Konejšivě působí nejen směr pozornosti, který čtenáře odklání od zpráv z Ukrajiny do exotických částí světa. Navíc do doby před téměř 70 lety, kdy se ještě nepodnikaly hromadné turistické výpravy do pralesů a evropské zoo měly ve sbírkách živočišných druhů velké mezery.
Právě londýnské zoologické zahradě pomohl David Attenborough k mnoha vzácným přírůstkům. Jako začínající zaměstnanec televizní stanice BBC ale nejprve v roce 1952 musel přimět obě instituce ke spolupráci. Ani televize, pro kterou vymyslel přírodovědecký pořad, ani zoo neměly chuť pustit se do nejistého, finančně náročného projektu.
Attenborough, mladý, ambiciózní absolvent Cambridgeské univerzity, však šéfy obou podniků šikovně navedl na myšlenku, že by bylo nesmírně výhodné připojit se k chystané expedici druhé strany. Že výpravu ve skutečnosti vymyslel s parťákem, si původně nechal pro sebe.
Indián snědl pásovce
Kniha Výpravy do divočiny popisuje první tři cesty z let 1955 až 1958. Napoprvé se čtyřčlenný tým filmařů a zoologů, kteří měli pozorovat i odchytávat exotická zvířata, a zároveň to celé natáčet, vypravil do Guyany, malého státu v jižní Americe. Hlavním lákadlem byl mravenečník veliký. Druhá expedice mířila do Indonésie, kde jedině na obtížně dostupném ostrově Komodo žije největší ještěr, varan označovaný za komodského draka. Poslední část vzpomínek popisuje expedici do Paraguaye za pásovci.
Dokumentarista si pečlivě všímá i místních obyvatel. S neodolatelným vtipem zapisuje pozoruhodné události či překonávání překážek. Vtipně líčí také neúspěchy. Například celodenní, nesmírně namáhavou výpravu za vzácným druhem pásovce shrnuje bonmotem: "Přestože jsme zvíře na vlastní oči neviděli, mluvili jsme s člověkem, který zaměstnával dřevorubce, jenž se setkal s indiánem, který jedno snědl."
Překladatelka má dobrý cit pro nenápadný humor a také graciézní, lehce starosvětský jazyk autora, který si například v kapitole věnované dramatickému odchytu kajmana v řece uleví zvoláním: "Pro všechno na světě!".
Jako by neměl dost vlastních příhod, rád převypráví i odposlechnuté. Například tu o piraních a indiánech, která více než o dravé rybě vypovídá o charakteru domorodců: patnáct jich nastupovalo do velké kánoe, ke které se pár kroků brodili řekou. Třináct mělo z nohou vykousnuté kusy masa a v lodi z nich crčela krev. Žádný ale nevykřikl a ani jednoho nenapadlo varovat ty, co šli do vody po něm.
Svátek broušení zubů
Kniha ukazuje, že dokumentarista ani nepotřebuje kameru, aby přiblížil krásu a zákonitosti divočiny. Poutavě popisuje dramata se zvířaty i pocity ve chvíli, kdy poprvé vkročil do pralesa. Anebo jak ve výšce 12 metrů odchytával lenochoda, který "ve zpomaleném záchvatu paniky začal ručkovat po liáně".
Když zvíře zjistilo, že neuteče, pokusilo se přírodovědce zastrašit. Lenochod otevřel tlamu a "vyloudil nejhlasitější zvuk, jakého byl schopen - téměř neslyšně zasípal. Natáhl jsem k němu ruku a tvor v odpověď těžkopádně máchl mým směrem přední tlapou. Uhnul jsem a on pomalinku mrknul, jako kdyby jej překvapilo, že mě netrefil," píše.
Lenochoda velikosti ovčáckého psa bylo navzdory jeho pomalosti docela obtížné dostat z liány dolů. Nakonec ho Attenboroughova výprava po několika dnech pozorování znovu pustila na svobodu. Neplánovali jej odvézt, protože by pro něj londýnská zoo nesehnala potravu. I tak pokaždé zajistili dost velký zvěřinec.
Zabezpečení, krmení a nakonec transportu zvířat se autor také podrobně věnuje, občas se však přírodopisná kniha mění v dobrodružný cestopis. Obzvlášť v prostřední části, při cestě po indonéských ostrovech, kde jsou kapitoly, které se nehodí předčítat dětem.
Ještě snesitelný je rituál na Bali, při kterém se mladistvým obrušují zuby. Lidé tam totiž tradičně věří, že přečuhující špičáky označují bestii. Jen pro otrlejší čtenáře je líčení kohoutích zápasů nebo pohřební rituál jednoho pralesního kmene, při kterém se dospělí vesničané v taneční extázi vrhnou s mačetami na připoutané obětní zvíře.
Těžko rozhodnout, jestli je David Attenborough lepším přírodovědcem, nebo vypravěčem. Prokazuje obdivuhodnou vynalézavost při hledání, pozorování zvířat i jejich opatrování během náročných cest. O všem vypráví se zaujetím a má dobře vycvičený instinkt, jakými detaily čtenáře zaujme.
I když knihu dokončil před několika lety, od té doby ji v detailech aktualizoval. Například zmiňuje, že Guyana měla v době jeho návštěvy ještě přídomek "Britská". Otázku kolonialismu a jeho dědictví už však Attenborough neřeší, to je téma pro jiné knihy i jiné autory.
Kniha
David Attenborough: Výpravy do divočiny - Dobrodružství mladého přírodovědce
(Přeložila Jitka Jeníková)
Nakladatelství Argo 2022, 432 stran, 498 korun.
