reklama
 
 

Jak rozumět populární kultuře? Fiskeho kniha po letech vyznívá prorocky

28. 12. 2018 12:16
Už svým názvem může zvláštní pocity vzbudit kniha nazvaná Jak rozumět populární kultuře. Vždyť populární kultura je něco, čemu jaksi přirozeně rozumí každý, aniž by potřeboval průvodce. A na druhé straně: proč seriózně zkoumat něco, co je bytostně efemérní? A když už to uděláme, do jaké disciplíny naše snaha patří?

Těmito otázkami se zabývá v českém kontextu dosud nepříliš známé dílo devětasedmdesátiletého amerického teoretika Johna Fiskeho. Jeho nejznámější publikaci letos do češtiny přeložil literární vědec Petr A. Bílek a zjevně začíná rezonovat - už teď, na konci roku, se Fiskeho práce objevuje v různých žebříčcích knih roku.

Budiž řečeno hned zkraje, že Bílkův překlad je podařený a kniha edičně dobře připravená: vedle samotného textu v ní najdeme stať Henryho Jenkinse nazvanou Proč má Fiske stále co říci, kterou vydání vybavil také anglický nakladatel, dále zápis diskuse o Fiskeově díle a na závěr esej překladatele, který nastiňuje důvody českého vydání a debatu o populární kultuře zasazuje do českého kontextu.

Ten se poměrně dosti liší od situace v anglosaském světě. Fiske svou zásadní práci psal koncem 80. let minulého století a z dnešního pohledu je v mnohém překonaná. Vznikala v době, kdy studium populární kultury - hlavně rockové hudby, ale třeba také módy - ještě zdaleka nepatřilo mezi zavedené akademické disciplíny, a proto je autorův přístup značně defenzivní.

Fiske potřebuje publiku vysvětlit, proč má smysl populární kulturu studovat. Dlužno podotknout, že to činí způsobem poměrně neotřelým a sympatickým. Namísto dlouhých argumentů předkládá čtenáři vlastní nadšení. Fiske není ideolog, nesnaží se populární kulturu vtěsnat do šablony té či oné doktríny, prostě ji má rád. Se stejným zápalem a nadšením píše o módě džínsů a rockové hudbě jako o televizních seriálech nebo televizních soutěžích.

Jak v doprovodné studii podotýká Petr A. Bílek, zpoždění mezi vydáním anglického originálu a českého překladu je vlastně případné. Takzvaná "kulturální studia" jsou v našem prostředí v situaci, která není nepodobná anglosaskému světu na sklonku osmdesátých let. Tam ovšem toto zkoumání mezitím dospělo do druhého extrému: z někdejší popelky se stalo dominantní formou, jež šmahem odvrhuje tradiční metody humanitního bádání, včetně literárního a filosofického kánonu, zhusta ve jménu nějaké ideologie. Nic takového u Fiskeho díkybohu nenajdeme.

S určitým a nevyhnutelným zjednodušením by se dalo říci, že Fiske chápe svůj obor bádání v definici vůči něčemu, co se jeví jako tradiční, ale zase tak dlouhou tradici nemá. Studium moderní filologie bylo na světových univerzitách zavedeno poměrně pozdě a v mnohém se neslo ve znamení modernistického opovržení masovou kulturou 19. století.

Přísné rozdělení na vysokou kulturu a tu ostatní je poměrně nedávnou záležitostí - 19. století ji ještě neznalo, jak Fiske v knize případně poznamenává. Dickense tehdy četli intelektuálové stejně jako masy.

Nicméně zájem o populární kulturu ještě nezakládá její studium. Třeba bystré eseje Umberta Eca Cestování v hyperrealitě čtenáře nepochybně zaujmou dílčími postřehy, ale k ucelenému zkoumání mají daleko - jakkoli se tváří důležitě sémioticky.

Fiske na sémiotické pojetí navazuje, avšak nikoli na Eca, spíše Rolanda Barthese. Ze svých postřehů se pokouší vytvořit ucelenější systém, aniž by sklouzával k schematičnosti.

Například hned první kapitola jeho knihy nazvaná Amerika v džínách může být čtena jako samostatná esej o určitém kulturním fenoménu a jeho různých konotacích: dědictví westernové mytologie, obdiv k fyzické práci, aspekt tělesnosti a sexuality. Zároveň však tato kapitola tvoří integrální součást celku, který se zaměřuje na zkoumání nikoli jen spotřeby, ale distribuce významů.

"Jde o studium výpovědí, nikoli o studium jazykového systému," píše Fiske, a zjevně tak navazuje na práci francouzského sociologa Michela Foucaulta. Jemu je blízký také svým pojetím moci: ta není něčím, co by bylo vykonáváno určitými jedinci shora dolů, ale naopak čímsi všeprostupujícím. Účastní se jí všichni, kdo jsou součástí systému, přičemž v tomto systému zaujímají různá místa.

John Fiske: Jak rozumět populární kultuře

John Fiske: Jak rozumět populární kultuře

(Přeložil Petr A. Bílek)
Nakladatelství Akropolis 2018, 324 stran, 320 korun

Fiske jde svou teorií osvěživě proti marxistickému a neomarxistickému pojetí. Konzumenti nikdy nejsou jen konzumenty a už vůbec ne obětmi nějakého systému; nikoli, tvoří jeho součást a konzumací populární kultury se dobrovolně účastní na distribuci významů.

Fiske svou knihu psal ve druhé polovině 80. let minulého století, kdy médiím vládla televize a neexistoval internet, natož sociální sítě. Jeho dílo je tedy v mnohém nepochybně zastaralé, nicméně v jiných ohledech přímo prorocké. Fiskeho vývody potvrzuje dnešní rozvoj a dynamika sociálních sítí, kde probíhá čilé vyjednávání mezi konzumenty a producenty, přičemž role jsou často zaměnitelné.

autor: Ladislav Nagy | 28. 12. 2018 12:16

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama