


V současné době na internetu mnozí dobrovolně ukazují to, co naši předkové střežili jako posvátné území. Kulturní historička Tiffany Jenkinsová ve své zevrubné studii varuje: smazáním hranice mezi veřejným a soukromým světem přicházíme o prostor pro lásku, o vnitřní svobodu i netušené lidské síly. A nemohou za to jen algoritmy, ale i ideologické bitvy minulého století.

„Po většinu existence lidstva představovalo soukromí něco nepředstavitelného, až děsivého. Pro starověkého člověka natolik, že většina tehdejších jazyků takové slovo ani neznala. Jen bohové či zbožštělý panovník byli natolik silní, aby si mohli dovolit být sami.“ To v knize Mýty a naděje digitálního světa: vše, co potřebujete vědět o kryptoměnách, umělé inteligenci a dalších převratných technologiích (Jan Melvil Publishing, 2022) tvrdil internetový podnikatel, novinář a vzděláním také religionista Patrick Zandl. Jak to ale bylo se soukromím dál, to zatím žádný český odborník souhrnně nepopsal. O to je cennější, že N media vydala v překladu Michaely Melišíkové kvalitně zpracovanou knihu Hranice soukromého. Od církevních tabu po sociální sítě.

Britská kulturní historička a socioložka Tiffany Jenkinsová v ní zevrubně zkoumá bouřlivý vývoj a proměny konceptu soukromí v euroamerickém světě od konce novověku do současnosti. Soukromý svět byl podle ní zprvu vnímán pouze jako oblast deprivace nebo prostor, kde se skrývají méně prospěšné stránky života (starověké Athény), případně jako pouhé místo ekonomické produkce (středověk) či nebezpečí (17. století). Svébytný soukromý prostor coby útočiště osvobozené od pravidel, jimiž se řídí společenský a politický život, se vyvinul postupně, snad i jako vedlejší a nechtěný produkt bojů o svobodu svědomí a náboženského vyznání: „Jakmile bylo připuštěno, že náboženství a svědomí mohou být záležitostí soukromé svobody a že poddaní mají svobodu, visela ve vzduchu možnost, že by se stejný přístup mohl uplatnit i na jiné, intimnější oblasti života.“
Zvláště v 19. století získalo soukromí v některých kruzích až punc posvátnosti. Což alespoň v demokratických zemích dlouho přetrvávalo a média to ctila i ve 20. století. Úřady už méně, takže kupříkladu FBI v 60. letech shromažďovala kompromitující materiály na Martina Luthera Kinga Jr.: odposlouchávala jeho hotelové pokoje i telefon, aby získala důkazy o jeho nemanželských aférách a pošpinila obraz uctívaného vůdce hnutí za občanská práva. Úřad dokonce tlačil na média, aby materiál zveřejnila, a doufal, že tím zničí Kingovu veřejnou pověst, což tisk tehdy ještě odmítl.
Nicméně postupně se poměry měnily, a to i díky paradoxnímu spojení radikálních feministek a konzervativních křesťanů. Feministky usilovaly o rozbití tradičních rodinných struktur a organizovaly se s cílem osvobodit ženy a děti od patriarchálního útlaku. Současně konzervativci kritizovali převládající důraz na individuální práva a místo toho prosazovali, aby se obnovila hodnota morálky a tzv. „tradiční nukleární rodiny“. V důsledku čehož obě skupiny, každá z jiných důvodů, soukromou sféru zpolitizovaly. To se pak výrazně projevilo v sexuální aféře prezidenta Billa Clintona s Monikou Lewinskou, kde byly detaily jejich konsenzuálního intimního styku veřejně probírány navzdory vůli stážistky (a ovšem i prezidenta). Jak autorka souhlasně cituje z dobového tisku, „skutečnými narušiteli vůle“ Lewinské byli přitom její údajná „kamarádka“, která z ní podrobnosti o poměru lstivě vylákala, FBI a vyšetřovatel Kenneth Starr, nikoli Clinton.
Na popularitě také získávaly reality show a kult „autentického, otevřenějšího a emotivnějšího jedince“. To vše připravovalo půdu k tomu, že když přišly sociální sítě, z online světa se vyvinulo virtuální hřiště, kde se všichni navzájem sledují. Tiffany Jenkinsová zdůrazňuje, že kdyby v době vzniku internetu existovala striktní hranice mezi veřejným a soukromým a méně bychom se zajímali o zobrazování svého soukromého života, pak by dnešní svět digitálních sociálních sítí vypadal jinak, zdravěji. Moderní technologie umožňují jednotlivcům, aby se stali performery i pozorovateli kohokoli a odkudkoliv, čímž urychlují rozvoj světa bez hranic, nicméně „ony tuto kulturu nevytvořily“.
Její diagnóza tohoto světa zní neradostně: jako bychom se vraceli do počátku novověku, kdy platilo heslo „Nedělej na veřejnosti nic, co bys neudělal v soukromí“ a výrok „Soukromí je pro cizoložníky a vrahy“. Hranice mezi věcmi veřejnými a soukromými, která se vytvořila v 18. století, se bohužel téměř rozplynula. Obě oblasti začaly splývat, což vede k nejasnostem ohledně pravidel, jimiž se každá z nich řídí, a brání plnému využití jejich výhod. Autorka se proto rozumně přimlouvá za to, abychom se znovu naučili odděleně pěstovat sféru soukromou a veřejnou a obou si vážili.
Obvinění z pokrytectví a kritika lidí, jejichž veřejné projevy jsou údajně v rozporu s jejich „pravým já“, se podle Tiffany Jenkinsové míjí s podstatou lidského chování. Jinak se prezentujeme na veřejnosti a jinak v soukromí, což je přirozené. Každá z těchto oblastí vyžaduje jinou formu projevu a slouží jinému účelu. Chráněné soukromí „je nutné pro lásku a sex nikoliv proto, že by byly hanebné, nýbrž proto, že jsou tak mocné. Měli bychom se jim oddávat, aniž bychom se zabývali tím, jak se jevíme ostatním“. Jde vlastně o optimistický pohled: lidé jsou podle Jenkinsové tak zodpovědní, že v soukromí nepotřebují dohled. A zároveň disponují netušenými, pro někoho snad i posvátnými silami, které je záhodno odhalovat a rozvíjet vskrytu.
Kniha
Tiffany Jenkinsová: Hranice soukromého. Od církevních tabu po sociální sítě
Překlad: Michaela Melišíková
N media 2026, 376 stran



Dánský fotbalista Christian Eriksen zkolaboval v přípravném utkání s Ukrajinou. Stalo se mu to už podruhé, poprvé měl zástavu srdce před pěti lety při zápase s Finskem na mistrovství Evropy v Kodani.



V dnešních kosovských předčasných parlamentních volbách by podle exit pollu zveřejněného kosovskou stanicí Klan Kosova Television měla strana premiéra Albina Kurtiho Sebeurčení (Vetëvendosje, LVV) získat 42,3 procenta hlasů, uvedla agentura Reuters. V balkánské zemi se uzavřely volební místnosti v 19:00 SELČ



Německý tenista Alexander Zverev triumfoval na Roland Garros a získal premiérový grandslamový titul. Třetí hráč světového žebříčku porazil ve finále na pařížské antuce nasazenou desítku Itala Flavia Cobolliho 6:1, 4:6, 6:4, 6:7 a 6:1. Zvítězil po čtyřech hodinách a 16 minutách.






Smíchovská průmyslovka a gymnázium jsou v českém školství unikátem, který mnozí obdivují a jiné k nepříčetnosti dráždí. Studenti tu například nemusí v pátek chodit do školy a místo toho mají čas na samostudium, zakládají start-upy nebo rozjíždí projekty. Polovina učitelského sboru je mladší 28 let a na škole dokonce učí devět jejích studentů z vyšších ročníků.