Začátkem září jej v němčině vydalo nakladatelství Kiepenheuer & Witsch. A kritiky zaujal natolik, že ještě tentýž měsíc obdržel Literární cenu Wilhelma Raabeho. Nyní je ve finále zřejmě prestižnější Německé knižní ceny.
Faktor už se na jejím "shortlistu" jednou ocitl: před 12 lety s prózou, která byla jako jeho jediná přeložena do češtiny pod názvem Jiříkovy starosti o minulost. Novinka jako by na její autobiografickou linii v mnohém navazovala. Jen to je, říká ostatně sám spisovatel, tentokrát kniha více německá než česká. Literát zná sám sebe nejlépe a odporovat mu v sebehodnocení čtenáři nepřísluší. Trottel je ale zcela jistě český formálně: tedy v experimentální hře s formou, kterou už tak trochu naznačuje název.
S ním je samozřejmě potíž. Kdo by neznal toto německé slovo, které se dostalo i do slovníku obecné češtiny. Trottel či foneticky trotl může být blbec, pitomec, hlupák, myšleno neutrálně v dobrém i zlém, ze všeho nejvíce je to ale asi trouba či moula. Zkrátka někdo, uvádí populární výkladový německý slovník Duden, kdo "jako prostoduchý nemotora moc nevnímá, co se kolem děje". Trotl bývá nejčastěji mužského rodu, i když už má také ženskou podobu Trottlerin.
Prostoduchost předurčuje trotly k tomu, abychom díky nim či přímo v nich vnímali věci jinak, než jak je vidí ostatní. Je-li Švejk superarbitrován pro blbost, už není třeba říkat, že šlo o trotlovství. "Trouba žije z bouřlivých a křiklavých protikladů a často v nich dokonce přežívá," píše Faktor o svém typu, který v knize sleduje a v jehož duchu se pokusil napsat pomyslný trotlromán.
Leckoho označujeme za blázna, podivína, trotla - ve skutečnosti často jen trpí schizofrenií nebo je polapen do sítí jiné psychické či psychosomatické zvláštnosti, jako se to stalo autorovu synovi, který pak dobrovolně odešel z tohoto světa. Nad takovými osobami zpravidla mávneme rukou, že jejich jinakost nám nemá co říct. Že je pro nás neproniknutelná. A přece, naznačuje Faktor celou svou trotlovsky "organizovanou" knihou, je to mýlka a většina obyvatel se tím připravuje o důležité, intimní, celospolečensky závažné informace. Autor doporučuje vždy a všude dodržovat mantru: "Počítej se stejným ostrovtipem a prozíravostí i u těch nejposlednějších hlupáků a omezenců."
Faktorova próza je z jedné části zajímavou reflexí vlastních přechodových zkušeností. Nejprve při stěhování z Prahy do Berlína, ze socialistického, tanky zabraného Československa do bakelitového, vyprahlého socialismu NDR, který měl ve východním Německu ještě utaženější špiclovskou podobu. Později romanopisec líčí přechod od socialismu ke kapitalismu, od psychické "normality" do světa posunutého, "trotlovského".
Východní Berlín v jeho formálně uvolněném psaní působí bezútěšně, bez přirozeného centra, bez architektury i života. Jenže život "ve východním Berlíně, to byl můj dojem, se žije výhradně intelektuálně" ve zdejších bytech, kde nabírá formu odporu k režimu: něčemu, co právě svobodnému životu brání.
Spisovatel často zkoumá rozdíly mezi Prahou a Berlínem, v nichž jsou určující bydlení a vztah k domácímu hájemství. Zatímco pražské byty byly plné zbytečného harampádí, neboť "byt nesmí být zařízen prakticky, nebo dokonce pohodlně", východní Berlín si potrpí na praktické pobývání, což má i racionalizovaný důvod. "Všechno se, na rozdíl od Prahy, odehrávalo výhradně v domácích prostorách, nebo v bytech tvořených různým přepažením, tedy doma - zcela privátně, až hluboce intimně," všímá si literát.
Výjimečnost Německa rýsuje v mnoha důležitých vztahových drobnostech: například v poznání, že donášení není zvláštní, protože donášejí všichni. Jednu z výjimečnosti všedního dne představuje báječné jídlo. "Německo se stalo velkým a silným díky bílému zelí, díky kyselému zelí a lněnému oleji. Podle mě také díky moučnatým bramborám, díky jelitům nebo kyselé omáčce z výpeku," vypočítává.
Pozoruhodná diference se rýsuje v dlouhé pasáži o podobnosti české kapely The Plastic People of The Universe a německých Rammstein, odvozené z textu literárního vědce Klause Ramma. "Podobají se svou hudební a emocionální radikalitou, píše Klaus Ramm, kromě toho jsou výbušný hrudní hlas Mejly Hlavsy a zuřivý bas výkonného plavce Tilla Lindemanna zcela stejně hodnotné," cituje. Jen Lindemann se na rozdíl od Hlavsy učil na punku a jeho punková kapela First Arsch (První p*del) měla dost daleko k "Gesamtkunstwerku skupiny Rammstein", kteří podle Ramma spojují "andělskou čistotu s cirkusovým rabiátstvím".
Faktorův protagonista ve svém inscenovaném trotlovství spojuje všechno se vším. Nutně tak vzniká dojem jisté neuspořádanosti. S ní si ale autor hraje záměrně, a tak se jednou z linií knihy, možná tou nejsvůdnější, nakonec stává teorie románu. Jak něco zkomponovat, aby to ještě byl román, a přitom nezůstat u rigidních postupů běžného vyprávění?
Faktor na to jde množstvím odboček, jež připomínají cestování Tristrama Shandyho. Ty ještě dále rozšiřuje rozsáhlý poznámkový aparát, který lze číst souběžně i naráz, jako samostatný sukus.
Přiznaně škrtá, a přitom škrty nechává v textu. Uvažuje o variantách, reflektuje svůj postup a jeho teoretický rámec, utvářený nespornou trotlovskou sebeironií. "Pravdivost mých vět je mi svatá," zpovídá se Faktor, pro něhož je toto poznání něco jako "kořen osobního trotlovství". Vyslovuje-li však pravdu, má to své důsledky: "Jinými slovy a ještě jednou: tento román neobsahuje jediné nadbytečné slovo - jedno dvě, tu a tam, možná…"
Nakonec má v sobě přece jen určitý pocit nehraného smutku, když se mu dílo nepodaří uzavřít a završit. Podle něho jenom proto, že otevřenost textu - určeného k mnohočetné interpretaci - je daní za uměleckou pošetilost. Přesto jako by se na konci čtyřsetstránkové prózy opravdu naplnila umělcova odvážná vize: "Jsem na každý pád předběžně toho názoru, že na prozaický text se lze v jeho způsobu fungování dívat jako na integrál."
Ano, Faktorovo psaní jako by sbíralo jednotlivé plošky složitého průběhu literární funkce, jež se shromažďují, derivují a integrují v závěrečné sumě. Čtenář nedotčený matematikou posledního ročníku gymnázia to pochopí díky metafoře díla sladěného tónem či naladěním o kus dál: "Tón prózy je nesen neviditelným, jako by elektromagneticky nabitým obalem. A tento obal, který obklopuje jednotlivá slova, výrazy, obrazy, pojmy, myšlenkové konglomeráty, posouvá vše jednoduše vpřed jako střevní trubice," píše Faktor.
Nacházet tón románu je vždy těžké - snad je to v tomto případě odlehčení starosti a tíhy minulých traumat. Naštěstí autor prokazuje dostatek trotlovství k tomu, aby kritiky zbavil nutnosti vyslovit takové snadné soudy. Nejlépe se kritizuje sám, což patří k esenci románu neseného úvodní moudrostí, že "dobrou náladu přináší jednoduše všechno".
"Trojhvězdím naší každodennosti plné starostí jsou truchlení, trudnomyslnost a smutek," svěřuje se literát a přidává svou vnitřní radost: "Je tento perverzní trotlromán něco jako Missa solemnis mé přesahující tvořivé vůle, ptám se?"
Je. Samozřejmě že je. Berme to tak, že Jan Faktor stvořil slavnostní mši svého celoživotního psaní, radostnou oslavu všeho, co se do literárního díla vejde. Co na něj umíme naložit a co také dokáže unést. Včetně případné literární ceny. "Tato kniha je možná nepřetržitým urážením, jsou to ústa plná plivanců připravených k palbě, kopanec vychovatelům dětí, osudu, času, půvabu… co je libo."
Kniha
Jan Faktor: Trottel
Nakladatelství Kiepenheuer & Witsch 2022, 400 stran, 24 eur.
