Její básně jsou chirurgickým řezem jazyka. Knihou nobelistky Glückové prostupuje zima

Marek Torčík Marek Torčík
Aktualizováno 24. 2. 2023 17:09
Americká básnířka Louise Glücková je plná protikladů. Píše o prosté kráse i krutosti. Držitelce Nobelovy ceny za literaturu nedávno vyšla už třetí sbírka v českém překladu.
Louise Glücková je dost možná poslední básnířkou ticha, hlasem, který zaznívá nocí poté, co všechno ostatní utichne.
Louise Glücková je dost možná poslední básnířkou ticha, hlasem, který zaznívá nocí poté, co všechno ostatní utichne. | Foto: Daniel Ebersole

Když v roce 2020 získala nejprestižnější literární ocenění na světě, ze všeho nejvíc ji zajímalo, jestli ještě bude schopná vést normální život a kdy konečně přestane vyzvánět telefon. Švédská akademie vyznamenala Louise Glückovou za "nezaměnitelný hlas, který s prostou krásou zobecňuje individuální existenci". Jen těžko ale hledat člověka, který si tolik střeží soukromí. V několika dostupných rozhovorech působí zdrženlivě, možná až stroze.

Na současné americké básnické scéně je devětasedmdesátiletá autorka tak trochu zjevení. Její poezii nelze zařadit do žádného z hlavních formálních proudů, není ani dost intelektuální, ani dostatečně zpovědní. Inspiruje se antikou, mýty, ale také politickými tématy nedávné doby. Třeba teroristickým útokem na Světové obchodní centrum z roku 2001.

V dosud publikovaných knihách vystřídala hned několik tvůrčích poloh. Podle některých píše vtipně, jiné oslovuje nevídanou vážností. Pravdou je, že zvládá být vším najednou. Umí být i krutá, s chladnou přesností odhalovat monstra uvnitř druhých a především uvnitř sebe sama. Na otázku, co jí ve vlastních textech chybí, odpovídá napůl ve vtipu: "Není v nich dost noci. Jedině v noci dokážu zahlédnout vlastní duši."

Glücková se narodila roku 1943 v New Yorku, dětství však prožila na Long Islandu. Nevyrůstala v umělecké rodině. K poezii si našla cestu docela náhodou. Sotva uměla číst, když v babiččině knihovně objevila nedotčené antologie anglofonních klasiků a uspořádala z nich soutěž o nejlepší báseň na světě. Dnes se k jakémukoliv projevu uznání staví s podezřením. "V dětství mi ještě udělení ceny připadalo důležité," řekla v nobelovském projevu. Zjistila totiž, že s každou cenou přichází také ticho. Vyhrát znamená "mít jednoho člověka, který stojí na vrcholku hory, je vidět už z dálky, zatímco ten druhý jen kousek pod ním je neviditelný".

Řezat do jazyka

Podobně ostré postřehy jsou pro Glückovou typické. Koneckonců její otec se podílel na vynálezu tužkového skalpelu X-Acto. Možná jde o zdánlivě náhodný detail, jejím čtenářům ale prozradí, s kým mají čest. Její básně jsou chirurgickým řezem jazyka. Ráda se pitvá i v tom, co znamená být naživu.

V Česku jí zatím vyšly tři sbírky. Tu poslední nazvanou Zimní recepty, kolektiv autorů vloni publikovalo Argo ve výborném překladu Terezy Markové Vláškové. Jde o nenápadnou knihu, především ve srovnání s předchozí, rozsáhlejší sbírkou Noc věrnosti a ctnosti. Zimní recepty obsahují jen patnáct básní, ze kterých na první pohled vyčnívá pocit jakési zvláštní únavy. Všemi texty zima skutečně prostupuje. "V knize najdete / pouze recepty na zimu, kdy je život těžký," varuje ve stejnojmenné básni autorka.

To ale neznamená, že by čtenáře unavovala. Ono vyčerpání souvisí především s proudem času. Glücková na stránkách pojmenovává všechny ty "dny jako přes kopírák", pozoruje rozvleklou a pochmurnou zimu, jak se každý rok vrací. Zdá se, že je "každý den úplně stejný jako ten předchozí". Spíš než recepty tak sbírka ukazuje, v jak ostrý nástroj se dokáže proměnit autorčin jazyk, jak přesný řez jím umí vést.

Každý konec je zároveň začátek

Dalším znakem, kterým se básně Louise Glückové vyznačují, je schopnost vyprávět příběhy. Ze strohých a někdy až apatických veršů vystupují v jasných detailech, jako by je autorka zamrazila, přidržela proti světlu a ukázala to, co je obyčejným lidem skryté.

V básni Popírání smrti například vypravěčka mluví o ztrátě cestovního pasu i promrhaném čase. Zatímco se její partner vydává na cesty bez ní, ona zůstává na místě. S odevzdaným tónem ustupuje stranou světu, jenže ten se na rozdíl od ní nikdy nezastaví. "Všechno je změna," uklidňuje ji recepční hotelu, kde ji odmítli ubytovat. "A také se všechno vrací, ale to, co se vrací, není to, / co odešlo-"

Obal sbírky Zimní recepty, kolektiv autorů.
Obal sbírky Zimní recepty, kolektiv autorů. | Foto: Nakladatelství Argo

Témata cyklického opakování času, ročních období i vzpomínek na bolestivé životní okamžiky nejsou pro Glückovou nic nového. Přestože nejsilněji vyznívají v předchozí sbírce, také v Zimních receptech se dá za téměř každou básní vytušit vědomí konce.

Jenže každý konec tady znamená také příslib nového začátku. Nasvědčuje tomu i tikot hodinek recepčního, "jímž podle všeho odkazují na běh času / ale ve skutečnosti ho anulují". Jejich zvuk neoznačuje čas proplouvající nám pod prsty. V básních se stává znamením pro obnovu. Až jednou dotiká, na jeho místě opět začne něco nového.

Glücková má zároveň vzácnou schopnost popřít to, co by jiní pokládali za známku naděje. Čtenáře dokáže mrsknout zpět do reality. Ví, že čas sice může zaplnit prázdnotu a opuštění, ve skutečnosti se ale kvůli němu jen motáme v kruzích a nové naděje zase rychle ztrácíme.

Sbírka obsahuje jen pár zmínek o naději. Najít se dá třeba v básni Dětský příběh. Ta čtenáře vybízí k návratu do minulosti - jde o jedinou cestou, jak z kruhu ven: "Musíme se vrátit tam, kde se ztratila / chceme-li ji znovu nalézt."

Básně jsou dechem prázdnoty

Zimní recepty nejsou veselým čtením ani jím být nechtějí. Jde spíš o snahu nastavit zrcadlo době, ve které žijeme. "Radost -" píše se v básni Den prezidentů, "tak tohle slovo / jsme už nějakou dobu nepoužili".

Podle Glückové paměť, a především traumatické vzpomínky, uzavírají člověka před světem tak dlouho, až vytlačí jakoukoliv šanci na nový život. "Jak těžko je mi na duchu / zaplněném minulostí / Je v něm dost místa / aby tam pronikl svět?" ptá se v básni nazvané Podzim.

Sama prý po dokončení každé knihy zažívala období, kdy v psaní nebyla schopná pokračovat. Jako by se vyčerpala. Dokonce to vypadalo, že s poezií skončí. "Pokaždé jsem se zasekla a říkala si: tak tohle je to skutečné ticho, konec veškeré řeči." Blok se jí zatím daří úspěšně překonávat, psaní za souboj s tichem přesto nepovažuje. Slova jsou pro ni jeho ozvěnou nebo spíš "dechem prázdnoty", jak je kdysi popsala.

Louise Glücková je dost možná poslední básnířkou ticha - hlasem, který zaznívá nocí poté, co všechno ostatní utichne. A Zimní recepty, kolektiv autorů jsou knihou, jež se prodírá shrbená napříč pustou a zamrzlou zimní krajinou, aby čtenářům v odrazech ledu předala zprávu. O jakou zprávu jde, už nechává jen na nás.

Kniha

Louise Glücková: Zimní recepty, kolektiv autorů
(Přeložila Tereza Marková Vlášková)
Nakladatelství Argo 2022, 64 stran, 248 korun.

 

Právě se děje

Další zprávy