Štollův životopis připomíná dobu, kdy se verše musely rýmovat s usnesením strany

David Klimeš David Klimeš
11. 3. 2022 11:55
Komunistický ideolog Ladislav Štoll nepatří k pozitivním osobnostem české historie. Jeho život je ale perfektním promítacím plátnem, na kterém se dají ukázat mnohé brutální zvraty zdejší kultury ve 20. století.
Absolvent reálky a jednoroční obchodní akademie Ladislav Štoll se po převratu stal rektorem nové Vysoké školy politické a sociální. Snímek z roku 1952.
Absolvent reálky a jednoroční obchodní akademie Ladislav Štoll se po převratu stal rektorem nové Vysoké školy politické a sociální. Snímek z roku 1952. | Foto: ČTK

Nejsou si podobní, přesto vypadají stejně. Dozadu ulíznuté zbytky vlasů, nepříliš padnoucí sako a zjevná tíha letitého funkcionaření ve tváři. V roce 2013 takto na čtenáře shlížel Zdeněk Nejedlý z obálky knihy Jiřího Křesťana, o čtyři roky později Gustáv Husák z publikace Michala Macháčka. Nyní se s dosti zaťatým výrazem přidává Ladislav Štoll, jehož monografii od historika Vojtěcha Čurdy nedávno vydala Academia.

Rostoucí zájem o biografie "záporáků" z doby komunistického panství je logický - od sametové revoluce uplynulo přes 30 let, není již udržitelné popisovat komunistické dekády jako jednolitou totalitní šeď.

Někteří kritici v drobnokresbách smutně proslulých postav 20. století vidí relativizaci zločinů komunismu. Je tomu ale přesně naopak. Biografie vyšších i nižších šarží rudého autoritářství dobře ukazují, že jejich hříchem není jen těch několik zásadních dějinných omylů, za které se dostaly do středoškolských osnov. Je to často výsledek nekonečného řetězce mylných rozhodnutí, způsobených osobní ctižádostí či zvrácenou představou, že nejprve musí být pro mnohé hůře, aby později mohlo být pro některé lépe.

Život prvorepublikového marxistického literárního kritika, poválečného funkcionáře a ministra stalinské kultury Ladislava Štolla, který pak v 60. letech upadl v nemilost, aby se za normalizace ještě jednou vyšvihl, se pro takový exkurz do spletité historie 20. století hodí výborně.

Pokrok, reakce a nic mezi tím

Čurdovo setkání se Štollem bylo typické. Narazil na něj už za středoškolských studií v souvislosti s neblaze proslulým referátem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, který se ve stalinském režimu počátku 50. let rovnal závazné směrnici pro socialistický realismus v poezii.

Zde však informovanost o Štollovi pro většinu z nás také končí - pouhá představa, že někdo chtěl svázat do kozelce něco tak efemérního jako básnictví, bohatě stačí k zaujetí negativního postoje. Čurdovi to však nestačilo. Štoll se stal předmětem jeho disertační práce a nyní i skoro pětisetstránkové biografie. Některé popisné odbočky jsou hodně zdlouhavé a nejednoho čtenáře asi dopálí, že ani po 300 stránkách není jasné, kdo v komunistickém kulturním establishmentu měl radši Jiřího Wolkera a kdo zase Františka Halase.

Tak už to ale v autoritářských režimech chodí: mocipáni v uzlovém bodě stanoví, co je správná a špatná odpověď, a podle toho rozdělují společnost na loajální a neloajální. Jestliže v komunistické politice to byl postupně poměr k letům 1948 a 1968, v komunistické kultuře 50. let to bylo nejvýrazněji právě přitakání Štollovu referátu či jeho odmítnutí.

Kdo ho dnes čte, má pocit, že jde spíše o výslechový protokol StB. Štoll nejhloupějším způsobem vytrhává verše z kontextu, aby vybrané básníky usvědčil z poraženectví a odpadnutí od víry v komunistickou beztřídní budoucnost. Ostouzení jednotlivých slov či veršů je ještě o to směšnější, že kritik z pozice marxistického mocipána autoritativně hodnotí životy svých "obětí" a násilně je spojuje s jejich poezií: "Halas subjektivistický romantik, spiritualista, plný vnitřních hypochondrických úzkostí, nejistoty a nevíry, vnitřně se ironicky rozdírající, křečovitý, propadající formalismu. Lituje, že se vůbec narodil." A hned s chutí cituje básníkovy špatně pochopené verše o smrti. Celé je to ještě o to smutnější a nevkusnější, že kritizovaný teprve pár měsíců předtím zemřel.

Vojtěch Čurda se vyvaroval toho, že by sekernické hodnocení kultury nechal jen na Štollových bedrech. Naopak ukazuje, že k drsnému zúčtování s nezvednými básníky se schylovalo už déle. Štollova ústa jen toto existenční varování naplno vyslala do tehdejší kultury plné strachu.

Ladislav Štoll na slavnostním zřízení Československé akademie věd v pražském Národním divadle, listopad 1952.
Ladislav Štoll na slavnostním zřízení Československé akademie věd v pražském Národním divadle, listopad 1952. | Foto: ČTK

Výjimka pro Nezvala

Autor by určitě neměl problém vykreslit Štolla jako intelektuálně chabého kritika, který ani po všech titulech udělených stranou nemohl zapřít nedostatek vzdělání, talentu a základní lidské slušnosti. Čurda si však vybral těžší cestu a snaží se jej vykreslit nikoliv jako nevábného solitéra, ale příslušníka své, "ztracené generace" wolkerovsko-nezvalovské, která pod vlivem otřesu první světové války utíká doleva a hledá co nejbytelnější víru v úspěšnější společnost.

Pozdější profesor, akademik a rektor Štoll vystudoval všeho všudy reálku a jednoroční obchodní akademii, pak už život spjal s komunistickou stranou a jejím tiskem. Přestože se snažil před válkou promlouvat do dobových kulturních debat, moc slavně si nevedl. O to více stranu následoval do všemožných názorových přemetů, od napadání takzvaných sociálfašistů přes obranu lidové fronty až po mlčení ke spojenectví stalinského SSSR s hitlerovským Německem.

Za války měl větší štěstí než jeho kamarád Julius Fučík a po ní, vyzbrojen právě i spoluopatrovnictvím Fučíkova odkazu, udělal rychlou kariéru.

Cestu k moci mu umetla kulturní nesnášenlivost vůči nemarxistickým autorům, od katolického okruhu až po nejrůznější svobodomyslné avantgardy. Absolvent dopravního kurzu se stal profesorem nové Vysoké školy politické a sociální, pak už stoupal jen výše a výše, za což se mu vrchovatě, se škodolibostí sobě vlastní, vysmál literární historik Václav Černý ve svých Pamětech.

Pokud si čtenář na straně 238 Čurdovy publikace pomyslí, zda měl celé toto vyprávění zapotřebí, než se autor teprve dostává do klíčového 22. ledna 1950, kdy na zasedání Svazu československých spisovatelů zazní Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, odpověď zní ano.

Sekernický referát je totiž najednou nejen ošklivou reglementací básnictví státní mocí, nepříliš dobrým pochopením marxismu a ostentativní odhalením velmi omezené představivosti. Je to také především generační spor a posvěcení jedné party, která drží aktuálně moc.

Štoll vysoko hodnotí S. K. Neumanna a Jiřího Wolkera, přitom Neumann se podepsal v roce 1929 pod Manifest sedmi, odsuzující nové Gottwaldovo bolševické vedení KSČ. Naopak Štoll zatracuje Halase či Karla Teigeho, kteří tehdy sedmičku odpadlíků zkritizovali a postavili se za Gottwalda.

Vasil Biľak (vlevo) a Ladislav Štoll ve Španělském sále Pražského hradu, duben 1968.
Vasil Biľak (vlevo) a Ladislav Štoll ve Španělském sále Pražského hradu, duben 1968. | Foto: ČTK

Štoll mohl svůj kánon tedy jistě sestavit z příkladnějších osobností, nicméně Vojtěch Čurda dobře ukazuje, kolik vlivů se v referátu sešlo. Jistě nelze pominout zásadní přínos Štolla a všechny jeho dosavadní lásky i animozity z básnického světa, které humpolácky sesoustružil do dvou básnických linií, pokrokové a reakční.

Štoll ale nedostoupal v komunistické hierarchii tak vysoko jen kvůli tomu, že každému zaníceně přednášel Wolkera. Třebaže Vítězslav Nezval měl všechny předpoklady, aby surrealistickou historií, nadšením pro astrologii a přátelstvím s mnoha zapovězenými literáty spadl celou vahou svého mohutného zjevu mezi reakcionáře, přesto ho tam Štoll neposlal. Nezval byl totiž v té době mocným byrokratem na ministerstvu informací Václava Kopeckého.

Doba básníků z ministerstva

Podtitul knihy avizuje "formování československé kultury ve 20. století". To jsou asi příliš silná slova. Čurda se zabývá prakticky jen generačními třenicemi básníků pod nelítostným režimem a vývojem části oficiální kulturní politiky. Prakticky zcela chybí popis dobové prózy, divadla, filmu či hudby. Pokud by se však autor pustil i do souvislostí s dalšími druhy umění, asi by knihu dosud nedopsal.

Možná vážnější nedostatek celé spletité básnické detektivky představuje alespoň minimální postihnutí toho, jak celou tuto veršovanou bitvu dobového establishmentu přijala veřejnost. Kdo, kdy a kde vlastně četl poválečné verše Nezvala-funkcionáře "Naše v slunci narozené děti / budou Vám žehnat, Staline"? A vyústilo oficiální zatracení Halase v to, že třeba celá generace neznala "Zvoní zvoní zrady zvon / Čí ruce ho rozhoupaly / Francie sladká hrdý Albion / a my jsme je milovali"?

Obal biografie Ladislava Štolla.
Obal biografie Ladislava Štolla. | Foto: Nakladatelství Academia

V Čurdově knize to do velké míry supluje Štollův "druhý život". Mnozí ze stalinských politiků zemřeli ještě v 50. či 60. letech, dlouhověký Štoll až v roce 1981. Prožil si tak kritiku své práce v 60. letech, stejně jako za normalizace návrat do funkce ředitele Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. Společenské přijetí jeho řádění v kultuře tak alespoň částečně nahrazuje rodinné přijetí, speciálně pak silný doslov vnuka Martina Štolla.

To ale stejně nestačí. Jedna věc je žonglování autoritativní vlády se jmény umělců, druhou věcí pak jejich skutečná role ve společnosti. Že dílo básníků v autoritativním 20. století podstupovalo nejrůznější čtení, dokazuje koneckonců i jeden z důležitých podnětů ke vzniku Třiceti let bojů za českou socialistickou poezii. Byl jím eroticko-politický pastiš studentů z pražské filozofické fakulty, který karikoval nezvalovskou poetiku, dělal si srandu z básníků-komunistických bafuňářů a koloval Prahou: "V tvé zahrádce tak rádi sídlí ptáci / jak básníci v ministerstvu informací."

Když rozverní studenti přemýšleli, komu svůj povzdech nad poměry věnovat, neváhali a dedikovali ho "Ladislavu Štollovi, příteli, který porozumí". Nespletli se. Štoll této legraci neporozuměl ani trochu.

Kniha

Vojtěch Čurda: Ladislav Štoll - Příběh komunistického ideologa a formování československé kultury ve 20. století
Nakladatelství Academia 2022, 480 stran, 595 korun

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 27 minutami

Na některých místech v Česku se tvoří ledovka, silnice jsou sjízdné s opatrností

Dopravu na jihu Čech by dnes mohla na mnoha místech komplikovat ledovka. Namrzají především úseky vozovek, kde není možné používat sůl. ČTK to řekla dispečerka Správy a údržby silnic Jihočeského kraje Miriam Matějková.

Se zvýšenou opatrností musejí stále počítat řidiči při cestách na severu Olomouckého kraje, na Šumpersku i Jesenicku platí především pro vyšší polohy. Ujetý, místy zledovatělý sníh krytý posypem leží na vozovkách, které silničáři ošetřují inertním materiálem, opatrnost je však nutná i na hlavních tazích kvůli mrznoucímu mrholení. Vyplývá to z informací Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD).

Také mokré nebo vlhké vozovky na Uherskohradišťsku a Vsetínsku mohou dnes ráno namrzat. Ve Zlínském kraji bylo dnes ráno většinou zataženo nebo skoro zataženo bez srážek. Na Vsetínsku se místy vyskytovaly sněhové přeháňky a tvořily mlhy. Teploty se v regionu pohybovaly od minus čtyř do plus jednoho stupně Celsia, foukal slabý vítr.

Silnice na Vysočině jsou dnes sjízdné s opatrností. K ránu začalo mrholit a teploty jsou pod nulou, vozovky mohou namrzat. 

 

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Izrael provedl letecké útoky na Pásmo Gazy

 Izraelská armáda oznámila, že dnes krátce po půlnoci provedla letecké údery na podzemní výrobny raket v Pásmu Gazy. Radikální Palestinci odtud nedlouho předtím vyslali na Izrael pět střel, z nichž ani jedna nezasáhla cíl. Informovala o tom agentura AP. Napětí v regionu vzrostlo po čtvrteční izraelské razii na okupovaném Západním břehu Jordánu, která si vyžádala devět mrtvých.

Z pěti raket vypálených v noci na dnešek na Izrael z Pásma Gazy byly podle armády tři sestřeleny, jedna skončila v otevřeném prostranství a další dopadla ještě uvnitř Pásma Gazy. Dále armáda uvedla, že cílem následných leteckých úderů byly podzemní výrobny raket a výcvikové prostory, které využívá palestinské radikální hnutí Hamás. Ani na jedné straně nebyly dosud hlášeny žádné oběti.

Jak palestinské raketové útoky, tak izraelské letecké údery byly podle AP provedeny v omezeném rozsahu, situace by tudíž nemusela přerůst v plnohodnotnou válku. Od roku 2007, kdy Hamás převzal moc v Pásmu Gazy od konkurenčních palestinských sil, vedl s Izraelem čtyři války a několik menších potyček.

Při čtvrteční razii izraelské armády v Džanínu na Západním břehu Jordánu zahynulo nejméně devět Palestinců a dalších 20 utrpělo zranění. Šlo o jeden z nejkrvavějších zásahů izraelské armády na Západním břehu v posledních letech. Palestinci po razii přerušili bezpečnostní koordinaci s Izraelem.

Zdroj: ČTK
Další zprávy