Sněhulák komentuje svět i vlastní tání. Frameovou literatura uchránila před lobotomií

Petr Vizina Petr Vizina
11. 8. 2019 14:52
Obrazem laguny jako zmenšeniny světa, ztraceného ráje traktovaného nadosobními silami přílivu a odlivu, kde se od kaluží odráží jeden zpočátku šťastný dětský život, se českému čtenáři poprvé otevírá literární svět Novozélanďanky Janet Frameové. Její povídky pod názvem Sněhuláku, Sněhuláku / Laguna nedávno vydalo nakladatelství Dauphin.
Janet Frameová byla autorkou 13 románů, za The Carpathians z roku 1989 získala cenu Commonwealth Writers' Prize.
Janet Frameová byla autorkou 13 románů, za The Carpathians z roku 1989 získala cenu Commonwealth Writers' Prize. | Foto: Nakladatelství Dauphin

Osobní příběh autorky, která žila v letech 1924 až 2004, svědčí o vykupitelské síle psaní: první literární cena, kterou dostala, ji v sedmadvaceti letech uchránila před lobotomií, nechvalně proslulým zákrokem, jenž měl ulevit duševnímu strádání.

Janet Frameová v roce 2002, dva roky před smrtí.
Janet Frameová v roce 2002, dva roky před smrtí. | Foto: ČTK/AP

Rané povídky, z nichž Laguna dala výběru název, ani pozdější krátká novela nazvaná Sněhuláku, Sněhuláku v překladu Denise Molčanova nevolají po čtenářském obdivu nad tím, jak spisovatelka nese břemeno duševní nemoci, ani nebudí skrytý obdiv k vyšinutosti.

Spíž než po soucitu či uznání Janet Frameová volá po vnímavém a citlivém čtenáři, starosvětsky řečeno po srdci "masitém", které není okoralé. Nebo méně sentimentálně: je zapotřebí jisté míry zralosti či empatie, abychom všudypřítomnou nejistotu a přecitlivělost v jejích textech přijali jako přirozený, výchozí stav.

Molčanovův překlad nechává náležitě vyznít křehkou situaci, interakci mezi dnešním čtenářem a texty starými i 70 let. Není pochyb, že se pohybujeme v reáliích poloviny 20. století, přesto texty Frameové promlouvají současnou, živou češtinou.

Zastavme se na moment u toho dramatického životopisného detailu, u odvrácené lobotomie. Zákrok, dnes považovaný za brutální a krajní, měl svého času ulevit psychiatrickým pacientům i jejich okolí. Hrůznost lobotomie z dnešního pohledu vyplývá z toho, že šlo o operaci nevratnou, odsuzující pacienta k redukovanému, vegetativnímu životu.

Když Frameová, tehdy v péči instituce nazvané Seacliff Lunatic Asylum, dostává za svoji prvotinu Laguna a jiné povídky roku 1951 novozélandskou Cenu Huberta Churche, lékaři od plánu na lobotomii opouštějí. Nejspíš ne proto, že by se její zdravotní stav s oceněním zlepšil. Patrně ale nabyli pocitu, že texty Frameové mají co říci k jejímu osudu, že autorský hlas dokáže nenapodobitelně vyslovit tento konkrétní osud člověka zápasícího se schizofrenií.

Kaluže, ten mnohočetný a roztříštěný obraz světa, který se pozorovatelce vyjevuje, jsou metaforou raných povídek Frameové. Obraz, detail, situace, nálada okamžiku se jí jeví naprosto přesně a jako takové je dokáže rafinovaně, úsporně popsat.

"Dnes v noci mám sto chutí napsat příběh. Nic víc si nepřeju. Sedím na posteli u psacího stroje a píšu slova, která žádný příběh nejsou," konstatuje v úvodu povídky pojmenované Jan Godefrey, v němž se dvě dívky, žijící v témže pokoji, ukáží v pointě jako jedna jediná. Frameová touží slovy zachytit vlastní příběh, fragmentovaný a roztříštěný svět scelit do vlastního příběhu, jelikož pouhá slova smysl nenesou.

Právě zdánlivá jednoduchost popisovaných situací, dějů, jednání, a nemožnost zaujmout k nim přiměřenou reakci, slova a věty jsou opakujícím se motivem v povídkách Frameové. Zde se od lidí "zdravých" liší nikoliv v principu, ale v míře své nejistoty; co jiného je život než neustálé pochybování, jak adekvátně reagovat na to, co se kolem nás a s námi samotnými děje?

Ta nesamozřejmost se vztahuje hlavně k lidské konečnosti. Je tématem fantaskní prózy, v níž sněhulák - v angličtině výstižněji snowman, doslova sníh a lidská bytost - stojící na zahrádce před domem komentuje lidské dění kolem i vlastní tání.

Pro Frameovou je konečnost nikoliv filozofické, ale osobně naléhavé, palčivé téma, jelikož se sama musela v dospívání vyrovnávat se smrtí sester, utonulých při dvou na sobě nezávislých nehodách.

Janet Frameová: Sněhuláku, Sněhuláku / Laguna

Janet Frameová: Sněhuláku, Sněhuláku / Laguna

(Přeložil Denis Molčanov)
Nakladatelství Dauphin 2019, 388 korun, 280 stran

"To už je sestra pryč napořád?, myslí si ta malá holčička. Anebo jen čeká za rohem ve vedlejší ulici, kde ji nemůžu vidět? Ale jak to má vědět?" podivuje se té chvilce dětské nejistoty tváří v tvář smrti onen člověk - tající sníh. Vědomí smrti nečiní z prózy Janet Frameové čtení zatěžkané neodvratností, spíš jde o určitou vážnost, navýsost realistickou.

Velký křesťanský teolog a vědec z přelomu 19. a 20. století Teilhard de Chardin tuto mystiku smrti prožil při setkání s umírajícími v zákopech první světové války. Slova, která tehdy zapsal, vystihují, jak se člověk stává mystikem, a v tomto smyslu přesně pojmenovávají novelu Sněhuláku, Sněhuláku: "Člověk musí pocítit nad sebou stín smrti, aby mohl pochopit vše, co v sobě pouť k budoucnosti má ze samoty, náhody, hrůzy. Ti, jimž bezprostředně nehrozila smrt, si nikdy zcela neuvědomili, co před nimi je."

 

Právě se děje

před 10 minutami

Kosovo bude bojkotovat předání Nobelovy ceny Handkemu

Kosovo se rozhodlo bojkotovat slavnostní předání Nobelovy ceny za literaturu Rakušanovi Peteru Handkemu, který je kritizován kvůli prosrbským postojům za války v bývalé Jugoslávii. Ceremoniál se uskuteční příští týden ve Stockholmu a kosovský velvyslanec se nezúčastní "kvůli kontroverznímu Peterovi Handkemu, který je přítelem a stoupencem Miloševičovy politiky", jak informoval kosovský ministr zahraničí. Handke roku 2006 vystoupil na pohřbu bývalého jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče. Toho předtím navštívil ve vězení v Haagu. Kosovo je bývalou jihosrbskou provincií. Právě Miloševičovi je připisována hlavní role při rozdmýchávání nacionalistických vášní v 90. letech minulého století a rozpoutání několika válek v oblasti bývalé Jugoslávie, mimo jiné právě v Kosovu.

Zdroj: AFP/ČTK
Další zprávy