Zájem o americkou literaturu padesátých a šedesátých let už pak nakladatele neopustil: v průběhu let poslal na trh zásadní díla jako Kerouacovy Vize Codyho ve vynikajícím překladu Josefa Rauvolfa, oceněném Cenou Josefa Jungmanna, nebo drobný, leč o to významnější svazek Keroucaových haiku, na němž kongeniálně pracoval přímo zaměstnanec nakladatelství, jinak anglista a překladatel Petr Onufer.
Teď Argo začalo vydávat ty texty beat generation, které v češtině dosud chyběly: na pultech už se ocitly Hebká mašinka a Lístek, který explodoval od Williama Burroughse, oba očekávatelně v převodu Josefa Rauvolfa, nebo Kerouacovy povídky a eseje v kolektivně přeloženém souboru Dobrá bloncka.
Paralelně s tím se nakladatelství pustilo do reedic starších překladů, a tak čtenář Jacka Kerouaca může sáhnout po jeho Andělích zoufalství v podání Petra Onufera anebo Na cestě v původní, stále skvělé verzi dnes již nežijícího Jiřího Joska s doslovem Martina Hilského z roku 1977. Další přibudou: do roku 2022, kdy uplyne 100 let od spisovatelova narození, chce Argo poslat na pulty 21 jeho svazků, každý rok tři až čtyři.
Chvályhodná činnost odráží potěšitelnou skutečnost, že o představitele beat generation je stále zájem. Potěšitelnou proto, že zejména Jack Kerouac a jeho nejslavnější román Na cestě z roku 1957 se často stávají obětí stereotypu: že je to četba pro určitou věkovou skupinu, že kdo ho nečetl v patnácti šestnácti, později už ho neocení a tak dále.
Samozřejmě to není pravda, něco podobného by šlo s jiným určením věku říct o každém literárním díle. Kategorizování literatury do věkových škatulek náleží knihkupcům a s velkou literaturou nemá moc do činění; velká literatura je elitářská v nárocích na soustředění, vnímavost a představivost, demokratická v otevřenosti všem bez ohledu na věk.
Stejně tak William S. Burroughs, který žil v letech 1914 až 1997, mohl zůstat zapsán ve zdejším povědomí jen jako autor "skandálního" románu Nahý oběd. Jeho první české vydání v 90. letech minulého století právě s důrazem na tento aspekt prezentovala média.
Burroughsovy nové texty, které českému čtenáři vytrvale a záslužně zpřístupňuje odborník na tuto éru Josef Rauvolf, umožňují nahlédnout, proč je autor mnoha kolegy dodnes vynášen jako génius moderní prózy: jeho texty jsou v pravém smyslu slova experimenty, jazykové i myšlenkové, osahávající obzor našeho myšlení, fantazie, touhy i závislosti.
Pokoušejí se nejen překročit určité hranice, ale především nahlédnout, jak tyto hranice formují naši představivost zvenčí; zvenčí spatřit to, co je uvnitř, při vědomí, že ven se to nikdy úplně nedostane.
Zároveň přinášejí často prorocké vhledy do povahy technologie, moci a toho, jak tyto fenomény fungují a ovlivňují člověka na rovině politické, občanské i sexuální. V tomto ohledu má Burroughs překvapivě blízko k dodnes žijícímu a píšícímu Donu DeLillovi, jen myslí literárně jinak a vyjadřuje se expresivněji.
Na jiné úrovni dnes texty příslušníků beat generation mohou posloužit jako inspirace. Připomeňme si v nutné zkratce historický kontext. Původní texty z padesátých let jsou jednak tvůrčím navázáním na silnou tradici anglosaského modernismu, již uťala druhá světová válka, jednak revoltou proti zkostnatělým konvencím literatury i dobové morálky.
Američtí "beats" jsou skutečnými a právoplatnými dědici romantiků. A stejně jako se ambiciózní literatura anglosaského romantismu později rozmělnila v přívalu čtivé, zábavné a oblíbené žánrové literatury 19. století, i četba těchto poválečných autorů 20. století dnes může působit jako osvěžující a důležitý korektiv k dominantní žánrové literatuře dneška.
U tohoto typu psaní, který v posledních dvaceti třiceti letech zažívá rozmach, hrozí, že časem ztratí ze zřetele původní ambice: říci cosi zásadního o člověku, přírodě a světě. Hrozí, že bude jen bavit a v tomto "pobavení" nenápadně ustaví nové konvence. Právě ty pak musí rozrušovat psaní, jehož hlavní motivací je znepokojovat.
V neposlední řadě je četba autorů jako Kerouaca, Burroughse nebo Allena Ginsberga přínosná v tom, že nám připomíná, jak silná je tendence zobecňovat. Pozorná četba těchto autorů z odstupu ukazuje spíš jejich odlišnosti než přináležitost ke skupině, jež byla ne úplně šťastně nazvána "beatnici".
Vloni v létě zaznamenal značný úspěch vtipný a nostalgický film Tenkrát v Hollywoodu režiséra Quentina Tarantina.
Číst texty takového Jacka Kerouaca dnes ve čtenáři může vyvolat podobný dojem, nicméně zároveň nejednoho čtenáře přivede k zamyšlení o povaze literatury obecně: o tom, jak na první pohled antitradicionalističtí autoři jsou ve skutečnosti legitimními dědici tradice. A jaká je opravdová povaha tradice, již často vnímáme až příliš samozřejmě - a tedy chybně.
