reklama
 
 

Knižní tipy: Mawer, Juráček a King na cestě do hlubin duší

19. 11. 2014 7:59
Doporučujeme nové knihy, jež by byla škoda minout v knihkupectvích, která jsou už nachystaná na vánoční nápor.

Knižní tipy - Přicházíme s dalším přehledem zajímavých knižních titulů. S ohledem na prodlužující se večery i blížící se vánoční volno bude náš výběr možná poněkud pochmurnější, ale jistě zajímavý.

Stephen King, Peter Straub: Talisman

Je podzimní den v New Hampshiru a ostrý vítr čechrá vlasy dvanáctiletému Jacku Sawyerovi. Jeho otec zmizel, matka umírá a nic už nedává smysl. Ale pro Jacka se má všechno změnit, protože ho čeká cesta přes celou Ameriku – a do jiného světa.

Talisman už kdysi v českém překladu vyšel v druhé polovině devadesátých let. Ovšem mezi fanoušky díla Stephena Kinga příliš nezabodoval. Mluvilo se o nekompatibilnosti dvou světů – toho našeho a kouzelných Teritorií, které prý nejsou tak barevné a živé... Což bylo považováno za důkaz, že tyto pasáže psal u nás takřka neznámý Peter Straub. Mnohem spíše však šlo o neumělý překlad a obecně ne zrovna vzornou péči, které se knize dostalo.

To se u nového vydání naštěstí neopakuje. Stejně jako u loni vydaných Tommyknockerů se díky novému překladu jedná v podstatě o novou knihu. A ukazuje se, že výtky proti Teritoriím už neplatí. Se skutečnými „fantasy“ světy se sice rovnat nemohou, ale coby jeden ze střípků universa Temné věže (s níž je přímo propojené volné pokračování Černý dům) se jedná o uspokojivou návštěvu „někde jinde“, s řadou notně temných scén a postav.

Jinak je ale třeba zdůraznit, že Talisman je především Kingova a Straubova pocta klasice Marka Twaina – Dobrodružství Toma Sawyera a možná ještě více Dobrodružství Huckleberryho Finna. Je to samozřejmě pocta laděná do hororových tónů, ale pořád je to hlavně román o putujícím chlapci, který poznává svět. A smrt. A zlo. Kontrast našeho světa (dospělosti) a světa Teritorií (dětství) je pak ještě zdůrazněn až pohádkovými motivy nemocné královny a zázračného talismanu či moudrého staříka ochotného pomoci...

Andrej Zubov (ed.): Dějiny Ruska 20. století – díl I. (18841939)

Dvousvazková, moderně pojatá a na oficiální prokremelské propagandě nezávislá práce kolektivu ruských autorů, vedená profesorem Andrejem Borisovičem Zubovem, představuje jedinečný pokus o syntetický výklad dějin Ruska 20. století.

Nejnověji vydané dějiny Ruska jsou už na první pohled velkou knihou. Ostatně Rusko a jeho duše je velká... A také plná určitého patosu. Který se může velmi snadno vymknout kontrole. Ovšem při správném uchopení je výsledkem mnohem víc než prosté vylíčení toho, co se stalo. Andrej Zubov a jím řízený kolektiv tak nabízí fascinující příběh, kde je důležitější, komu a proč a jak se věci děly.

Pád carského režimu, občanská válka a upevňování moci sovětů a následně Stalinova vláda... Ale také Rusko mimo Rusko či velká pozornost věnovaná pravoslavné církvi... Za každou kapitolou se přitom skrývá naléhavé prohlášení velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče zmíněné v předmluvě: „ Pravda nemůže být nízká, protože není nic, co by pravdu převyšovalo.“

Ve výsledku to znamená nejen plno informací, ale především přiblížení tragédie jednoho národa, kterému příliš dlouho vládlo to nejhorší v lidech.

Simon Mawer: Evangelium podle Jidáše

Mezi starověkými papyry od Mrtvého moře je nalezen pozoruhodný svitek. Pochází z prvního století našeho letopočtu a vše nasvědčuje tomu, že obsahuje pravdivé vylíčení Ježíšova života, jak ho zachytil Jehuda iš Karijot – Jidáš Iškariotský.

Simon Mawer se tentokrát nedotýká českého (moravského) prostředí jako ve Skleněném pokoji nebo Mendelově trpaslíkovi. Ale právě díky tomu si čtenář může vychutnat vypravěčský um tohoto britského autora nerušeně. Téma odhalení dávné církevní historie se prolíná s odhalováním historie osobní, posedlostí všech možných druhů, fanatismem vědeckým i náboženským...

A pochopitelně nechybí výborně napsané postavy. Evangelium podle Jidáše je tak v nejlepším slova smyslu mnohovrstevnatý román. Mawer přitom, jak je jeho dobrým zvykem, opět nijak svůj příběh nerozmělňuje. Jeho román nemá hluchá místa a plyne nezadržitelně ke svému finále skrze hluk římských zvonů, ticho zpovědnic i žár jeruzalémského slunce.

Text, který poctivě pracuje se skrytými významy a symboly, stejně jako s prolínáním nejrůznějších časových i místních rovin, je navíc čas od času odlehčen pro Mawera typickým sarkastickým humorem. Návštěva v obyčejných dnech ze světa textové analýzy se tak mění v neobyčejný den spokojeného čtenáře.

Graham Masterton: Bílé kosti

Jednoho deštivého listopadového rána vydá pole na Meagherově farmě kosti jedenácti žen.

Graham Masterton u nás nepatří zrovna k nejvydávanějším autorům, ale jeho temná detektivka Bílé kosti by to mohla změnit. Propracované prostředí irského venkova, kde nález mrtvol nepatří k neobvyklým jevům a vždy je dobré se opatrně zeptat místních činovníků IRA, zda „o tom něco nevědí“, je opravdu zajímavé...

Ovšem čím Masterton boduje ještě víc, je způsob, jakým oběti záhadného vraha sešly ze světa – zbavené masa, opatřené podivnými rituálními předměty... a uloženy do hlíny před téměř sto lety. A přesto se případ odmítá uzavřít. Někdo totiž spáchá stejný zločin a minulost ukazuje, že ji nikdy nelze pohřbít dokonale.

Upřímně je třeba přiznat, že Masterton není tak dobrý psycholog jako někteří jeho kolegové ze současné detektivní špičky. A jistě by se některým scénám dala vytknout určitá divadelnost. Ale pokaždé, když hrozí, že román sklouzne k šestákovému krváku nebo tuctové kriminálce, se autor obratně vrátí k mysteriózní masové vraždě a způsobu, jakým temné rituály vstupují do racionálního světa hlavní hrdinky. A tehdy skutečně běhá mráz po zádech a autor se může jen a jen smát.

Hella S. Haasseová: Černé jezero

Zavítejte do Nizozemské Indie v klasickém díle nizozemské literatury.

Pestrá řada opět naplňuje své jméno a přináší knihu literatury, jejíž hlas u nás naposledy výrazněji zazněl před čtyřmi lety v Objevení nebe Harryho Mulische. Ovšem tentokrát se nejedná o tisícistránkový epický opus podobný mohutné hudební symfonii. Černé jezero je útlá knížečka, vrcholně soustředěná na detail.

A na zachycení rozpadu jednoho přátelství – nebo alespoň iluze přátelství – na pozadí rozpadu koloniální moci. Podobných příběhů, v nichž se rozebírá „slepý bod“ ve vidění světa kolonizátorů, dnes mnoho nenalezneme, ale o to více bychom si těch několika málo měli všímat.

Ty důležité věci se totiž nemění. Ať je to pocit vlastní nadřazenosti, nebo neochvějná jistota, že svět bude vždy fungovat tak, jako fungoval včera...

Peter May: Šachové figurky

Nový začátek vlije Finu Macleodovi nový optimismus do žil. Znovu se usadil na ostrově Lewis v souostroví Hebridy, kde kdysi žil jako dítě. Jakožto bývalý policejní detektiv je najat místním majitelem rozsáhlých pozemků jako šéf ostrahy. Pro muže Finových zkušeností by to měl být snadný úkol.

Završení trilogie z ostrova Lewis naplno využívá specifického prostředí Vnějších Hebrid. Bývalý policista Fin Macleod se stále pokouší uspořádat si svůj život a najít cestu ke ztracené lásce dětství i jejich společnému synovi. A opět se mu do toho připlete zločin, jehož kořeny sahají hluboko do minulosti nejen všech zúčastněných, ale i celého ostrova.

Peter May má dar vzít čtenáře přímo na ostrov Lewis – do všech jeho vichrů, mořské tříště, osamělosti a izolovanosti, pocitu, že není úniku v životě ani po smrti. A i ve třetím díle mu funguje prolínání časových rovin. Ve výsledku je tak samotná detektivní zápletka spíše podružná, protože čtenář je pohlcen především neustále sílícím pocitem tragického osudu.

Což vynikne dle mého názoru ještě víc v audioverzích. Jakkoliv se v nich ukáže, že May je v některých místech jen velmi dobrým řemeslníkem, pečlivě zvolené hudební vložky podtrhující melancholické vyznění příběhu dělají z jeho knih hluboce jímavou záležitost.

John Fowles: Sběratel

Frederick Clegg je sice psychopatický sexuální deviant, ale také (a jako postava symbolizující měšťáctví nižší střední třídy především) nevýznamný úředník, který si díky výhře v loterii může dovolit odejít ze zaměstnání a „starat se“ o svou zajatkyni.

Prvotina Johna Fowlese nestála jen na začátku jedné skvělé literární kariéry, ale je i jedním z předchůdců moderních thrillerů plných nejrůznějších deviantů posedlých vytvářením zvrhlé sbírky... A i když tento román dnes místy vzbuzuje spíše jemný úsměv nad tím, v jak starosvětském světě se odehrává, stačí jen malé nahlédnutí do mysli hlavního „hrdiny“, aby onen úsměv zmizel.

Svědomitý úředník svědomitě naplňuje plán, jehož vyústěním má být splnění svědomitého snu střední třídy – proniknutí mezi smetánku coby úspěšný muž s milující ženou po boku. Peníze nejsou díky štěstí v loterii problém a ona krásná žena po boku se zdatnému milovníkovi motýlů s jeho zkušenostmi se smrtničkou také nejeví jako neřešitelný problém. Jenže Miranda, mladá studentka umění, to odmítá chápat...

Sběratel je v podstatě hodně černohumorný román – pro dnešního čtenáře, poučeného o vlnu deaverovských a post-deaverovských thrillerů zvlášť. Ale pořád v něm cítíte to napětí, které se může skrývat v každém úředníkovi, v každém obyčejném člověku, který má své sny... jejichž naplnění vede do sklepení usedlostí stranou od lidí...

Robert Bartlett: Oběšenec

Na příkladu Velšana Viléma Cragha, odsouzeného k smrti oběšením a následně zázračně vzkříšeného biskupem Tomášem z Cantilupe, rozkrývá autor meandry utváření kolektivní paměti několik let po zázračném vzkříšení...

Nejnovější kniha z edice Každodenní život patří ke studiím, které na historii aplikují antropologické přístupy. Vzhledem k míře znalostí, které má autor, profesor středověkých dějin na univerzitě St. Andrews v Severní Karolíně, o pramenech a práci s nimi, se před námi odvíjí fascinující příběh.

Příběh, který se nedotýká pouze oběšence a jeho vzkřísitele, ale také kanonizačních procesů středověku, přístupu anglické šlechty k čerstvě podrobenému Walesu, vnímání prostoru a času... Jinými slovy: jedná se o ten typ knihy, který vás zaujme svým zvláštním tématem a nakonec donutí ze zvědavosti dohledat na tucet knih k tématům, která během čtení vyplynou takřka mimoděk...

Pavel Juráček: Prostřednictvím kočky (Texty z let 19511958)

Soubor nejstarších literárních textů jednoho z klíčových tvůrců „nové vlny“ československé kinematografie 60. let minulého století (Postava k podpírání, Případ pro začínajícího kata).

Tato formátem malá kniha sice není zrovna nejaktuálnější, ale jejím opomenutím bychom prostě spáchali neodpustitelný hřích. Už proto, že kočka je symbol, víte? Pavel Juráček je neodmyslitelně spojen s československou novou filmovou vlnou – ať už se jedná o jeho vlastní filmy, nebo snímky, k nimž dodal námět či scénář. Ale jednalo se i o výborného spisovatele.

To dokládá nejen jeho Deník 1959–1974, ale kupříkladu i povídka Konec srpna v hotelu Ozón – dodnes jeden z nejlepších textů domácí science fiction (bez většiny tzv. sci-fi motivů, zato hodně blízko třeba k Cestě Cormacka McCarthyho). Prostřednictvím kočky nabízí drobné a ještě drobnější texty. Spíše „perličky“. I ty však ukazují, podobně jako kupříkladu krátké texty Oty Pavla nebo Karla Michala, že nesetkat se s tímto autorem by byla opravdu škoda.

Arthur C. Clarke: Město a hvězdy

Budoucnost vzdálená miliardu let: všechny pozemské oceány již zmizely, téměř celý povrch ovládá poušť a lidstvo…

Město a hvězdy oprávněně patří do knižní řady Mistrovská díla science fiction. Přes více jak šedesát let od svého vzniku pořád dokáže zaujmout. Ne snad nějakým jazykovým mistrovstvím nebo futurologickými obrazy – například otázka sexu zde působí vyloženě úsměvně, stejně jako drobná poznámka na téma nové lidské fyziognomie.

V tomto ohledu dílo Město a hvězdy zestárlo stejně jako třeba jen o něco málo mladší původní Star Trek. Ale přesto je v něm stále něco silného. Snad obraz lidské mysli, která rozruší zdánlivě neměnný řád prostou zvědavostí a touhou nejen získat, ale i klást otázky. Právě od této zvědavosti se odvíjí příběh Alvina a jeho pátrání po skutečné minulosti města Diasparu.

Arthur C. Clarke nepatřil k autorům, kteří by spoléhali na akční děj. Ale v popisu pronikání do nitra záhad – a je jedno, zda ve formě průletu útrobami obří vesmírné lodi Ráma, anabázemi z Vesmírných odysejí, nebo jako v tomto případě zapálení se jedinečného dítěte po poznání...

Petra Neomillnerová: Amélie a tma (audiokniha)

Amélii je dvanáct… a to už dlouhých 122 let.

Petra Neomillnerová se prosadila nejprve drsnými, ale v podstatě ryze zábavnými fantasy příběhy o zaklínačkách a čarodějkách, ba dokonce i upírkách. Ale mezi jejími knihami najdeme i pochmurné čtení typu Dítě Skály. Takže její dětská knížka Amélie a tma byla svého času pro někoho šok. Šok, který se dočkal už jednoho pokračování, audiozpracování a dost možná bude brzy následovat i verze filmová.

Vzhledem k tomu, že hlavní hrdinka je duch, chodí celá v černém a krom jiného musí řešit i svůj vztah s matkou, se ale nemusí Amélie bát ani odrostlejší čtenáři či posluchači. A v některých pasážích, nad kterými byste u jiných autorů jen mávli rukou, že tady přeci nic nehrozí, Neomillnerové bez problémů uvěříte, že je ochotná i v dětské knize nechat brutálně zabít dítě deviantem...

Ale nakonec se vždy vrátí na bezpečné území moderní pohádky – hned jak vás přesvědčí, že musíte dávat setsakra pozor, protože dětské příběhy opravdu nejsou bezpečné... Audioverze šikovně pracuje s dvojicí hlasů pro dvě hlavní hrdinky a dokáže pomocí vhodných efektů zdůraznit chvíle, kdy se o slovo hlásí „onen svět“. V čase sirých večerů rozhodně jedna z těch poslechových záležitostí, které se prostě hodí...

autor: Boris Hokr | 19. 11. 2014 7:59

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama