reklama
 
 

Recenze: Potřebovali jsme to o Havlovi vědět? Autobiografie Jitky Vodňanské překračuje míru intimity

14. 7. 2018
Autobiografie Jitky Vodňanské poutá pozornost zejména kvůli líčení vztahu s Václavem Havlem. Milenecké škádlení, žárlivost, souhlas s potratem… Jsou to opravdu podstatné informace k tomu, abychom pochopili Havlovu osobnost?

Mileneckému vztahu s bývalým prezidentem Václavem Havlem se věnuje jen jedna kapitola právě vydané autobiografie psychoterapeutky Jitky Vodňanské zvané Voda, která hoří. Tento oddíl však zaujímá zhruba polovinu rozsahu knihy, přičemž čtenářské i kritické reflexe dílo nezřídka zužují výhradně na tuto část.

Právě zužování pohledu a opomíjení souvislostí je základním problémem nejen při interpretaci textu Jitky Vodňanské, ale také jeho samotného.

Vodňanská je bezesporu jiskrnou osobností. Břitké metafory, vtip, stejně jako neotřelá životní rozhodnutí, jsou jí vlastní. Fascinující je její vrstevnatý život, i způsob vyprávění o něm.

Slovo vyprávění je důležité, protože kniha původně nebyla zapisována, nýbrž vyprávěna, a až následně redaktory převedena z hlásek do písmen. Tato reinkarnace, abychom použili buddhistický termín pisatelce blízký, však neproběhla bezbolestně. Odbočky a těkavost v hovoru běžná zůstaly nejednou zachovány také v psané podobě.

Lze to odpustit, dá se na to snad i zvyknout, ale sevřenému tvaru to nepřispívá. Vyprávění se tak stává poněkud porézní. Místo přímého zásahu do středu terče se palebná síla rozptyluje jako broky do širého okolí.

Souvislosti nezbytné k pochopení celku přitom v nejzásadnějších momentech chybí. Vodňanská vychází ze svých deníků, které na stránkách zhusta cituje. Také v dobových zápiscích může být společenská situace zachycena velmi zřetelně, viz deníky Jana Zábrany či Pavla Juráčka. U Vodňanské tomu tak není.

Budiž, pisatelka byla plně obsazena svým vztahem s Havlem a veselým ghettem pražského disentu. Ani po letech ale svůj pohled do zpětného zrcátka neobohatí a nenabídne čtenáři pochopení společenské stigmatizace a trvalé šikany těch, kteří za normalizace nesklonili hlavu.

Zápisky Jitky Vodňanské jsou bezesporu autentické a pravdivé, ale je to pravda subjektivní, lépe řečeno ohraničená. Zdůrazňuje Havlovo potácení se v milostných trojúhelnících či ještě košatějších geometrických tvarech, jeho noční paniky, které řešil barbituráty, jeho obsedantní obavy sdílené ve slabých chvílích s těmi nejbližšími.

Koncentrace takových záznamů pak snadno může vést k dezinterpretacím, že "Havel byl furt sjetej", jak jsme toho nyní svědky.

Havlovu odvahu, vytrvalost a schopnost vytvářet společenství Vodňanská bere téměř jako samozřejmost. Samozřejmé to ale není. Bylo to mnohem víc než jeviště, na kterém se odehrává vlastní děj, a kterému tedy není třeba věnovat speciální pozornost.

Chtěla jsem podat svědectví o svém životě, kam Havel dost patří, líčí Jitka Vodňanská, která vydala knihu Voda, která hoří. | Video: Emma Smetana |  20:42

A pak je tu sama nášlapná mina možného překročení míry intimity. Milenecké škádlení, žárlivost, souhlas s potratem… Jsou to opravdu podstatné informace k tomu, abychom plně pochopili Havlovu osobnost? Není to spíš podaná ruka bulváru? Tuto nejistotu zřejmě sdílel i nakladatel. Na obálce není společný snímek autorky s Václavem Havlem, který by nepochybně přispěl čtenářskému zájmu, nýbrž pisatelka s koťátky. V anotaci na záložce knihy dokonce není o Havlovi ani zmínka, píše se jen o exmanželovi pisatelky, písničkáři Janu Vodňanském.

Jemu je v knize věnováno nepoměrně méně prostoru než Havlovi, ale právě tyto stránky mohou být klíčem. Polovina někdejší autorské dvojice Skoumal-Vodňanský není zatížena apriorním zbožňováním či odmítáním jako Havel. Také o svém exmanželovi Vodňanská mluví niterně a nevyhýbá se intimnostem. Že by se ale tak postava dadaistického písničkáře stala plastičtější, se říct nedá.

Jitka Vodňanská v tomto přístupu samozřejmě není sama. Na otevírání dveří do vlastního soukromí postavila svou práci například Tereza Boučková. Nikdo z nás nežije na pustém ostrově a takovým uměleckým průzorem je vždy vidět nejen autora, ale též lidi kolem něj. Stáli by o to? Stál by o to čtenář, pokud by se v takové situaci sám ocitl?

Žijeme v době, kdy se chápání intimity proměňuje. Na sociálních sítích se dozvídáme pikantní detaily o lidech, o jejichž existenci nevíme nic kromě toho, že si vyzkoušeli nové plavky. Rozlišit podstatné od balastu je někdy snadné, jindy bývají hranice nezřetelné.

Jitka Vodňanská: Voda, která hoří

Jitka Vodňanská: Voda, která hoří

Nakladatelství Torst 2018, 512 stran, 498 korun

Kniha Voda, která hoří přináší řadu podstatných témat, mezi jinými třeba sondu do aktivit protialkoholní léčebny u Apolináře, kde byla Vodňanská roky zaměstnána. Podstatné a nepodstatné se ovšem v jednom chumlu mísí i tady. Kromě "insiderského" pohledu na vývoj zdejších léčebných praktik či boje Skálova institutu o vlastní existenci se například dozvídáme, které slavné osobnosti se tu léčily. Některé dokonce jen údajně… Ani pisatelka sama si tím není jista - a přesto o tom mluví.

Opravdu jsme tohle potřebovali "vědět"? Biografie Jitky Vodňanské by se mohla přiléhavěji jmenovat Voda, která s sebou bere všechno, úplně všechno.

autor: Aleš Palán | 14. 7. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama