Mapy, plány utajovaných zbraní a přepisy hovorů posléze skončily u muže, o němž se všichni domnívali, že je říšským agentem. Když byly dokumenty po 70 letech odtajněny, ukázalo se, že původním povoláním bankovní úředník Jack King nebyl nacistickým agentem, ale naopak loajálním špehem britské tajné služby MI5.
Eric Roberts, jak se ve skutečnosti jmenoval, měl za úkol monitorovat členy britské páté kolony a sympatizanty antisemitského hnutí. Právě jeho přičiněním se do rukou zrádců nedostaly žádné cenné informace, což dokazují i stovky stran přepsaných rozhovorů mezi Kingem a britskými stoupenci Hitlera.
Agentovy zásluhy byly díky odtajnění materiálů jednou provždy uznány, zato identita desítek lidí, s nimiž spolupracoval a kteří zaznamenávali jeho schůzky s druhou stranou, zůstane patrně navždy tajemstvím.
Postavu jedné takové anonymní zapisovatelky, mladé Juliet, si pro svůj nejnovější, v češtině nedávno vydaný román Přepis vybrala Kate Atkinsonová. Osmašedesátiletá britská spisovatelka, kterou vydává nakladatelství Argo, se příznivému ohlasu zdejších čtenářů těšila již s prvotinou V zákulisí muzea. Do širšího povědomí se pak zapsala postmoderním historickým diptychem Život za životem a Bůh v troskách.
Na to, že Atkinsonová vstoupila do světa literatury poměrně pozdě, ve svých 43 letech, si nemůže stěžovat na nepřízeň kritiky a čtenářů ani doma. Vyhrála jak prestižní Whitbreadovu cenu za nejlepší prvotinu, tak i Costa Book Award za oba díly historické ságy. Kromě převážně historických románů má na kontě neméně úspěšnou sérii detektivek s postavou někdejšího policejního inspektora, dnes soukromého detektiva Jacksona Brodieho - i ty Češi znají, například díky knize Neuzavřené příběhy.
Román v románu
Dějiny již dnes nejsou vnímány výlučně jako kontinuální plynutí od začátku do konce, spíš jako směsice fragmentů, které spolu souvisejí tu více, tu méně. Jak píše kupříkladu přední český anglista Ladislav Nagy v knize Palimpsesty, heterotopie a krajiny, "tato fragmentárnost skýtá mnohem více prostoru pro nejrůznější narativní strategie, ale mnohem méně pro takzvané velké příběhy. Spíš než jako plynutí vidí teoretici tuto úsečku jako nesčetné meandry, které se vrací, opakují, zmnožují".
Dějiny již zkrátka nejsou neměnné dogma, ale konstrukt, závislý na postavě toho, kdo je interpretuje, obsahující miliony možných, někdy i vzájemně si odporujících verzí.
Právě tato svoboda umožňuje současným prozaikům - nedůvěřujícím velkým, lineárním vyprávěním - využít nejrůznější experimentální techniky. Vzpomeňme slavného Tristrama Shandyho od Laurence Sterna z 18. století, jímž se Atkinsonová inspirovala ve své prvotině V zákulisí muzea. Na první pohled to byla rodinná sága, která však pod povrchem umně střídá časové roviny, pracuje s poznámkovým aparátem, opravami, zpřesňováním a nejrůznějšími návraty.
Motiv zmnožení a meandrujícího času dovedla Kate Atkinsonová k mistrovství v románu Život za životem. Po vzoru slavného Johna Fowlese nepředkládá jen jednu verzi událostí, ale hned několik - kdykoliv zjistí, že dějová linka nikam nevede, vrátí se na rozcestí, na němž udělala chybné rozhodnutí, předchozí děj revokuje a míří jinam. Takto se její hrdinka opakovaně rodí a umírá, aby v každém dalším životě došla o kus dál a nakonec čtenáře originálním způsobem provedla jak válečnými britskými dějinami, tak i neklidnými poválečnými lety.
Podobné, byť již "učesanější", bylo i pokračování, Bůh v troskách, kde Atkinsonová navíc využila postmodernisty tolik oblíbený postup metafikce, tedy románu v románu.
Každé rozhodnutí má následky
Oproti experimentálním hrátkám s historií a lidskými osudy se nový román Přepis může zdát nezvykle tradiční. Hlavní hrdinka Juliet Armstrongová je živoucím důkazem, jakou roli v předválečné Anglii hrály společenské postavení, peníze a pohlaví.
Třebaže se protagonistce dostalo relativně slušného vzdělání, po matčině smrti se její "nadějné vyhlídky" náhle rovnají nule. Proto není divu, že na počátku války nadšeně přijímá úřednické místo v tajné službě MI5. Záhy povýší a zapojuje se do britské špionáže, konkrétně jako přepisovatelka tajných odposlechů.
Román však začíná a končí úplně jindy a na jiném místě, roku 1981 na londýnské ulici, kde Juliet za dramatických okolností rekapituluje svůj život. Kolem visí výzdoba na královskou svatbu, všichni nadšeně mluví o mladičké nevěstě Dianě a země překypuje nebývalou vlnou patriotismu. Podobně jako tomu bylo ve chvíli, kdy neméně naivní a mladičká Juliet na počátku války vstupovala do jámy lvové.
Každé rozhodnutí má následky, dalo by se shrnout poselství románu Přepis. Není nevinných obětí, cesta, již si zvolíme, nás dříve či později dostihne a cena, kterou za svá rozhodnutí zaplatíme, může být vysoká. Nesejde na tom, že je Juliet jen malinkým ozubeným kolečkem otáčejícího se soukolí dějin - jakmile se jednou stala jeho součástí, už je neopustí.
Na mnoha válečných událostech se navíc podílí víc než aktivně. Zapojuje se do špionáže, infiltruje antisemitské kruhy, a dokonce zapříčiní smrt nevinného člověka. Ve složité spleti pravých i falešných identit a rozehraných vysokých partií tajných služeb nikdy přesně neví, kým je, na čí straně stojí ani kdo jsou lidé okolo ní. Nikdy nemá pevnou půdu pod nohama. A dříve či později ji dostihne minulost.
Ženský uděl
Že se kniha jmenuje Přepis, neodkazuje jen k záznamům tajných setkání špionů. Důležitější než děj je v ní otázka identity, především té ženské, a rolí, do nichž jsou ženy mnohdy nuceny, aby obstály, fungovaly, a někdy dokonce i přežily.
Juliet přistupuje k identitě, jako by to byla tabula rasa, list, který je možné donekonečna přepisovat či kdykoliv vygumovat a začít odznova. Jenže každý zápis zanechává stopy - podobně jako lze přečíst neviditelný inkoust, i původní identita a role, již jedinci v životě hrají, po čase někde vyplují na povrch.
Čtenáři, kteří si u Atkinsonové oblíbili důmyslné hrátky s časem a dějinami, mohou být jejím posledním dílem trochu zklamáni. Přepis je přímočařejší než autorčiny předchozí romány, to však neznamená, že by kniha balancující na pomezí špionážního dramatu, detektivky a historického i společenského románu postrádala hloubku předchozích dějinných opusů.
Kate Atkinsonová k období druhé světové války vždy přistupuje originálně. Strhující formou čtenáře upomíná na roky, kdy si její vlast vychutnávala poslední velký triumf a na něž se dodnes nostalgicky vzpomíná nad šálkem čaje.
Války končí, lidé přicházejí a odcházejí. My však odejít nemůžeme, minimálně se nikam neschováme - ani před sebou samými, natož před minulostí.
Kate Atkinsonová: Přepis
(Přeložila Veronika Volhejnová)
Nakladatelství Argo 2019, 348 korun, 272 stran
