Když je Kratochvilovo loňské dílo, román Liška v dámu, aktuálně nominováno na cenu Magnesia Litera, za aktuální knihu povídek by měl dostat minimálně Nobelovku. Nebo rovnou dvě, kromě literatury i za fyziku, protože také v tomto segmentu se dozvídáme mnoho dráždivě nového, byť v reálném světě dosud nemožného. Slovo "dosud" je zde zásadní.
Literatura jako odraz dění ve společnosti? Takové pojetí Jiřímu Kratochvilovi zjevně nestačí. V knize dokazuje, jak literatura čerpá ze života. Ty nenáhodné náhody, jak jsou na stránkách rozházeny, ať si laskavý čtenář najde sám.
Nebyl by to ale Kratochvil, aby nám to neukázal plastičtěji. Jeho povídky napsané před koronavirovou epidemií se v jednom momentě prorocky pozastavují právě nad podobnou variantou. Další příběh je pak o podivuhodném a temně nekalém dění na pražské ambasádě Ruské federace. Napsáno dávno před kauzou ricin, která skončila vyhoštěním dvou ruských diplomatů.
Až si tuhle nebo nějakou další Kratochvilovu knihu přečteme za rok, možná se budeme podivovat nad opětovným autorovým uhadováním skutečnosti.
Dalo by se říct, že Kratochvil rozumí realitě tak dobře, až ji ne snad určuje, ale sem tam alespoň předjímá. A dělá to mrazivě zábavnou formou po okraj naplněnou invencí.
Je to dokonce nakažlivé. Spisovatel Ludvík Němec na záložce knihy píše, že svou hravostí je pro něj čerstvý osmdesátník Kratochvil "nejmladším českým spisovatelem".
Autor této recenze si pomyslel totéž. V obsedantní touze, aby nebyl ničím ovlivněn, zásadně nečte anotace ani jiné recenze, tak se na Němcův sloupek mrkl až ve chvíli, kdy měl text hotový. A nestačil se divit, jak se opakoval. Náhoda? Nemyslím si, jak říkají konspirátoři, jejichž fantazie se plazí někde dole u Kratochvilových ponožek.
Zásadní je, že tahle hravost není samoúčelná, nýbrž důkladně zasazená do postkomunistické reality Brna i okolního světa, a zároveň divoce politicky angažovaná. Je milým paradoxem, když Kratochvil v doslovu uvádí, že se pro předmětný svazek rozhodl psát "pouze groteskní hříčky, jenom zábavné eskamotérské kousky".
Ano, jede mu to jako blesk po horské dráze a strašidelném zámku dohromady. Ale je tam toho mnohem víc než jen forma.
Podobně recenzent odmítá vzít za bernou minci další Kratochvilův výrok, že v Nevstoupíš dvakrát do téže řeky mu jde o "jakési rozloučení s literaturou". Je třeba ocenit, pokud se autor po vzoru těch nejlepších sportovců chystá odejít na vrcholu sil. Zároveň je třeba dodat, že o úbytku invence a naléhavosti obsahu nic nesvědčí, že ten vrchol může teprve přijít, nebo spíš na jeho hřbetě může autor ještě pěknou chvíli setrvat. Hyjé!
V jedné věci je však třeba Jiřího Kratochvila opravit. V závěrečném vyznání žánru nazvaném Anatomie povídky čteme fascinující věty: "Povídka je základní stavební kostkou epiky. Tíhnutí k příběhu patří už od dětství k naší přirozené výbavě. A žít ve světě bez příběhů, bez příběhové kauzality, znamená utopit se v moři úzkosti. Povídka je to, co jsme si, vyhnanci z ráje, směli vzít s sebou, totiž to jablko, co jsme si tam utrhli ze stromu."
Je to krásné, dojemné a burcující. Kratochvil ovšem chybuje, když za trojnožku, která "ospravedlňuje naši existenci ve vesmíru", pokládá tři konkrétní povídky - Čapkovu Šlépěj, Poeovu Jámu a kyvadlo a konečně Antonovská jablka Ivana Bunina. Ne, to nestačí! Ty povídky musí být kvůli lepší stabilitě čtyři. Čtenář ať si na nově vytvořené místo na stupních vítězů přiřadí libovolnou povídku Jiřího Kratochvila.
Jiří Kratochvil: Nevstoupíš dvakrát do téže řeky
Nakladatelství Druhé město 2020, 312 stran, 299 korun
