Víc milovat znamená víc trpět? Barnes napsal román o ničivé síle první lásky

Daniel Konrád Daniel Konrád
3. 10. 2019 19:30
Anglický spisovatel Julian Barnes měl skvělý nápad. Napíše knihu o třech fázích lásky, zamilování, rozpadu vztahu, vzpomínání na něj, a stylově je odliší. Výsledek, v českém překladu Petra Fantyse nedávno vydaný román Jediný příběh, je obdivuhodný, přesto ne úplně dotažený.
Julian Barnes je spisovatel a esejista v jednom.
Julian Barnes je spisovatel a esejista v jednom. | Foto: Profimedia.cz

Julian Barnes, držitel Bookerovy ceny za osm roků starý román Vědomí konce, se přitom v třiasedmdesáti letech nachází na vrcholu tvůrčích sil. V prózách, esejích, myšlenkách formulovaných v rozhovorech či na síti se projevuje jako jeden z nejpronikavějších autorů současnosti, drží mimořádně vysoký standard. Noří se hluboko do člověka, jeho citů, myšlenek, vzpomínek. Toho, co s nimi dělá představivost. A jak se to celé mění v čase, vzdaluje skutečnosti, nabývá nových významů.

V Jediném příběhu, své v pořadí třinácté próze, si stanovil ambiciózní překážku: nejenže napíše o lásce mladého muže k ženě dvakrát tak staré, tu lásku navíc provede několika dekádami, odvypráví ji s různou mírou odstupu a ulpí na obou extrémech. Na prvotním milostném vzplanutí i závěrečném totálním vyhoření, "zničení člověka láskou".

V éře mediálních sloganů, zkratek a zploštění nadto Barnes vymyslel řádně "šťavnatou" první větu, která se hned po loňském anglickém vydání ujala a, citována v nespočtu recenzí, žije od té doby vlastním životem: "Raději byste milovali víc, a tím víc trpěli, nebo milovali míň a o to míň trpěli?"

Věta, s jejíž logikou má leckdo pochopitelný problém, není myšlena všeobecně, existuje v kontextu. Vyslovuje ji nikoliv Barnes, byť ten je jako prozaik známý esejistickými vsuvkami v textu a Jediným příběhem v této linii pokračuje. Věta náleží vypravěči románu Paulovi.

Jemu se láska přihodila právě takhle: v 60. letech minulého století, za studené války, na předměstí Londýna, se jako devatenáctiletý student vysoké školy zamiluje do osmačtyřicetileté vdané Susan. Navzdory rodičům, společenskému úzu, mravům, své i její rodině pak letní románek neukončí. Začne se Susan bydlet, stráví s ní podstatnou část života a ten život si oba do značné míry zničí.

Proto Paulova úvodní věta, vyřčená s odstupem desítek let, proto pojetí lásky jako ničivého prvku. Paul od začátku upozorňuje čtenáře, že má "jen jediný příběh", který stojí za to vyprávět. Párkrát za sousloví "můj příběh" dodá "můj život", aby nebylo mýlky. Susan ten jeho určila a nalinkovala, byla jeho první láska, jediná láska, osudová láska. O to silnější, oč ničivější. Víc miloval, pročež víc trpěl, řečeno Paulovou logikou.

Julian Barnes.
Julian Barnes. | Foto: Profimedia.cz

Na ní stojí ústřední teorie románu. Začíná přesvědčením, že pro lásku natolik silnou "neexistují slova", a na konci se vrací k témuž, k neschopnosti lásku vyslovit, a pojmenovat tak smysl toho, co Paul prožil. Nakonec mu nezbývá než pojem "jediný příběh", přesvědčení, že jen strukturované vyprávění může zachytit lásku i s proměnou optiky, vývojem citů, posunem vztahu, vysvětlit tak protagonistovu věčnou fixaci.

Je v tom něco romantického, víra, že člověku je ten druhý souzen, a že byť to třeba skončí tragicky, muselo to tak být, protože to jediné bylo opravdové, interpretuje čtenář Paulovy úvahy. Jenže už tady by je mohl obrátit naruby: nenapsal Barnes ve skutečnosti román o ničivé síle toho, když se člověk z první lásky včas nevzpamatuje, když mu zastíní zbytek života?

Přednosti i nedostatky Barnesovy novinky pramení z toho, nakolik má banální příběh. "Jediný příběh" zní velkolepě, ve skutečnosti však není epický, ani převratný, nijak zvlášť dramatický, překvapivý, dokonce ani eroticky nabitý. Nedostatek událostí, zřejmě záměrný, Barnes kompenzuje nadbytkem formy.

Knihu rozdělil do tří dějství, z nichž první, fázi zamilování, vypráví v první osobě. Druhou část, kdy se vztah rozpadá, v osobě druhé. A třetí, "odosobněnou", pak retrospektivně, v osobě třetí.

Jednoduchý fór do románu složitě proniká na mnoha úrovních. Proměnlivá forma odpovídá posunům Paulova vztahu k Susan. První osoba značí nejživější, nejkrásnější, nejsubjektivnější zážitky. Ve druhé osobě vypravěč místy osočuje, vytýká, obviňuje. Větnou strukturou vtahuje čtenáře do hry, jako by ho činil spoluzodpovědným: tak řekneš, uděláš, předstíráš. A stejně tak na něj přenáší svou bolest: zoufáš, křičíš, odcházíš. V anglickém originálu je to výraznější, skvělý překlad Petra Fantyse princip též vystihuje.

Třetí osoba je pak zkreslená časem, pamětí, snahou zaujmout až filozofický odstup, zbavená intenzity citů a přesně tak vzdálená, jako je starý Paul daleko od toho, co prožil před desítkami let. Přestává uvažovat nad nevyhnutelností, jednotlivými rozhodnutími, kauzalitou. Jestli něco mohl dělat jinak, zda to muselo dopadnout takhle, šlo-li to zvrátit.

Neschopnost vybavit si kdysi tak základní obrazy jako části Susanina těla provokují vypravěče k poslednímu tažení, závěrečnému dějství, snaze vzpomínat na Susan už jen v dobrém. Využít děravé paměti a její tendence "nejdřív lovit ty šťastnější vzpomínky", nechat nedokonalost stáří pracovat ve vlastní prospěch.

Na sklonku života si obraz toho druhého přetváří k lepšímu, obelhává se, falšuje ho. Vytváří iluzi. Aby ze světa odcházel jen s tím, co se mu hodí, na co vzpomínat chce.

Barnes je spisovatel a esejista v jednom. Neustále klade otázky vybočující z rámce vyprávění, rozvíjí myšlenky, teoretické úvahy promítá do praktického dění na stránce. Nevypráví pouze příběh, v němž postupně začnou figurovat témata domácího násilí a alkoholismu, vždy ho zároveň komentuje. Často s vědomím, co bude dál a co čtenáři ještě neřekl, nebo co pouze naznačil, aby to později efektně zužitkoval.

Obal českého vydání.
Obal českého vydání. | Foto: Odeon

Je to zaprvé autorův styl a zadruhé záměr: neustále čtenáře varovat, aby to, co čte, nebral doslovně, aby u čtení přemýšlel. Aby si uvědomoval, že se před ním odvíjí ne klasické, nýbrž zkreslené vyprávění, svým způsobem trochu román o románu, vyprávění o tom, co a jak si vyprávíme.

V neustálých posunech formy, čtenářsky jemných, ale pro stavbu textu stěžejních, se patrně skrývá smysl Jediného příběhu. Zřejmě je to od Barnese pokročilá metafora toho, jak člověka umí láska zaslepit, jak díky ní a později kvůli ní nevidí nic než sebe. Co všechno si zprvu lakuje narůžovo a později nalhává. Co nedokáže pojmenovat, když je zamilován, a co spatří o to jasněji, když zamilovanost vyprchá.

Je to dojemné: nejen do příběhu, ale přímo do těla textu, do jeho stavby, Barnes vtělil přesvědčení, že láska je takhle silná. Že mění pohled člověka na sebe sama, svět, jeho způsob myšlení. Že má nad ním takovou moc.

V těchto pasážích je román mimořádně silný, ve všech ohledech vrcholový. Celku přesto něco chybí. Když vypravěč rozvíjí hypotézy, jestli se příběh mohl odvíjet jinak, čtenář má chuť obrátit zbraň proti autorovi. A namítnout: nešlo to s tou formou vymyslet ještě lépe, nechat ve druhé osobě promluvit Susan, dát slovo někomu jinému než vypravěči?

Vždyť ze zprvu tak zajímavé osmačtyřicetileté vdané ženy, matky dvou dcer, která z přesvědčivě popsaných důvodů ztrácí optimismus, společenskou půdu pod nohama a nakonec i chuť do života, se stává prázdná schránka. Někdejší humor a charakteristiky mizí, všechno se jen opakuje. Přitom čtenář by se do Susan tak rád ponořil, podíval na věc jejíma očima, zjistil, na co myslela, pochopil, proč skončila, jak skončila.

Barnesově románu pohled z druhé strany schází. Už proto, že vypravěči pak nikdo nepoloží důležitou otázku: nese z vás dvou někdo větší zodpovědnost za to, jak to dopadlo?

Z Paulova vyprávění tušíme, že u sebe chybu nespatřuje. Ale Paul po většinu knihy nemá sebereflexi. Ano, Susan miloval, choval se k ní šlechetně, svým způsobem ji zachránil. Zároveň ale svedl dvakrát tak starou ženu, jejímu manželovi spal na gauči. Odloučil ji od rodiny, sousedů i komunity, zpřetrhal všechny její vazby, odvezl ji pryč, zavřel do komůrky a nebral ohled na nic než sebe. Nebo ne? Tak zásadní otázka - a Barnes ji ani neotevře.

A ještě: čtenář by ve vrcholné pasáži přece jenom čekal zvrat, posun, otočení perspektivy, myšlenkové rozuzlení. Autor se však vzdává bez boje, dopředu prozrazuje konec, a tak text poslední desítky stran jen spěje k předvídatelnému vyústění.

Možná je to od Juliana Barnese záměr, snaha ukázat, že takový osud se na konci sám od sebe "nevyřeší", nedojde náhlého naplnění, satisfakce. Od literatury - zvlášť takhle dobře vymyšlené, jinak takhle dobře napsané - by to člověk přece jenom chtěl. Barnesův román zkrátka není dokonalý. Asi je to adekvátní.

Julian Barnes: Jediný příběh

(Přeložil Petr Fantys)
Nakladatelství Odeon 2019, 272 stran, 299 korun

 

Právě se děje

před 12 minutami

Tipsarevič v posledním zápase kariéry odvrátil devět mečbolů

Srbský tenista Janko Tipsarevič bojoval ve čtvrtfinále ve Stockholmu o prodloužení kariéry přes tři hodiny a odvrátil devět mečbolů, nakonec ale Japonci Juičimu Sugitovi podlehl 2:6, 6:4 a 6:7. Pětatřicetiletý bělehradský rodák už dříve ohlásil, že turnaj ve švédské metropoli bude jeho posledním představením na ATP Tour.

"Kdybych si měl vybrat způsob, jak ukončit kariéru, bylo by to takhle - nechat na kurtu všechno. Tento okamžik si budu pamatovat do konce života," uvedl Tipsarevič po zápase, který oba tenisté končili v křečích.

Bývalý osmý hráč světového žebříčku odvrátil devět mečbolů v závěru třetího setu a vynutil si tie-break, v němž dokonce vedl 2:0. Sugita ale pěti body vývoj zkrácené hry otočil a vypracoval si desátý mečbol na 6:4, při němž Tipsarevič poslal bekhend za základní čáru.

Srbský tenista hrající v ochranných sportovních brýlích získal během kariéry čtyři tituly na ATP Tour a na dalších sedmi turnajích postoupil do finále. Dvakrát startoval na Turnaji mistrů a v roce 2010 byl členem vítězného srbského družstva v Davis Cupu.

Další zprávy