Jedna z nejdůležitějších žen české poezie. V básních Stehlíkové mluví i planety

Jonáš Zbořil Jonáš Zbořil
24. 5. 2020 10:26
„Nejsem člověk monotématu, ale dalo by se říct, že mým tématem je člověk,“ říká básnířka Olga Stehlíková. Zní to trochu jako hříčka, vyhýbavá odpověď na otravnou otázku o jejím psaní.
Básnířka, literární novinářka a editorka Olga Stehlíková nedávno vydala sbírku nazvanou O čem mluví Matka, když mlčí.
Básnířka, literární novinářka a editorka Olga Stehlíková nedávno vydala sbírku nazvanou O čem mluví Matka, když mlčí. | Foto: Jakub Plíhal

O čem píše autorka, která svůj pozdní debut Týdny představila před šesti lety a rázem se stala jednou z nejdůležitějších žen české poezie, ale věta prozrazuje dost. Třiačtyřicetiletá Olga Stehlíková opravdu není autorkou jednoho tématu, nýbrž básnířkou mnohoznačnosti.

Vážná sdělení ráda schovává za ironii, jazykové dvojsmysly a vtípky. Její konstantou se zdá být nejistota: jednak jako životní pocit, který zpod veršů vyplouvá, jednak jako nejednoznačnost textů, která v poslední době znepokojovala recenzenty.

Planetární hehe

V poslední básnické publikaci Stehlíkové, nazvané O čem mluví Matka, když mlčí, není hlavním tématem člověk, ale planeta Země. "Říkáte mi Matko, všemocná, moudrá, / planeto mi občas taky říkáte, / říkáte mi bůh, to je už ovšem otec. / Já říkám hehe", znějí první verše útlé knihy, kterou nedávno vydalo nakladatelství Dobrý důvod.

Spíš než o básnickou sbírku jde o dlouhou báseň, která propůjčuje hlas Zemi. Jenže ta se své polidštěné podobě vysmívá. "To jsem se naučila od vás," opakuje planeta a připomíná, že mluvit nemůže, přece není živá.

Báseň, která požírá svůj vlastní ocas, zatím u kritiků sklízí spíš nepochopení. Vojtěch Kinter na webu iLiteratura.cz vyčetl Matce nelogičnost i nepřesvědčivý jazyk, dokonce mluvil o trapnosti a text uzavřel úvahou, že ne všechno je třeba vydávat. Stehlíková dostala přes prsty jako dvacetiletí debutanti. Nezaslouženě.

Debutantkou byla, když roku 2014 vydala Týdny. "Chytře, citlivě a docela nesmlouvavě propašovala do poezie témata spojená s rodičovstvím a dospělým milostným životem," říká fotograf a novinář Ondřej Lipár o sbírce Stehlíkové, v níž rozsáhlé básně o délce několika stran, pojmenované podle dnů v týdnu, podávají svědectví o každodennosti s jejími radostmi, strastmi i nenápadnými přesahy za věčnost.

"Zbytek jen nucený výsek / login a heslo na překližce / do školky, na níž není nic mateřského / doneste balení dvojvrstvého toaletního papíru na dítě / na dítě, jež jede v pátek do zoo / opatřené předpisovou kšiltovkou v blicím autobuse / inventární dítě značky jahůdka / dítě, jež miluješ strašlivou láskou," píše se v básni Pondělí, která skáče mezi asociacemi v hektickém tempu dospělého mozku.

Přerývaný text jako by vznikal po cestě metrem na první pracovní poradu týdne, tedy v době, kdy se člověk snaží nabudit, ale mysl se ještě koupe ve víkendovém limbu. V této básni z džungle myšlenek vyskakují "makaci pražští jménem práce", cituje se tu ze staročeské milostné poezie, odkudsi se vynořuje "krásné slovo rozvádění" a nevyřčené problémy ve vztazích dospělých poletují někde nad textem jako hrozba.

Olga Stehlíková.
Olga Stehlíková. | Foto: Jakub Plíhal

První dáma poezie

"Ale ne, první dáma ještě nechcípla?" strachuje se básnířka a matka dvou dcer, žijící v pražských Strašnicích, když s Aktuálně.cz mluví o vlně popularity a přezdívce, kterou získala s oceněním Magnesia Litera 2015 za sbírku Týdny.

Na vydání přitom vystudovaná lingvistka a bohemistka Stehlíková čekala dlouho. "Věnovala jsem se hlavně dětem," vysvětluje svůj pozdní vstup na scénu. Sbírku Týdny vydala, když jejím dcerám bylo šest a pět let. "Už kdysi jsem si uvědomila, že psaní je pro mě taková tajná radost s přídechem čehosi nemorálně rozmařilého a sobecky sebestředného," dodává.

Sednout k vlastním básním pro Stehlíkovou znamená sníst oslavenci narozeninový dort nebo dětem školní svačinku: je to potěšení až na posledním místě žebříčku životních priorit a denních činností. Přednost má i péče o texty druhých, čemuž se Stehlíková věnuje od vysokoškolských studií.

Přezdívku první dáma české poezie, kterou nesnáší, nepochybně získala i díky této na první pohled neviditelné práci v pozadí literatury. Na svět pomohla spoustě básním i celým knihám, které pravidelně sahají po důležitých cenách.

Ostatně v době, kdy byla nominovaná na Magnesii Literu za Týdny, se Stehlíková redaktorsky podílela i na obou dalších titulech vybraných v kategorii poezie. Později redigovala sbírku Město jeden kámen Ladislava Zedníka, která získala Magnesii rok nato, nebo debut Ondřeje Macla Miluji svou babičku více než mladé dívky. Ten předloni obdržel Cenu Jiřího Ortena.

Jako bonbony

Olga Stehlíková má zásadní vliv na to, jak se poezie šíří do povědomí české společnosti. Spolupracuje například na přípravě pořadu Jedna báseň stanice ČT art. Jednoduché bílé pozadí, čtoucí autor, za ním vlnící se text básně, to vše dává dohromady malé existenciální karaoke pro milovníky básní. Zároveň je to vysoce funkční koncept, který by k poezii mohl přilákat nové zájemce - skvěle by pasoval i do reklamního slotu před videa na YouTube nebo do přestávek mezi záznamy fotbalových zápasů.

"Poezie by mohla být všude," myslí si Stehlíková, "Může být na billboardech, na zdech domů, na chodnících, na schodech v metru, na lavičce v parku." Podle básnířky má poezie výhodu v koncentrovanosti a hloubce.

Olga Stehlíková.
Olga Stehlíková. | Foto: Jakub Plíhal

Před několika lety s podobnou myšlenkou přišel i nejoblíbenější básník takzvané české generace Y, třiatřicetiletý Jan Těsnohlídek. Podle něj je největší výhodou veršovaných textů v tom, že se perfektně vejdou na displej mobilního telefonu, přičemž nás během okamžiku dokážou vytrhnout ze všednosti a poslat do neznáma.

Olga Stehlíková souhlasí. Podle ní by poezie mohla připomínat bonbony. "Takové ty čokoládové, které mají uvnitř silné espresso místo náplně." Její básně, které vyšly po Týdnech, ostatně začínají připomínat espresso shoty. Sbírku Vejce / Eggs z roku 2018 tvořily kratičké kalambúry, to znamená dvojverší, která lze číst dvěma i více způsoby. "Ráda ti pofoukám ráno, / nebude-li příliš rozjitřená," zní duet číslo jedna, jeden z těch, který na maličkém prostoru dokáže vykreslit celý vztah.

Vejce jako by byla vypreparovaná esence Stehlíkové básnické mnohoznačnosti, její schopnosti postihnout v jediném verši vtip i hořkost situace, nejlépe najednou.

Pár měsíců po Vejcích následovala další sbírka nazvaná Vykřičník jak stožár. Komplexností, šíří témat a motivů byla tím dílem, které mělo navázat na úspěch Týdnů. Nové básně však Stehlíková ve french pressu stlačila na třetinovou délku, přičemž nahustila koncentraci jejich významů. V textech promlouvá autonavigace, podstatná slova básně nahrazují rodové vzory kost nebo píseň, až se logicky znějící věty mění na zoufalé nesmysly. A také se tu promlouvá k Bohu: "Nevím, jak k tobě zvednout oči a hlas," stojí v básni, která však vzápětí obrací list. Honem tu vážnou věc zamluvit. "Na zdi stojí: / Opravy kuličkových ložisek / Ty čteš / Opravdu kun*ičkový v loži sex."

Přestat se schovávat

Mnohoznačnost jako leitmotiv básní Stehlíkové se ve Vykřičníku projevuje snad nejsilněji a vede k intenzivnímu čtenářskému zážitku. Prudké změny nálad mezi verši, skoky od intimního k obscénnímu, od neotřelých metafor k jazykovým klišé či k ukoktané, strojovité češtině návodů a výstrah - to všechno dává dohromady působivou básnickou entropii.

Je okouzlující, jak celistvý obraz světa Olga Stehlíková staví jen s pomocí jazyka a toho, jak jej ničíme, nechápeme, či jak si ho naopak hýčkáme. "Vždycky mi jde o jazyk, o toho živočicha, ke kterému mám vztah jako k člověku. Je to mezi námi komplikované, jak se říká. V tomto smyslu je snad moje poezie opravdu vztahová," konstatuje.

Olga Stehlíková.
Olga Stehlíková. | Foto: Jakub Plíhal

Jak by mluvila obří šišatá koule o objemu 1,0832×1012 km³ plná žhavé hmoty, která se řítí nekonečným vesmírem a z jejíhož povrchu nenávratně mizí živočichové, taví se celé ledové kontinenty? Nepochybně tak, jak si představuje Stehlíková.

V její básni je Země vůči lidem lhostejná, nepotrpí si na vzletné metafory, zato po lidstvu ráda střílí nenápadnými ironickými poznámkami, připomíná onen matoucí rozpor: ve skutečnosti nemluvím, to jste mě naučili vy. "Je to strašně těžká věc, přestat takhle psát, rezignovat na hru významů, zůstat hrdě u jednoho," říká Stehlíková o své lásce k mnohoznačnosti.

Vyslovuje také domněnku, že poezie brzy zvážní, že se z ní vytratí ironie a hravost, kterou sama tak dobře ovládá. Země patří k nejvážnějšímu, co dosud publikovala.

Básně na večírku

"Představte si, že si dneska lidi na večírku navzájem recitují básně z knih," říká nadšeně básnířka, podle níž je dnes poezie čím dál populárnější. Dobře se to potvrzuje například v Británii, kde po brexitovém referendu rapidně stouply prodeje.

Britský deník Guardian v lednu loňského roku vysvětloval, že za ročním obratem 12 milionů liber jen za prodej básnických knih stojí "hlad mileniálů po nuanci". A když v roce 2017 město Manchester truchlilo po teroristickém útoku na O2 arenu při vystoupení zpěvačky Ariany Grande, tisíce lidí na náměstí Albert Square pohnutě naslouchali básni This Is the Place od pětapadesátiletého Angličana Tonyho Walshe, známého pod přezdívkou Longfella.

Olga Stehlíková o sobě mluví jako o obyčejné paní, své veřejné já jako by nejraději vyhodila do koše se špinavým prádlem. Možná to bude právě opozdilá debutantka, u níž je vlastní básnění až na posledním místě, kdo pomůže zvýšit prodeje básnických knih v Česku.

Kniha

Olga Stehlíková: O čem mluví Matka, když mlčí
Nakladatelství Dobrý důvod 2019, 36 stran, 179 korun

 

Právě se děje

Další zprávy