To vše dávalo tušit, že se konečně někdo podstatně vyslovil k hlavní otázce dneška: Jak je možné, že třicet let po vítězství nad komunismem - kdy se liberální demokracie představila jako univerzální systém, kterému patří budoucnost - tentýž systém bojuje o život?
Co víc: ten systém nyní nestojí v opozici jen vůči tradičním vnějším protivníkům, jako je například Putinovo Rusko, ale hlavně vůči pátým kolonám ve vlastních zemích: populistickým hnutím, jejichž vůdců přibývá jako hub po dešti. V žádné zemi, která aktuálně zažívá krizi demokracie, Spojenými státy počínaje a zeměmi visegrádského bloku konče, přitom nedošlo k vojenskému převratu, demokracie nikde nebyla odstavena násilím.
Naopak: destrukce propuká s využitím stejných instrumentů typu svobodných voleb, které z demokracie kdysi vytvořily "nejlepší ze všech špatných způsobů vládnutí", jak pravil Winston Churchill - a které ji následně po desetiletí udržely v kondici, tiše záviděné zbytkem světa.
Nyní je to jinak, demokracie se nachází v krizi. Nejde o katastrofu, krize, jak známo, vždy představuje také naději. Náznaky zanikání systému zevnitř jsou však jevem novým, a tak není divu, že plodí obavy. Nezpůsobí tytéž svobody, které demokracii kdysi postavily do čela vývoje, systémovou sebevraždu?
Z tohoto hlediska název Levitského a Ziblattovy knihy není zcela přesný. Správně by měl znít Jak zachránit demokracii. O toto autorům hlavně jde a je třeba jim přiznat, že dospěli k přesvědčivým závěrům, především pokud jde o analýzu současnosti a budoucnosti Ameriky.
Změna amerického systému
Byť se profesoři snažili dodat knize globální kontext, věnují se především situaci ve vlastní zemi. Impulsem ke vzniku díla bylo zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem a nic jiného. A v té knize hlavně popisují, jak poslední desítky let pomalu zanikala pravidla, která v USA určovala poměry uvnitř obou hlavních stran, Demokratické a Republikánské.
Obě partaje představovaly organismy s komplikovanou vnitřní strukturou, která většinou zajišťovala vítězství nikoli něčí výlučné, ale kolektivní vůle. Než se kandidát, začínající od píky, politicky propracoval do viditelné pozice, trvalo to dlouho a předpokládalo to souhlas nesčetných lidí na všech stupních stranického žebříčku.
V knize je vylíčen proces, jak se zejména v Republikánské straně tato vnitřní hierarchie rozvolňovala a umožnila do systému pronikat jedincům, kteří si svou pozici na výsluní neodpracovali, ale dosáhli jí charismatem a nedostatkem skrupulí - tedy vlastnostmi, které hierarchii nepotřebují.
Zrodil se systém nový, už bez vnitřní struktury, a teď se veškerá podstatná komunikace odbývá ve vztahu mezi vůdcem a voličem - a zároveň televizním divákem.
Těžiště starých, často komplikovaných způsobů vnitrostranické komunikace se přesunula do světa médií, kde se člověk přes noc může stát celebritou. Zatímco v tradičním systému se adept učil stále lépe vyjednávat, v současných podmínkách jde o pravý opak. Člověk se do paměti diváků vryje tím spíš, čím kontroverzněji si počíná. Jeho slova nemusí mít hodnotu a sám politik v podstatě nemusí mít program. Voliči si ho zapamatují jako toho, jehož výřečnost byla nejagresivnější.
Nemožné se stává skutkem
Transformace stranického systému v současný populistický trvala v USA, jak je řečeno, pouhých pár dekád. Fungující stranickou demokracii tam mnoho lidí pamatuje, i proto Levitsky se Ziblattem optimisticky předpokládají, že ani návrat k normálu by nemusel trvat dlouho. Lék na záchranu demokracie vidí v obnově společenské struktury, především tedy v revivalu zodpovědného fungování stran.
Má-li tradiční politický mainstream zvítězit nad populismem, strany musí překonat dávné řevnivosti. I dosavadní úhlavní nepřátelé si k sobě musí najít cestu, jinak systém zahyne.
Pokud jde o politické proudy populistické, s nimi žádná možnost spolupráce neexistuje. Protože politika, kterému jde o absolutní moc, nejde přimět ke spolupráci, nemá smysl vstupovat s ním do koalic. Je třeba se naopak od populismu transparentně oddělit.
Toto samo o sobě by sotva stačilo za důvod, proč se Levitského a Ziblattova kniha stala bestsellerem. K pochopení rady, že se nemá chodit do party s predátorem, stačí selský rozum. Nejzajímavější pasáže knihy však přicházejí až pak. Má-li být "návrat ke kořenům" úspěšný, píší autoři, pak mnohem spíš než dodržování psaných pravidel, "litery zákona", předpokládá cosi podstatně subtilnějšího, ale pro stabilitu demokracie podstatnějšího.
Vedle psaných pravidel vždy existují ještě ta nepsaná. Lidé v demokracii nejsou dálkově řízeni prostřednictvím předpisů, ale řídí se z velké části sami, tím, co považují za správné. (Vlastně není divné, pokud tuto skutečnost připomínají autoři, kteří reprezentují angloamerický svět: Velkou Británii, která nikdy nepotřebovala ústavu, a Spojené státy, jimž postačila ústava v nejstručnější možné formě.)
Levitsky a Ziblatt vyzdvihují význam především těchto dvou nepsaných principů, které pro přežití systému považují za klíčové: ve veřejném prostoru musí mezi jednotlivci platit princip tolerance (člověk s jiným názorem není nepřítelem na život a na smrt). A instituce mají dbát na zdrženlivost (z nabízených řešení mají vždy vybrat to méně výbušné, které nesměřuje ke zničení protivníka za každou cenu).
Protože oba tyto principy v posledních dvaceti třiceti letech přestaly platit, došlo v Americe k posunu norem. Nemožné se stále častěji stává skutkem. I to nejagresivnější jednání bývá považováno za společensky přijatelné.
Demokracie znamená společenskou strukturu
V knize to vše zní logicky i pravděpodobně, pokud jde o Ameriku: zemi, kde, jak už bylo řečeno, může jít o pouhý návrat k čemusi zažitému a donedávna běžnému. Platí ale Levitského a Ziblattova naděje pro celý svět?
Autoři vyvinuli velké úsilí, aby jejich závěry měly širší než jen americkou platnost; snaží se navodit dojem, že krizi demokracie sledují v globálním kontextu. To bohužel platí jenom částečně. V knize jsou cenné paralely s Chile, Peru, Venezuelou a dalšími jihoamerickými režimy (které studoval Levitsky), případně s některými evropskými zeměmi (na něž se specializuje Ziblatt).
Skoro celý "zbytek" světa, zejména Asie, však v knize absentuje. A dokonce ani to, čemu se autoři rešeršně nevyhýbají, nepůsobí vždy spolehlivě: například Českou republiku profesoři řadí ke státům, jichž se "demokratická recese nedotkla" - čemuž bychom rádi věřili. Občas to vypadá, že spisovatelé měli současných zdrojů nedostatek, takže si pomáhají nečekaným příměrem: třeba když v knize, týkající se jinak nejsoučasnější současnosti, používají k ilustraci "politiky bez zábran" srovnání se zhroucením anglické monarchie Karla I. ve čtyřicátých letech 17. století.
Steven Levitsky, Daniel Ziblatt: Jak umírá demokracie
(Předmluvu napsal Erik Tabery, knihu přeložil Jaroslav Veis)
Nakladatelství Prostor 2018, 336 stran, 347 korun
Demokracie znamená společenskou strukturu. Čím pevnější struktura, tím lepší demokracie. Z tohoto hlediska Levitského a Ziblattova práce až nepříjemně připomíná knihu Krvavé země, v níž historik Timothy Snyder ukázal, proč uprostřed minulého století v různých státech východní Evropy tak snadno zvítězily ty nejzvěrštější režimy: protože mezi občanem a mocí neexistovaly zprostředkující mechanismy, žádná záchranná síť určená slabým, žádná struktura.
Vzniká tedy otázka, jestli stejné naděje, které s obnovou demokracie spojují američtí autoři, máme chovat také my, s demokratickou tradicí mnohem křehčí, než je ta západní.
Pokud by Levitsky a Ziblatt žili v dnešní České republice a orientovali se v jejích poměrech, co by asi poradili českým politikům? Představitelům nepopulistických stran - bez ANO, SPD, KSČM a bohužel dnes už také bez sociální demokracie - by řekli, aby se semkli, překousli všechny animozity a spěli k těsné koalici: v čem se tyto strany liší, je méně podstatné než riziko, které pro systém představuje populistický blok.
Pokud pak jde o tu základní věc, to jest jak kromě psaných obnovit i ta nepsaná a neviditelná pravidla, tady by asi každá rada byla drahá. Je naše demokratická minulost ideově dost vydatná? Stačilo v nás ono nepsané zakořenit? Je co obnovovat?
Autor je spisovatel
