Se syrovou a drsnou krásou gejzírů, sladkých i slaných vod a lesů ostře kontrastují běžné jevy dnešní společnosti typu mobily, reklamy či obchodní centra. Identita regionu a někdejší nespoutané divočiny, až do roku 1989 uzavřené vojenské zóny, rychle bere za své.
To vše zjistila americká spisovatelka Julia Phillipsová, narozená roku 1989 v New Jersey, která na prestižní Barnard College kromě anglistiky studovala ruský jazyk i literaturu. Po promoci získala Fulbrightovo stipendium na projekt zkoumající, jak rozvoj globální turistiky ohrožuje právě Kamčatku. Poté, co o ní několik let načítala zeměpisné, ekologické i sociologické knihy, sem zasadila děj svého debutového románu Mizející země, který česky nedávno vydalo nakladatelství Moba.
Na Kamčatce k domestikovaným Rusům a domorodcům, jako jsou Evenkové, Korjaci či Čukčové, přibývají s vidinou snadného výdělku sezonní dělníci z bývalých zemí Sovětského svazu, což v některých starousedlících vzbuzuje falešnou nostalgii po minulém režimu. A jelikož je najednou všude plno příležitostí, jak zbohatnout, z poloostrova se stává jakýsi postkomunistický Divoký západ - včetně kvetoucí korupce.
Když se Phillipsová na odlehlém místě zorientovala, začal ji zajímat život místních, hlavně žen. A více než vědecké pojednání zatoužila napsat příběh o zdejší komunitě. O lidech žijících v sovětských panelácích v Petropavlovsku s vyhlídkou na luxusní mrakodrapy a také o těch, kteří stále bydlí v dřevěných domcích na vesnicích a ještě pořád se starají o sobí stáda.
Zmizení děvčátek
Američanka přitom věděla, že nebude psát jako Dostojevskij nebo Čechov, protože nepochází ze stejné literární tradice. Naopak se nechala ovlivnit anglofonními regionálními spisovatelkami jako k indiánské renesanci se hlásící Louisou Erdrichovou či Kanaďankou Alice Munroovou, kdežto co do struktury ji inspirovala klasická próza Městečko v Ohiu od Sherwooda Andersona. Tu tvoří povídky o vzájemně propojených motivech a postavách.
Na obálce Mizející země je zápletka shrnuta následujícím způsobem: "Na pobřeží Kamčatky zmizely dvě malé dívky. A místo jejich stop se objevují věci, které neměly nikdy vyplout na povrch." Próza je opravdu v prvé řadě detektivní thriller opírající se o žánrově tolik oblíbený motiv pohřešovaných děvčátek: v našem případě sester Aljony a Sofie, po nichž se zoufale jme pátrat jejich matka, novinářka. Od zbytku světa odříznutá Kamčatka, dosažitelná v podstatě jen po vodě či vzduchem, slouží jako svého druhu záhada zamčeného pokoje.
Thriller je to však výrazně feministický, jelikož kromě medializovaného únosu dvou bílých dívek pojednává také o jiných, méně viditelných formách útlaku žen: zmizení Evenky, adolescentky jménem Lilia, jež se před lety nijak zvlášť neřešilo, dále o domácím násilí a problémech svobodných matek samoživitelek až po vdovství a osamění. A třebaže nejzranitelnější jsou samozřejmě těla mladičkých dívek, roli ve všech případech sehrává to, jak ženy v pozici oběti vnímá okolí: rodina, sousedé, přátelé, svědci, policisté či politici.
Mezi výrazné vedlejší postavy patří puberťačka Olja, žijící pouze s mámou a přátelící se se spolužačkou, jejíž paranoidní a hyperochranitelská matka nesnáší migranty i domorodce. Výhrady má též k Oljině neúplnému rodinnému zázemí, pročež dceři kamarádství překazí.
Dále je tu vzdělaná a sebevědomá Máša, nyní bydlící v Petrohradu a vydělávající v eurech. Poté, co ji jistý muž při oslavách Nového roku nazval "zas*anou lesbou", pochopila, že na Kamčatce není v bezpečí. A už nikdy se sem nehodlá vrátit. Mladá Naďa zase žije pouze s dcerou, pracuje v bance a také chce pryč. Odejít se jí ovšem nepovede.
Novomanželka Zoja na mateřské, která vždy poctivě vstává se svým mužem, aby mu připravila snídani, tajně kouří. A ve skrytu duše má ještě podvratnější, erotické touhy, které pro ni ztělesňují cizí dělníci naproti na stavbě.
Už se množí klepy
Muži jsou oproti tomu v románu slabší, často nepřítomní a rozhodně ne ideální. Jako otec obou dívek, moskevský inženýr, v jednu chvíli logicky i podezřelý. Nebo manželé žen uvězněných v domácnosti s dětmi, kteří jsou coby vojáci z povolání odveleni na moře a jen zřídka se dostanou na zem.
Nijak vzorní pak nejsou soukromě ani profesně nepříliš vnímavý a empatický policista Kolja, který se opije s obdobně nevýkonnými kolegy a čeká, že jeho choť bude všem dělat obsluhu, chlapácký Ruslan, jenž posedle a neustále kontroluje přítelkyni na dálku telefonem, či pohledný Max, který se rád zbavuje odpovědnosti. A když na výlet s přítelkyní zapomene vzít stan, mluví o tom v první osobě plurálu jako "my", přestože je to pouze jeho chyba.
Thriller postupně přerůstá - aniž bychom vyzrazovali příliš - v psychologické drama. Komunitu, kterou sledujeme v průběhu jednoho roku, po počátečním šoku ovládnou úzkost a strach, pak se začnou množit klepy a pomluvy. K nimž jedinou alternativu představují důvěra, přátelství a láska.
Za oceánem se Mizející země předloni probojovala mezi finalisty Národní knižní ceny, chválil ji uznávaný americký spisovatel se sovětskými kořeny Gary Shteyngart a dostala se na seznam deseti knih roku podle deníku New York Times.
Z marketingového hlediska k tomu určitě přispěl fakt, že několik kapitol vyšlo s předstihem samostatně po časopisech, jakož i místy až lyricky líčené exotické prostředí - proto se v jedné recenzi objevila nálepka "básnický thriller". Nakonec se z Mizející země, jejíž název má patrně narážet jak na nestabilní geograficko-geologické podmínky, tak na mizející svéráz místa, stal mezinárodní bestseller.
Z pohledu přísného středoevropského kritika má však debut nesporně ambiciózní a talentované Julie Phillipsové jeden velký problém. A sice nakolik lze dnešní narativ liberální Ameriky, rozebírající genderové násilí a z něj plynoucí traumata, vztáhnout na zkušenosti kamčatských žen. Možná by bylo moudřejší je uchopit jiným než severoamerickým slovníkem.
Pokud bychom to chtěli vyhrotit: zdali se zde autorka zejména v postkoloniálním kontextu nedopouští takzvaného kulturního přivlastnění. A jestli navzdory upřímné snaze autenticky vykreslit nelehké bytí na Kamčatce do stránek prózy nepromítá i své představy, občas hraničící s předsudky či klišé - viz její komentáře stran vodky, utrpení a osudu.
Finálně nutno poznamenat, že nijak šťastný není ani český překlad Anny Rybníčkové. Ať už proto, že snad vznikal v časové tísni, nebo že byl mizerně redigován, vyskytují se v něm tu do očí bijící neobratnosti v doslovném používání přivlastňovacích zájmen ("Její zorničky podobné štěrbinám se jí protáčely"), onde kostrbaté věty na hranici srozumitelnosti s chybnou interpunkcí navrch ("Coby správkyně v jedné z městských základních škol, používala informace ze studentských záznamů pro své drobné strategie.")
Škoda, protože všem, kteří si hodlají vychutnat příběh, atmosféru a jazyk, to kazí celkový dojem. Ten by jinak, pokud by se laskavý čtenář nedal do akademického filozofování, vůbec nemusel být špatný.
Julia Phillips: Mizející země
(Přeložila Anna Rybníčková)
Nakladatelství Moba 2021, 336 stran, 349 korun
