Recenze: Co jsme si udělali? Nový román Jana Němce září, uvěřit mu je ale těžké

Petr A. Bílek
1. 12. 2019 18:41
Že nová próza Jana Němce nazvaná Možnosti milostného románu bude patřit k nejzajímavějšímu, co v posledních letech nabídla česká literatura, snad ani nepřekvapí.
Jan Němec je autorem beletrizovaného životopisu Františka Drtikola nazvaného Dějiny světla.
Jan Němec je autorem beletrizovaného životopisu Františka Drtikola nazvaného Dějiny světla. | Foto: ČTK

Osmatřicetiletý brněnský rodák, který na sebe před šesti lety upozornil beletrizovaným životopisem Františka Drtikola nazvaným Dějiny světla, je povahou hledač. Přitahují ho dosud nepopsaná místa a umí se na svět podívat tak, aby pod povrchem vyjevil hloubku a zároveň sugestivně vyjádřil i viděné.

I tyto výjimečné dispozice jej ale nyní dovedly do soutěsky, kterou nelze projít bez oděrek. A není jisté, zda odřeniny přisuzovat neohebnosti čtenářského těla, anebo autorovi za to, že nás tudy vláčel.

Možnosti milostného románu jsou silně autobiografické. Vystupují v nich skuteční lidé a líčeny jsou události, které se nejspíš opravdu staly, byť jsme nebyli jejich svědky a poměr "pravdy" a "básně" nelze ověřit. Celých více než 400 stran představuje koncentrovanou analýzu vzniku, průběhu a rozpadu milostného vztahu mezi vypravěčem, který neustále stvrzuje, že je Janem Němcem z reálného světa, a jeho partnerkou, v románu pojmenovanou jako Nina.

Tato analýza na sebe bere příběhovou podobu, takže z jednotlivých epizod, byť nejsou řazeny chronologicky, si postupně skládáme ucelenou mozaiku toho, co a jak se mezi nimi několik let dělo.

Příběh neustále narušují esejistické úvahy - o soudobém světě a situaci člověka, který v něm musí žít, stejně jako o psaní a jeho možnostech či limitech. A protože vypravěč se výrazně podílí na kulturním dění tohoto světa, při čtení nahlížíme do zákulisí fungování nakladatelství Host, pro které Němec pracuje a jež knihu vydalo, do příprav Sjezdu spisovatelů v roce 2015, který skutečně spolupořádal, či do způsobu trávení tvůrčích stipendijních pobytů.

Dílčí témata jsou zároveň konfrontována s tím, jak podobné jevy ztvárnili Hermann Broch, Lawrence Durrell, Leonard Cohen či Albert Camus. Vypravěč i jeho partnerka jsou intelektuálové a svět kolem sebe i svůj vztah nevnímají jen intuitivně, ale také skrze literární díla, filmy, obrazy, fotografie či písně, které buď právě vstřebávají, anebo jim je nastalé situace přivedou na mysl.

Tento způsob psaní má za výsledek román výrazně intelektuální. Bravura, s níž Jan Němec píše, naštěstí nestaví jeho intelektuální vybavení na piedestal jako něco, co má být obdivováno. Je spíše reflexí stavu - věci často bývají složité, a proto o nich nelze psát jednoduše. Už proto, že o nich leccos bylo napsáno, natočeno nebo namalováno.

Díky takto široce nastavenému záběru Možnosti milostného románu na vyprahlém a šedivém poli současné české prózy září. Tam, kde většina děl končí upoceným odvyprávěním klopotně zkonstruovaného příběhu, Němcovo psaní silně vyniká: potřebou vyřešit si teď a tady, co je špatně se světem, v němž žiji, a případně co je špatně se mnou.

Spisovatel Jan Němec.
Spisovatel Jan Němec. | Foto: ČTK

Tak jako krize světa, ať už v záběru na stav naší společnosti, nebo na celou naši civilizaci, bytostně zraňuje a bolí Patrika Ouředníka či Jáchyma Topola a tak, jako už předtím po desetiletí zraňovala Ludvíka Vaculíka či Milana Kunderu, je rovněž pro Jana Němce prostor románu možností prozkoumat a snad pochopit, co se s námi děje. V tomto ohledu je čtenář v rovnoprávné pozici, protože nabídnutý náhled i argumenty může konfrontovat se svými postoji.

Možnosti milostného románu však čtenáře vtáhnou i do oblasti, kde rovnoprávnou pozici nemá. A tou je románové jádro a nejrozsáhlejší téma - příběh vztahu s Ninou. I ve světě, který se bortí, pochopitelně lze psát milostné romány. Tento konkrétní ale ukazuje, že ani ve zborceném světě určité hranice nejde překročit.

Němec napsal jakousi variaci na Chladnokrevně od Američana Trumana Capoteho, byť tentokrát je zavražděn jen jeden letitý vztah. Román až ostentativně dává najevo, že jeho jádrem jsou skutečné události, a ne imaginace, byť živená skutečností. A celý tento koncept zbytečně podráží nápaditost i stylovou brilanci Němcova psaní.

Nejde jen o nezvyklou míru narcismu - napíšu román o sobě a o tom, jak špatně snáším, že mě partnerka po letech opustila - a uzurpace mocenské pozice: Němec je spisovatel, takže události umí popsat, a je známý, takže mu to vydají, zatímco nebohá druhá polovička vztahu nemá přístup k pozici, z níž by odvyprávěla svoji verzi.

Román tyto výtky předjímá v rozhovoru se sebou samým, který do něj autor vložil. Což ale neznamená, že tím přestávají mít váhu. Ostatně pasáž, kdy v závěru "nechá vyprávět" svoji partnerku, ale vyprávění nastaví tak, aby oproti jeho břitkému intelektu a schopnosti vyjadřovat nuance vystoupila její nudná, upovídaná a povrchní povaha, je lacině prvoplánová.

Jádro problému s překračováním hranice fikce a skutečnosti a dovoláváním se reality jako živné půdy románového světa si lze ukázat už na vstupním odstavci: "A ty ses zeptala: Proč se mnou vlastně jsi? Usmál jsem se a odmítl vypovídat, anebo jsem možná plácl nějakou hloupost."

Při vzpomínce na události staré již roky si vypravěč - dle očekávání - nepamatuje, zda mlčel, nebo něco řekl. Přitom si prý přesně pamatuje znění otázky. Paměť je prostě selektivní poznávací nástroj. Pamatujeme si jen něco, a navíc se neumíme nastavit tak, abychom si pamatovali to nejpodstatnější. Ostatně i románový Milan Kundera vypravěče poučí, že "dějiny vždy pochopíme až zpětně". Když jsme v jejich víru, netušíme, co je podstatné, a tudíž i hodné zapamatování. A později už si nemůžeme být jisti, jak přesně to bylo - vždyť o tom, zda si Kunderovu větu zapamatoval správně, vypravěč pochybuje už na následující stránce.

Obal Možností milostného románu.
Obal Možností milostného románu. | Foto: Host

Vypravěči zkrátka můžeme jen věřit, že líčí události, promluvy a pocity tak, jak je přesvědčen, že se odehrály. Přitom i líčený vztah troskotá na tom, že vypravěč chce, aby vše bylo tak, jak si přeje - že si i svoji partnerku přivlastňuje a upravuje pro potřeby vlastního světa. Proč bychom mu tedy měli věřit, že po letech už píše z odstupu, že už se z přivlastňování vyléčil?

My čtenáři nemáme přístup k tomu, co se odehrálo před románem. U jiných textů to nevadí, protože nabízejí svět tvořený samotným vyprávěním. Zde se skutečnost do románu okázale vnáší, ale až když je zabalena do literatury. Jako se syrový a krvavý flák masa vnáší na stůl, až když nabude podoby bifteku.

Jenže čtenáře prostě nelze vzít zároveň na porážku dobytčete na jatkách a hned poté na biftek. Anebo ještě jinak: je možné postavit působivý dům, v němž je do betonu zalita mrtvola, v tomto případě mrtvola vztahu. Ale nelze ten dům hrdě ukazovat návštěvám a přitom zdůrazňovat, že tam je zalitá mrtvola.

Možnosti milostného románu jsou pozoruhodné, vyzývavé a kladou spoustu otázek. Nejsou ale přesvědčivé. Nimrání se v tom, co vše si Jan a Nina způsobili, bude čtenáře bavit ze všeho nejméně.

Jan Němec: Možnosti milostného románu

Nakladatelství Host 2019, 420 stran, 389 korun

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Španělský král pověřil premiéra Sáncheze sestavením další vlády

Úřadující španělský premiér a šéf socialistů Pedro Sánchez ve středu po jednání se španělským králem Felipem VI. oznámil, že od panovníka přijímá pověření k pokusu o sestavení nové vlády. Upozornil však, že celý proces pravděpodobně potrvá ještě týdny.

Sánchez uvedl, že od příštího týdne se pokusí získat na svou stranu další politické subjekty ve značně fragmentovaném parlamentu. "Žádná jiná alternativa není možná," zdůraznil socialistický politik. Hlasování o důvěře nové vládě v parlamentu však budou podle Sáncheze pravděpodobně předcházet ještě týdny jednání.

Socialisté (PSOE) zvítězili v listopadových předčasných volbách, ale nepodařilo se jim získat nadpoloviční většinu v parlamentu. Ze 350 poslanců jich mají pouze 120.

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

V 88 letech zemřela filozofka Eva Formánková. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77

Ve věku 88 let zemřela filozofka a redaktorka Eva Formánková. V 60. letech stála u vzniku edice Váhy, která se věnovala nemarxistické filozofii. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. Formánková zemřela v neděli v Praze, poslední rozloučení se uskuteční v pátek od 14:30 na olšanském hřbitově. ČTK o tom dnes informoval její syn Jaroslav Formánek.

Zdroj: ČTK
Další zprávy