Nejnovější román držitelky Goncourtovy ceny Leily Slimani nazvaný Země těch druhých: Válka, válka, válka, který česky právě vydalo Argo, však není žádná laciná exotika. I když jeho hrdinka si stěhování do Maroka představovala právě jako z knih o exotickém Orientu.
Matilda, vysoká francouzská blondýna s očima "zelenýma jako voda v mekneských kašnách", si na konci druhé světové války bere o osm let staršího a deset centimetrů kratšího veterána z bojů Amina. Stěhují se do jeho rodného Maroka na statek po předcích. Matilda utíká před slibovanou budoucností ve Francii s hlavou plnou romantických představ, které se však v cizí zemi rychle rozplynou.
Sotva dvacetiletá dívka jde z otcova domu rovnou do manželova. A zažívá kulturní, ba přímo existenční šok. Její někdejší svět divadel, čajů a společenských večerů se smrskává na jeden dům na samotě, v nehostinné krajině, kde ji čekají domácí práce, vykořeněnost, osamělost a závislost na násilnickém manželovi.
První roky propláče. Celé dny dře s malou dcerou na zádech. Zápasí s místními zvyky, vstává před východem slunce, postí se o ramadánu, snídá datle s kyselým mlékem a večeří polévku haríru. Přestože je relativně emancipovaná, v arabské čtvrti si přes šaty jako každá žena přetahuje berberský oděv. Postupně jako by ztrácela totožnost. Na zdejší společenské uspořádání si ne a ne zvyknout. Nepatří sem. Je outsider, vyvrhel.
Nové pořádky
Matilda si vzala Maročana, a tak ji mezi sebe nepřijímají místní Francouzi. "Koukni na ni, tu zbouchnul Arab," ukazují si prstem. Ovšem coby Francouzka náleží ke kolonistům, a tak jsou vůči ní rezervovaní i Maročané. Manžel Amin je na tom podobně: za války nasadil krk za Francouze a ještě si, muslim, vzal bílou křesťanku. Pro Araby je zrádce. A pro Francouze prostě jen další Arab. Když vyzvedává holčičky místních Francouzek, aby je přivezl na oslavu dceřiných narozenin, dívky ani nenapadne, že by mohl být otec. Arab za volantem? Jasný šofér.
Amin zdědil půdu a chce ji zušlechtit. Seje čočku, hrách, pšenici, kope studny, bojuje se suchem a kobylkami. Vstává za rozbřesku a večer se vrací s botami od hlíny. Klasy ale schnou, práce nebere konce, elektřina vypadává, půda nestojí za nic. A tak se Francouzka s Maročanem, kteří lásce každý obětovali svůj svět, postupně vzdalují jeden druhému, tak jako v zemi narůstá propast mezi Francouzi a Maročany, křesťany a muslimy, kolonisty a kolonizovanými, bílými a černými, potažmo mezi západní a východní kulturou.
Válka, válka, válka je první díl zamýšlené trilogie Leily Slimani nazvané Země těch druhých, žánrově historická próza s prvky generační ságy. Zachycuje zlom od dob druhé světové války, kdy Maročani ještě bojovali po boku Francouzů, do roku 1956, kdy kolonisty začali vyhánět. Za 40 let protektorátu, ustanoveného roku 1912, je Francouzi tak naučili milovat svobodu, až si o ni Maročané řekli.
Rasismus je všude, města rozdělená na arabskou a evropskou část. Člověk osloví číšníka francouzsky a číšník už hrdě odpovídá arabsky. Dvě Francouzky ve vlaku vidí krásnou Arabku a říkají si, že ten obličej "ukradla, že o něj připravila jinou dívku", myšleno bělošku. Doktorovi se dělá nevolno z představy, že běloška "spí v náručí barbarského Araba". Protesty na ulicích přerůstají v masakry a bombové atentáty. Francouzští policisté střílí po arabských nacionalistech, ti zase zabíjejí kolonisty.
Marocko-francouzská autorka románu Leila Slimani se nestaví na jednu stranu sporu. Ukazuje, jak se hrdinka Matilda v průběhu dekády mění z naivní dívky v ženu hluboce prožívající svou jinakost v cizí kultuře. A jak se ve stejné době rodí mentalita mladé generace, která už nechce poslouchat o válce, protože ji zajímá rokenrol, americké filmy nebo auta.
Reálie sedí: spisovatelka stvořila Matildu podle své babičky, také francouzské blondýny, která se po válce provdala do Maroka a vyměnila zajištěnou existenci za dřinu na statku.
Seina nade vše
Nový román Leily Slimani je ve frankofonním světě událost. Devětatřicetiletá autorka mírně šokovala oběma dosavadními prózami. Ta první z roku 2014 vyprávěla o fatálně neukojené nymfomance, ta druhá o chůvě, jež zavraždí děti svých pařížských zaměstnavatelů. Právě za román Něžná píseň, začínající radikální větou "Le bébé est mort" (v češtině méně údernějším "Menší z dětí bylo mrtvé"), před pěti lety Leila Slimani získala prestižní Goncourtovu cenu.
Mladá, sebevědomá, fotogenická Pařížanka narozená v Maroku jako by ztělesňovala představy o multikulturní Francii. Přes noc se stala hvězdou. Něžné písně, přeložené do více než 40 jazyků včetně češtiny, prodala přes milion výtisků. Začala psát pro deník Le Monde a chodit do televize. Módní časopis Elle ji na obálce označil za superstar, Vanity Fair ji zařadil mezi padesátku nejvlivnějších Francouzů.
Obědvala s marockým králem i tehdejším francouzským prezidentem Françoisem Hollandem. Ten současný, Emmanuel Macron, jí nabídl funkci ministryně kultury. Když odmítla, udělal z ní alespoň takzvanou velvyslankyni pro frankofonní záležitosti, což však spisovatelce nebránilo zkritizovat prezidenta v Le Mondu za to, že se málo bije za práva přistěhovalců.
Leila Slimani je humanistka, a tak se jí nelíbí, když jsou migranti redukováni na "sans-papiers", anonymní masu lidí bez dokladů. Když se zapomíná, že každý má nějakou tvář a příběh. Že to jsou studenti, chůvy, kuchaři, metaři, zdravotní sestry, nebo prostě jen rodiče a děti, které má Macron "bránit důrazněji", napsala.
Zato náboženské debaty se autorka neúčastní. Korán se sice v marocké škole učila zpaměti, ale "většinu zapomněla, zbylo pár veršů, jejichž význam ani neznám, a popravdě jsou mi jedno," napsala roku 2015 v ostré eseji reflektující teroristické útoky na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo.
"Barbarům, teroristům a fundamentalistům všeho druhu chci říct jediné: nenávidím vás," vzkázala. Konstatovala, že jako "rozené muslimce, Maročance a Francouzce je mi z práva šaría na zvracení", a text završila láskyplnou ódou na Paříž, kde "jsem se stala svobodnou ženou, kde jsem se zamilovala, opíjela, radovala, která mi otevřela cestu k umění, hudbě a kráse", pročež by ji nevyměnila za žádný ráj slibovaný prorokem. "Vaše prameny mléka a medu blednou ve srovnání se Seinou," zvolala.
Sama v Paříži
Leila Slimani se narodila v marockém Rabatu do bohaté rodiny, jak s oblibou připomínají francouzské levicové deníky. Matka byla jednou z prvních marockých lékařek, otec vedl významnou banku CIH. Doma mluvili jen francouzsky. Dcera se sice naučila místní dialekt darižu, s klasickou arabštinou ale měla problémy.
Ještě jako dítě Leila Slimani zažila, jak byl otec z vedení banky odvolán a obviněn z korupce. Přišel o společenské výsady, postavení i praktické záležitosti jako pas. Léta chodil po soudech, až roku 2004 zemřel "na rakovinu plic a zlomené srdce", jak napsala dcera. Až posmrtně soud Othmana Slimaniho zprostil viny.
Tou dobou už Leila Slimani začínala nový život v Paříži, kam v sedmnácti odjela studovat politologii a média na špičkovou univerzitu Sciences Po. "Neuvědomila jsem si, jak budu osamělá. Celé týdny jsem nemluvila s nikým mimo školu. První zima byla nekonečná, trvalo roky, než jsem si našla přátele," vzpomínala v časopisu Elle. Když školu dokončila, nastoupila jako novinářka do magazínu Jeune Afrique, zaměřeného na dění v Africe.
V knižním rozhovoru nazvaném Jak píšu (Comment j’écris) líčí, že když se jí narodilo dítě, opustila redakci a zkusila to s krásnou literaturou. Přestože psala od chvíle, kdy jako pětiletá ve škole odevzdala esej o bláznivém profesorovi Hluchavkovi z komiksů o Tintinovi, teď strávila rok nad románem, který všechna nakladatelství odmítla. Až když se přihlásila do spisovatelského workshopu prestižního Gallimardu, vypilovala styl: a Jean-Marie Laclavetine, jenž kurz vedl, je dodnes jejím redaktorem.
Debutovala románem o nymfomance nazvaným V lidožroutově zahradě. Naplno prorazila s Něžnou písní. A do třetice zveřejnila knižní rozhovory s utiskovanými marockými ženami nazvané Sex a lži, podle nichž vznikl stejnojmenný komiks. "Když mi bylo sedmnáct, zatkli mě policisté, protože jsem sama jela v autě s klukem," vzpomínala na zážitek ještě z Maroka, kde "je spoustě žen odmalička vštěpováno, že vaše tělo patří nejprve otci a pak manželovi".
Kolonizace
První díl nynější trilogie na Sex a lži volně navazuje tématem domácího násilí. I tady se setkáváme s muži, kteří své manželky na celý život zavírají, ani okno na ulici jim nedopřejí. Mlátí je za to, že se líčí, nebo že by se někdy mohly nalíčit, nebo prostě jen tak, "preventivně". Marockými ulicemi defilují matky s polozavřenýma očima, s jednou tváří fialovou a rty rozseknutými.
K násilníkům patří i Matildin manžel, přestože ani jeho nakonec autorka nelíčí jako jednoznačně negativní postavu.
Matilda je další z výrazných hrdinek Leily Slimani, které žijí nešťastné, toužící po svobodě, nechápané manželi či společností, volící mezi kariérou a zodpovědností vůči dětem. Nenaplněnými ambicemi a pocitem, že je uvězněná v domácnosti, Matilda připomene třeba hrdinky Virginie Woolfové.
Zatímco předešlé dva romány Leily Slimani byly komorní, zasazené do dvou pařížských obvodů a odehrávající se v krátkém časovém úseku, novinka se rozpíná do šíře: na necelých 300 stranách čtenář prožije deset let a potká přes 35 postav, v nichž není vždy snadné se vyznat. Byť některé spisovatelka vystihne pár slovy, další by zasluhovaly víc prostoru, aby vynikly jejich motivace.
Oproti předešlým prózám první díl trilogie sice nemá takový spád, o to déle a silněji ale doznívá. A ne jako historická freska, protože dějiny jsou tu spíše kulisou. Je to především román o kolonizaci: jedné země i lidí a kultur obecně. O nadřazeném postavení Francouzů nad Araby, Arabů nad místními de facto otroky, mužů nad ženami, bratrů nad sestrami.
U některých ještě doznívají traumata z války, další do textu vnáší otázky odcizení, intolerance, střetu tradice s modernitou, životních kompromisů.
Země těch druhých: Válka, válka, válka má značný přesah v tom, jak zachycuje problematické soužití párů z odlišných kultur, symbolizované Aminovým zahradnickým pokusem naroubovat citronovník na pomerančovník - to je téma, kterému se v české literatuře věnovaly třeba Iva Pekárková nebo novinářka Petra Procházková v románu Frišta.
Zvlášť silné jsou emigrantské scény, kdy se Matilda dočasně vrací do rodné Francie a zjišťuje, že "země, odkud odešla, se obnovila bez ní, i její známí se bez ní obešli". Že už není a nikdy nebude doma ani tady, ani tam, což je zase pocit artikulovaný exilovou literaturou včetně třeba česky dosud nevydaného Nevědění od Milana Kundery.
Díky výtečnému překladu Danuše Navrátilové se teď první díl Země těch druhých dostal k Čechům dokonce rychleji než americký překlad, který vyjde v srpnu, předem doprovázený chválou prozaika Salmana Rushdieho. Byť je to teprve začátek trilogie, už teď zanechává silnější dojem než vše, co zatím Leila Slimani napsala.
Kniha
Leila Slimani: Země těch druhých - Válka, válka, válka
(Přeložila Danuše Navrátilová)
Nakladatelství Argo 2021, 288 stran, 298 korun
