenty v tradičních archivech zachycují převážně příběhy mocných a privilegovaných feministek. Stejnou měrou se proto zajímá o památky nepísemné.
I když píše o literatuře, hledá nekanonické zdroje. Připomíná, že klasická feministická utopie Američanky Charlotte Perkins Gilmanové nazvaná Její země z roku 1915 má méně známou předchůdkyni, o deset let starší Sultanin sen: v něm jsou muži umístěni do harému, zatímco ženy vládnou technologicky vyspělé zemi pro dobro všech. Tuto povídku napsala pětadvacetiletá Bengálka Rakeja Sákkávát Hosen, avšak protože o bengálskou literaturu se Západ dlouho nezajímal, do povědomí se zapsala kniha od Američanky.
Jinde Lucy Delap vyzdvihuje, jak dávno před feministickými kritičkami Bible z 60. let minulého století, už roku 1786, španělská překladatelka a spisovatelka Josefa Amar y Borbón radikálně reinterpretovala křesťanské vyprávění o prvotním hříchu. Podle ní sice Eva s jablkem zhřešila, ale prokázala zvídavost, a tudíž mají ženy větší touhu po vědění než muži.
Zvídavá je ostatně také osmačtyřicetiletá Lucy Delap, která přednáší na Univerzitě v Cambridgi. Kromě historie feminismu se specializuje na dějiny práce s průsečíky genderu, třídy a hendikepu, přičemž také v této knize zaujímá takzvaný intersekcionální postoj. To znamená, že gender vnímá v souvislostech s rasou a třídou, v politickém kontextu.
Zároveň se však neuchyluje k tomu, co chicanská feministka Elizabeth Martínez sarkasticky nazvala "olympiádou útlaku". Na mysli měla poměřování, kdo je více znevýhodněn.
Lucy Delap se ideově nachází dost nalevo. Jevy a události nazírá protikoloniální a antikapitalistickou optikou, přitom je ovšem kritická i "dovnitř". Nemaluje růžový obrázek: poukazuje na konflikty a napětí uvnitř různorodého feministického hnutí, z něhož byly kupříkladu vylučovány lesby.
V plurálu je nejen název knihy Feminismy, ale také názvy tematických kapitol. Autorka své výklady zahajuje sny neboli "divokými přáními", v jejím podání motivacemi, od nichž plynule přechází k myšlenkám. Pro ty, co si dodnes nejsou jisti pojmem gender, vysvětluje, jak "politické a společenské struktury" včetně jazyka udržují představy o ženách. Skeptikům ukazuje, že patriarchát je vtělen i do znaků čínského písma. A že tedy nadvláda v jazyce není jen "falogocentrický" výmysl současných francouzských teoretiček.
Kapitola nazvaná Prostory se věnuje politice místa, jež je - slovy spisovatelky Virginie Woolfové - odvozeno od potřeby žen mít "svůj pokoj" a zahrnuje i rovný přístup na pracovní trh. Stejně široce se další části publikace zaobírají stereotypním spojováním žen s konzumem až po tvůrčí využívání věcí.
Dvojí roli podle Lucy Delap sehrává vzhled včetně oděvu: tělo může na jedné straně umravňovat, na druhé ovšem znepokojovat. Svede být podbízivé, což je případ soutěží krásy, nicméně i ty představují dvojsečnou zbraň, jelikož některým ženám posloužily jako výtah k moci.
Analýzy v knize působí vždy komplexně, jsou chytře uchopené a svižně napsané. Kapitola o pocitech argumentuje, že ženy jsou bytosti racionální, a přesto touží po štěstí. Pasáž o činech rozebírá jak násilné feministické akce typu rozbíjení oken, tak podvratně odbojné "lidské dopisy", kdy se roku 1909 aktivistky ve Velké Británii pokusily místo dopisů odeslat samy sebe do sídla premiéra, jenž nechtěl přijmout jejich delegace ani petice za volební právo žen.
Pošta, v jejíchž předpisech pro podobné situace existovala klička, je do Downing Street 10 dopravit odmítla. Sufražetky však na sebe touto akcí přilákaly pozornost a dostaly se na přední stránky novin. O devět let později získaly částečné volební právo britské ženy starší 30 let, mladší voličky dosáhly stejného postavení jako muži v roce 1928.
Další oddíl knihy nazvaný Písně sice začíná mlčením a akademiky tolik propíranou otázkou, kdo má dostat hlas, ale končí někde u takzvaných riot grrrls v Indonésii.
Je-li možno Lucy Delap něco vytknout, pak fakt, že krom zmínky o ruských Pussy Riot a ukrajinském Femen opomíjí feministky z východní Evropy. Proč nezkoumala třeba význam žen v disentu za časů Sovětského svazu? A pokud chtěla úvahy dotáhnout až po současnost, neměla problematiku trans odbýt konstatováním, že je kontroverzní. Jak přece opakovaně zdůrazňuje, nezdá se, že bychom žili v postfeministickém světě. Zatímco některé výzvy ustupují, vynořují se další, dříve nečekané.
Na skvělém dojmu ze čtení to však neubírá. Lucy Delap si feminismus vykládá spíš jako činnost než ideologii, pročež se s nadšením, zápalem a erudicí sama chopila pera. Pera, jímž - ač je kromě aktivistky paradoxně také femokratka neboli osoba prosazující ženské záležitosti ze zázemí univerzitní struktury - dokáže na svou stranu strhnout i muže.
Ty ostatně do Feminismů zahrnula též. Ve shodě se svým pojetím problematiky ovšem ne významné jednotlivce typu anglického filozofa a politika Johna Stuarta Milla, kterého zmiňuje jen stručně, nýbrž muže bezejmenné. Takové, kteří se kupříkladu v Nigérii od začátku 80. let minulého století stávají členy organizace Women in Nigeria. Ne proto, že by kdy slyšeli slovo feminismus, ale protože chtějí svým sestrám a dcerám zaručit přístup ke vzdělání. Anebo pouze k vodě.
Kniha
Lucy Delap: Feminismy - Globální dějiny
(Přeložila Alžběta Vargová)
Nakladatelství Host 2022, 376 stran, 499 korun.
