reklama
 
 

Recenze: Autobiografie Johna Cleese nabízí portrét komika v letech jeho zrání

31. 8. 2016
John Cleese John Cleese | Foto: ČTK
Autobiografie Johna Cleese, jednoho z nejvýraznějších členů Monty Python, poskytuje vhled do komikova života. Více než vztahům mezi členy slavné komediální skupiny se věnuje událostem před natočením první série Létajícího cirkusu. „A začíná se pěkně zostra. Prvními dětskými vzpomínkami na malé vesničky a městečka, kde hledala rodina Cleesových bezpečí za druhé světové války,“ píše v recenzi Boris Hokr.

John Cleese. Řada lidí jej zná – řazeno podle generačního náporu popkultury směrem do minulosti – jako Skorobezhlavého Nicka z Harryho Pottera; nového (a přesto stále starého) pana Q z bondovek přelomu tisíciletí; chlápka, co měl problém s rybou jménem Wanda; majitele malého, katastrofami sužovaného hotýlku... a samozřejmě jako toho pošuka s mrtvým papouškem, švihlou chůzí či centuriona posedlého výukou latiny z eskapád Monty Pythonů.

Ovšem jakkoliv veškerý život nepochybně započal v moři, musíme mnohým čtenářům vzít iluze a prohlásit: John Cleese žil už před tím, než se Michael Palin poprvé vynořil z mořského příboje, aby nám sdělil, že teď přijde „něco úplně jiného“... John Cleese měl v tu dobu za sebou už celkem slušnou kariéru uplakánka, mazánka, nemehla, studenta, kantora a ano, i komediálního herce a autora skečů. To vše v tradici již od roku 1939, prosím pěkně!

No nic... tak jsme si odbyli povinný informačně-vzletný úvod a nyní již ke knize, která se oněmi tovaryšskými léty zaobírá především. Její název je přitom všeříkající: No nic...

Perplex z francouzštiny a dalších obskurností

Zhruba takové „No nic...“ si může říct ten, kdo by Cleesovu knihu uchopil s touhou dozvědět se více o Pythonech, o pnutích mezi jeho členy, o zákulisí filmů i skečů, o životě „po“. Ne že by Cleese tohle všechno nenaťukl, ale 99 procent (plus minus) knihy je soustředěno na události před natočením první série Létajícího cirkusu. A začíná se pěkně zostra. Prvními dětskými vzpomínkami na malé vesničky a městečka, kde hledala rodina Cleesových bezpečí za druhé světové války.

Se sarkasmem a ironií – ale i s laskavým obdivem k britskému starosvětskému kastovnictví propojenému v obskurní symbióze se stejně starosvětským gentlemanstvím – pojatý obraz staré dobré Anglie dává tušit, že Cleese by byl schopný tvůrce příběhů ne nepodobných Poláčkovým Bylo nás pět – a to na všech stupních výchovného a vzdělávacího systému, jak dokazují jeho poznámky typu, že byl studentem, jehož poznávacím znamením bylo, že ukradl více kriketového vybavení než kdokoliv před ním. To už je vážně na co být hrd!

Vtipné je i sdělení, že John Cleese byl neohrabaný a že neuměl správně zacházet se svým tělem. U herce, který sám podotýká, že se stal slavným pro svůj fyzický projev (viz ona švihlá chůze nebo ladná práce se štětcem u zmíněného centuriona v Životu Briana), je to jistě překvapivé. Stejně jako oznámení, že především z francouzštiny byl jako student perplex – z toho zase musí být jistě perplex i sám král Artuš (a vy víte proč!).

Vyloženě pikantní jsou pak – vzhledem k agresivním střetům šílenství, maniakálnosti a mimoňskosti skrývající se v jádru Cleesova humoru – pasáže věnované Johnu Cleesovi coby učiteli. Pravda, ne národů, jen chlapců sotva desetiletých, ale i tak. Bohužel, učil nikoliv o sexu, ale o geografii. Přesto je jeho náhled do školních škamen, v lecčems připomínající rozbor křižáckých válek, hodný pozornosti. Především pro scénu, v níž Cleese pochopí, že některé mozky a některé informace si prostě nejsou souzeny. Ovšem poznámky o použití sarkasmu také mnohým aspirantům Komenského řehole zachrání zadek, ne že ne.

Do světa komedie

Taktéž v nakladatelství Argo vyšlo už několik knih o britském humoru – Monty Pythoni vlastními slovy nebo životopis Douglase Adamse od Neila Gaimana. Cleesovy vzpomínky na univerzitní studia a působení ve Footlights, slavné to líhni komiků v Cambridge, jsou k těmto titulům vhodným doplněním a fungování zmíněných Footlights i jejich napojení na BBC a vůbec pozdější „profesionální“ scénu popisují asi nejlépe.

Mnohem víc ovšem zaujme spíše líčení protloukání se mladého muže Londýnem – hledání práce, neustálé ochomýtání se kolem komické branže, přepočítávání financí, pro mnohé až šílená rozhodnutí vydat se do Ameriky... Kde se krom jiného měl John Cleese seznámit se svou budoucí první ženou Connie Boothovou.

V těchto pasážích připomíná No nic... třeba deníky tovaryšů nebo legionářů z počátku dvacátého století. Jen bez cholery, války a reálné hrozby smrti hladem. Odzbrojující je i způsob, jakým Cleese pojednává o formování svého stylu a vůbec profesní zdatnosti. Například poznamenává, že jeho první nápady byly často smeteny ze stolu, protože se snažil být vtipný sám, místo toho, aby nápady ukradl u někoho, kdo ví, co dělá.

Ve vtipném (nikoliv však kulometnou kadencí chrlícím vtipy) textu se tak stále častěji objevuje myšlenka, že komedie je smrtelně vážná a zatraceně těžká věc. Cleese svým zaujetím pro věc připomíná například moderní klasiky hororu Cliva Barkera či Johna Ajvida Lindqvista, kteří také tvrdí, že jejich branže, pokud má být dobrá a působivá, nejde dělat jen pro zábavu.

Od poloviny knihy tak vzrůstá popis konkrétních scének, skečů, životních i profesních zkušeností, které dokumentují prohlášení jednoho z Cleesových vzorů: „Umírat je lehké, dělat komedii těžké.“ Cleese se to naučil. A důkazem jsou právě i jeho vzpomínky, které působí jako psané lehkou rukou, ale vzhledem ke všemu, co na jejich stránkách čtenář zjistí, je jasné, že proces vzniku byl všechno, jen ne lehký. Ostatně, už zmíněný název ukazuje, že Cleese o věci zatraceně přemýšlel, když si jako heslo vetkl jakýsi kontrapunkt k Pythonům, které v knize mnoho čtenářů očekává a skoro vůbec nedostane (a vyloženě zlomyslné je jeho ospravedlnění, proč si píše nejrůznější odbočky tak, jak si je píše).

Zábavnost a vzhledem k poselství i závažnost knihy neovlivní nakonec ani občasné vysvětlení informace dlouho poté, co je poprvé uvedena na scénu, ani řádění tiskařského šotka. Ten z některých pasáží udělal až dadaistickou hříčku schopnou nasadit komukoliv brouka do hlavy – nebo i dva – jako v případě nevinné věty „Dva kluci z Oxfordu, Terry Palin a Michael Jones, nám dovolili...“

John Cleese, No nic..., př. Alžběta Šáchová, Argo, Praha 2016, s. 392.

autor: Boris Hokr | 31. 8. 2016

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama