Nelze nikomu upírat právo odmítnout cenu nebo vyznamenání. Je to každého člověka svobodná volba. Pokud by nebyla, pokud by laureát či laureátka čelili politickému tlaku, nastal by konec se svobodou. Ta v této zemi existuje, i když v jiné podobě, než když za první republiky vznikala Státní cena za literaturu a když byla roku 1995 opět obnovena. Nynější svoboda je - jak to říct jinak - zúzkostněná, křehčí, zpochybňovanější, méně vážená.
Jiná věc je argumentace prozaika Jiřího Hájíčka, který včera oznámil, že cenu nepřijme. Ta je buď šalamounská, anebo neohrabaně formulovaná, což by u spisovatele, jenž v této zemi patří ke špičce, překvapovalo.
Za ocitování stojí prakticky celý text Hájíčkova zdůvodnění, které zaslal ministru kultury. "Vnímám, že v posledních měsících tato cena zpolitizována byla, a to okolnostmi po odstoupení Petra Hrušky a následně dalších tří členů z poroty Státní ceny, kteří tak chtěli vyjádřit nesouhlas se současnou politickou reprezentací v České republice. Chápu jejich osobní postoje, také jsem nevolil politické strany, které jsou nyní přímo či nepřímo u moci," napsal Hájíček.
"Měl jsem však za to, že za současné úrovně naší demokracie Státní cena za literaturu stojí z principu svého fungování nad jakýmkoli momentálním politickým uspořádáním a není spojována se střídajícími se vládními garniturami a jejich představiteli. Právě toto však letos zpochybnila převážná část poroty svým odstoupením a jeho odůvodněním. Nemohu přijmout toto ocenění za situace, kdy se větší část poroty od něho morálně distancuje. Přeji Státní ceně za literaturu lepší časy, a pokud jí letošní rok nějak ublíží, jsem přesvědčen, že to nebude tímto mým rozhodnutím."
Nejprve něco málo o termínech, které se tu vyskytují. Státní cena reprezentuje stát, ostatně ji uděluje ministerstvo kultury. Stát a "momentální politické uspořádání" nejsou oddělené, neprostupné entity. Stát ostatně platí porotce a stát také uděluje finanční odměny laureátům a laureátkám.
Ano, stát by pro své dobré fungování měl mít zájem na tom, aby existovaly profesní vrstvy, které zajišťují jeho chod bez ohledu na to, která politická strana nebo konstelace je zrovna u moci. Proto také, byť to tedy trvalo, vznikl zákon o státní službě. O tom vlastně Hájíček nepřímo píše.
Jenže existuje rozdíl mezi státní byrokracií, zajišťující každodenní chod státních struktur, a cenami, které daný stát uděluje. A ten rozdíl je především symbolický. Na symbolickou rovinu také apelovali ti porotci Státní ceny za literaturu, v jejichž čele stál básník a literární vědec Petr Hruška. "Náš stát reprezentuje odpuzující vláda, která svoje posty vyhandlovala s komunisty a způsobila, že se extremistická politická strana stala skrytou i zjevnou součástí státní moci," pravil Hruška v červenci, když na členství v porotě rezignoval.
Pokud však budeme v uvažování důslední, pak se musíme ptát, koho reprezentuje parlament, a Poslanecká sněmovna zvlášť, když v ní jsou komunisté přítomni po celou dobu polistopadové existence státu? Sněmovna tedy reprezentuje národ, kdežto vláda reprezentuje stát? Vláda je tudíž od národa oddělena? To asi ne.
Pokud budeme trvat na závaznosti používaných termínů, ukazuje se být i Hruškova argumentace nedůsledná a nepromyšlená. Jeho krok byl totiž prvořadě rozhořčený a nesl v sobě morální apel. Dá se číst takto: připuštěním komunistů do role otevřených podporovatelů vlády České republiky byla prolomena určitá hranice.
Zpět k Hájíčkovi, kterého "Hruškova" porota vybrala ještě předtím, než se rozpadla. Českobudějovický prozaik se ocitl v dilematu - a dostal by se do něj každý laureát: Když cenu převezmu, budu v očích určité části kulturní veřejnosti za kolaboranta, který poplival postoj Petra Hrušky a těch, kteří s ním souhlasili. Stojí mi to za to?
Hájíček se rozhodl, že nikoliv. Ale v dopise ministrovi kultury to "hodil" na porotu, která podle něj vlastně vše zavinila, jak to téměř explicitně vyslovil v závěrečné větě svého dopisu ministrovi.
Kauza se Státní cenou za literaturu se děje v roce 100. výročí založení Československa, k jehož lepšímu odkazu se polistopadová Česká republika hlásí - kdyby ne, to výročí by neslavila. Netřeba hned vzývat osudovost osmiček v moderních českých dějinách, ale faktem je, že letos akceleruje to, co započalo v roce 2013, kdy se fakticky nejsilnějším exekutivním politikem stal Andrej Babiš a prezidentem republiky Miloš Zeman.
Letos oba své pozice upevnili a jejich vliv prosakuje do dalších a dalších vrstev chodu státu. To je holý fakt, který nemá nic společného s tím, co si o Babišovi a Zemanovi myslíme. Otázka je, jak se k tomu "průsaku" kdo staví.
Petr Hruška reprezentuje jeden postoj, Jiří Hájíček jiný a další postoje si lze přečíst třeba v diskusi na Novinky.cz, které zprávu o Hájíčkově odmítnutí včera přinesly jako první - tam se setkáváme s vox populi, v němž je silně zastoupen pohled, že jde o umělý spor "lepšolidí", kteří nemají co užitečnějšího na práci.
Dohromady to skládá obraz silné fragmentace, jež nevěstí nic dobrého. Na jednu stranu čím dál větší počet lidí český stát zaměstnává, na stranu druhou se budou občané stále častěji ocitat před dilematem, jak si se státem nezadat. Symbolické akty, jako je udělování státních cen, čekají "nové časy". Hruškou a Hájíčkem to rozhodně nekončí.
Autor pracuje v České televizi, je editorem webu Artzona.cz
