To, že teď Milan Kundera opět získal občanství, ho přece nečiní o nic víc "českým" autorem, stejně jako jím pro změnu nepřestal být poté, co byl zbaven občanství československého. Zvlášť když už čtyřicet let je zároveň Francouzem.
Prohlásil-li v reakci na tento úřední akt ministr kultury Lubomír Zaorálek z ČSSD, že Kundera je "konečně plně český spisovatel a občan", šlo spíš o zkratkovité vyjádření pro média než o pojmenování podstaty věci. A mluvil-li televizní moderátor o "návratu do vlasti", bylo to za hranicí kýče.
Autor tohoto textu jako diplomat před téměř 20 lety pomáhal vyřídit a v Paříži také předal české občanství spisovateli Janu Vladislavovi. Ten se pak nestal o nic víc českým. Jen mu to usnadnilo chození po úřadech.
Takže: mluvíme-li o Kunderovi jako českém či francouzském spisovateli, máme na mysli jeho státní příslušnost? Posuzujeme to podle reálií, na které odkazuje ve svém díle? Nebo je pro nás určující, kde se narodil či kde nejdéle žil? Nebo záleží na jazyku a obecně literatuře země, do níž se začlenil? Všechno jsou to ošemetná kritéria, zvlášť v kontextu střední Evropy. A zvlášť v případě exulantů.
Každý jsme míšenec a v menšině
Milan Kundera dlouho žil v Československu a psal česky, vycházeje z místních reálií. Nejdříve v 50. letech minulého století jako budovatelský straník, v následující dekádě jako reformátor. Tady začala jeho literární i společenská sláva.
Později, už jako známý autor románu Žert, oficiálně vycestoval do Francie. Tam psal nějakou dobu česky a své příběhy pozvolna přesouval do rámce exilu, života ve Francii či obecně Evropy. V jeho textech přibývaly filozofující úvahy, až několik svých posledních titulů sepsal ve francouzštině. Stylem, který je čtivý a srozumitelný kdekoliv na světě.
Formovat myšlenky v novém jazyce není psát jako dřív: znamená to myslet v jiných obrazech, ponořit se do jiného kulturního kontextu. Zároveň ale Kunderovou literární vlastí už v Čechách byl román, tedy francouzský žánr par excellence. Přemýšlel o něm, teoretizoval ho, napsal dokonce variaci na Jakuba fatalistu, klíčové dílo francouzského osvícence Denise Diderota, a později publikoval studii o románu.
Dnes Kundera žije v centru Paříže, na levém břehu Seiny, kde bydlí francouzské kulturní a politické elity: vydavatelé, lidé z médií, od filmu, ministři, známí spisovatelé. Do této společnosti z velké míry patří.
V prvních letech francouzského pobytu se hodně otevíral novinářům a komentoval světové dění, což ho uvedlo do povědomí jako veřejného intelektuála. Později se před médii naopak uzavřel a právě na bariéře vůči novinářům a veřejnosti si vybudoval image.
Se svojí ženou mluví česky, s Francouzi komunikuje francouzsky. Hodně přemýšlel o totožnosti střední Evropy za časů, kdy byla "unesena" Moskvou, jak to objevně formuloval začátkem 80. let v eseji Únos Západu aneb tragédie střední Evropy.
K Čechám má odtažitý vztah, po sametové revoluci sem jezdil inkognito, své dříve jen v exilu vydané knihy dovolil publikovat až s odstupem a ty poslední, napsané ve francouzštině, stále čekají na překlad do češtiny. Václav Havel ho jako český prezident několikrát navštívil v Paříži. Vždy si dobře povídali, samozřejmě bez fotografů a tak trochu v utajení. Zhruba taková je autorova česko-francouzsko-světová identita.
Není na tom nic divného: v podobné situaci se ve Francii nacházejí miliony lidí a tisíce umělců. To jen malý český pohled se snaží vnutit představu, že člověku je vlastní mluvit jediným jazykem a náležet k jediné zemi.
Takhle svět ale nevypadá, ani v Paříži, ani v Londýně, ale ani v Asii nebo Africe. Jazyková a kulturní "čistota" je něco umělého, teoretický konstrukt, který nemá oporu v realitě. Každý jsme nějakou směsicí, míšencem a v určitém kontextu menšinou.
Paříž jako magnet kulturních emigrantů
Francie ovšem pro Milana Kunderu představovala větší změnu než jen co do jazyka nebo kultury, ve které se po hlavním chodu servírují sýry. Po odjezdu z husákovského Československa se mu stala územím svobody, kde mohl učit, psát a vydávat, co chtěl.
Kdyby tam neodjel a zůstal, kde se narodil a kde ho po invazi v roce 1968 vydávat přestali, většinu svého díla, jak ho známe, by nejspíš nenapsal. Jistě by vytvořil něco jiného, ale ne to, co z něj udělalo světově nejznámějšího českého autora. V tom pro něj Paříž byla unikátní.
Do toho města se vždy uchylovali pronásledovaní intelektuálové: z Jižní Ameriky, Španělska, z někdejšího východního bloku. Od Julia Cortázara po Mirceu Eliada. V Paříži žili malíři Josef Šíma a Toyen, básníci Petr Král, Vladimíra Čerepková a Prokop Voskovec nebo spisovatelka Věra Linhartová. Následovali Lubomír Martínek, Jan Vladislav, Jiří Kolář a další. Pavel Tigrid zde vydával exilový čtvrtletník Svědectví, Poláci zase časopis stejného významu a profilu Kultura. Alexandru Solženicynovi zde poprvé rusky vyšlo Souostroví Gulag.
Ve francouzské metropoli vždy panovala atmosféra vysokého uznání kultury. Prezident François Mitterrand krátce po svém zvolení v roce 1981 udělil francouzské občanství Milanu Kunderovi, stejně tak o pár let později Jiřímu Kolářovi. Nemuseli už být osobami bez státní příslušnosti, k čemuž je odsoudila Praha.
V pozadí Gallimard
A konkrétně Milan Kundera měl to štěstí, že byl v Paříži přijímán již od začátku. Když tam v roce 1968 vyjel za uvolnění politických poměrů, obědval třeba se spisovatelem Louisem Aragonem, tehdy guruem levicové intelektuální scény. Československý reformismus měl ve Francii velký ohlas. A za Kunderovým francouzským a světovým úspěchem do velké míry stál - samozřejmě kromě autorova talentu a psaní - obří nakladatel Gallimard.
Díky němu a jeho marketingovým schopnostem se Kunderovi dostalo propagace, díky němu byl tak rychle překládán do cizích jazyků. Nakladatel mu ve snaze připravit půdu pro neprestižnější světová ocenění dokonce vydal souborné dílo v edici Pléiade, což se většině spisovatelů stane až po smrti. Jistě také Gallimard myslel na to, že by Milan Kundera mohl získat Nobelovu cenu za literaturu.
Cesta ke světové slávě je bez silného nakladatele a jeho strategie až na výjimky nemožná. Milanu Kunderovi symbióza s Gallimardem pomohla k úspěchu, jaký v takové míře nezažil žádný jiný český spisovatel.
Když odjížděl z Československa, byl autorem uznávaným, ale ne jediným. Podobně známí byli Bohumil Hrabal, Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Arnošt Lustig nebo Josef Škvorecký. Ve světě se z nich ale prosadil jen Kundera - a to by se nestalo, kdyby byl zůstal v Československu.
Chopin: polský, nebo francouzský skladatel?
Ptát se, zda je však Milan Kundera autorem českým, nebo francouzským, je stejné jako se ptát, zda byl Fryderyk Chopin polský, či francouzský skladatel.
Chopin byl především Chopin. Narodil se v takzvaném Varšavském knížectví, jeho otec byl Francouz, který se tam uchytil jako učitel jazyka, matka Polka. Ve dvaceti odjel do Francie a do Polska, jež si mezitím rozebraly mocnosti, už se nevrátil. Ve Francii složil svá nejznámější díla, prožil tam všechny svoje vášně, žil se spisovatelkou George Sandovou. Mluvil pochopitelně francouzsky.
Hudební vědci ale namítnou, že pro jeho hudbu, byť složenou ve Francii a hranou tamnímu publiku, jsou určující motivy polských melodií. Navíc se Chopin angažoval mezi polskými emigranty v Paříži a propagoval tam samostatnost Polska. Pochován je ve francouzské metropoli, ale dnes ho hrají všude po světě. A v Chopinově mezinárodní klavírní soutěži, která se koná jednou za pět let, naposledy zvítězil Korejec. Kam a komu tedy patří? Lépe řečeno: proč by někomu měl patřit?
Podobně komplikované to je u německojazyčných spisovatelů ze střední Evropy. Nebo v případě Isaaca Bashevise Singera, držitele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1978. Psal v jidiš, o životě židů ve Varšavě a na území dnešního Polska či Ukrajiny, od 30. let ale žil v Americe. Po světě ho proslavila anglická vydání a tematika židovského zmizelého světa. V jidiš by si ho prakticky nikdo nepřečetl. Je to tedy autor židovský, polský, americký?
V republice umění nemá národovectví místo
A co Václav Jamek, Čech, který celou svoji jednu knihu napsal francouzsky, navíc v Praze? Nebo Joseph Conrad? Ten celý život psal anglicky a je považován za jednoho z největších mistrů literatury tohoto jazyka. Přitom se ho naučil až v dospělosti. Narodil se na území dnešní Ukrajiny rodičům, kteří se cítili jako Poláci. V sedmnácti utekl do světa a celý život byl námořníkem, hlavně na anglických lodích.
Byť se jmenoval Józef Korzeniowski, na všech obálkách figuruje pod anglickým jménem Joseph Conrad. Polsko se k němu přesto hlásí. V Gdyni má na břehu moře velkou sochu, v Krakově důležitý literární festival. A zase: náš, nebo jejich autor? Je to důležité?
Mohli bychom pokračovat do aleluja: Pablo Picasso se narodil v Malaze, Marc Chagall v dnešním Bělorusku, František Kupka v Opočně. Všichni se ale setkali a tvořili v Paříži. To její atmosféra jim umožnila stát se těmi, kým se stali a jak je zná svět. Samozřejmě s tím, že každý si přinesl něco z původní identity. Stejně jako Milan Kundera.
Je tedy českým, nebo francouzským spisovatelem? Takto položená otázka nemá smysl. V republice umění nemá národovectví místo.
