Že americká spisovatelka Alice Sheldonová, která žila v letech 1915 až 1987, maskovala svou identitu mužským pseudonymem, není přinejmenším v anglofonní literatuře až tak přelomové. Obdobně jako o století dřív všechny tři sestry Brontëovy chtěla poukázat na sexistické předsudky, ještě ve druhé polovině 20. století hojně rozšířené mezi redaktory a kritiky vědeckofantastické literatury. Ovšem v jejím případě se důvodů našlo víc.
Autorka za druhé světové války vstoupila do armádního letectva, dosáhla vysoké hodnosti majora a po skončení konfliktu několik let pracovala pro tajnou službu CIA. Své psaní tedy tajila před vládou, jež ji zaměstnávala. Roku 1967, jako dvaapadesátiletá, získala doktorát z experimentální psychologie - a zase chtěla chránit svou akademickou pověst.
Pseudonym užívala až do smrti, třebaže od roku 1977 bylo známo, že se za ním skrývá žena, a to ne ledajaká. Sheldonová sice desítky let také malovala, skutečně ale patřila mezi nejvýznamnější světové literáty v žánru science fiction. Po časopiseckých debutech z roku 1968 se mezi absolutní špičku vyšvihla hned o pět let později první sbírkou povídek.
Ty její nejlepší obsahuje nynější svazek Žena, kterou muži neviděli. Nakladatelství Triton sice už roku 2004 připravilo výbor Teplé světy, novinka od Arga ho však o třídu překonává. A to i názvem: ať už za ním stál odpovědný redaktor Martin Šust, či renomovaní překladatelé Viktor Janiš a Richard Podaný, je rafinovaný. Alice Sheldonová byla skutečně žena, kterou muži neviděli.
Známý americký sci-fi kritik Robert Silverberg na jejích prózách vyzdvihoval v zásadě feministické příběhy, avšak spojené s konceptem maskulinního psaní. To podle něj spočívá v precizně budovaném napětí i pečlivě vypointovaném finále, pročež vylučuje "absurdní teorii, že by autorem ve skutečnosti mohla být žena", jak napsal.
Ve stejném duchu hodnotil její témata jako odvahu, utrpení, ztrátu a pochyby o smyslu, povinnosti a morálních hodnotách. Nebo takzvané velké otázky typu darwinovské evoluční teorie o přežití druhů schopných přizpůsobovat se měnícím podmínkám, entropie, rozklad struktur, dezorganizace a smrt. Případně žánrově ještě příznačnější dilemata, jako je-li lepší člověk deroucí se za poznáním, nebo precizní stroj, případně co je vůbec lidské: zda krutost, nenávist a chamtivost, nebo spíš láska.
Ženy z titulní novely raději budou žít s mimozemšťany než v mužském světě plném násilí, agrese a válek. V pandemickém Posledním dnu doktora Aina vystupuje tajemná hrdinka, která je nejen krásná, ale též geniální.
Zatočit jako se bzučivkou pojednává o femicidě neboli vyvražďování žen z náboženských důvodů, kdežto Vaše tváře, ó mé sestry! Vaše tváře plné světla! jsou jakousi halucinogenní představou o svobodných protagonistkách v přírodním světě.
Formálně maskulinně, leč feministicky vyznívají i ty "nejžánrovější" prózy o dobrodružných letech do vesmíru. Kupříkladu protagonistka povídky Křehkýma, šílenýma rukama není vnímána jako fyzicky atraktivní - ne náhodou jí příslušníci rádoby silnějšího pohlaví přezdívají LP neboli Ledové prase. Aby dosáhla absolutní volnosti, na cestě vstříc neznámu se neváhá zbavit všech okolních mužů.
Většině textů nechybí více či méně podvratný humor, kdy vulgarismy a neologismy kontrastují s exaktními pojmy z oblasti fyziky, astronomie či biologie, a občas sžíravá ironie. Jako třeba v novelce, která roku 1967 získala ceny Hugo i Nebula. Jmenuje se Houstone, Houstone, slyšíte mě? a ukazuje, co se asi stane, když na palubě jednoho vesmírného korábu muži vracející se z minulé mise včetně dvou alfa samců potkají ženy zastupující přítomnost v době, kdy lidstvo kvůli kvazivirům, zplodinám a nepokojím či bojům ztratilo plodnost, tudíž se klonuje.
Debaty stran odkazu Alice Sheldonové, po níž byla pojmenována cena Tiptree Award každoročně udělovaná autorům science fiction zabývajícím se otázkou genderu, neutichly ani po její smrti. A nedávno dostaly nový rozměr: vždycky se sice vědělo, že roku 1987 zastřelila svého druhého, smrtelně nemocného a téměř slepého manžela, a obratem pak i sebe.
Co však bylo dříve chápáno jako společná volba a romantické gesto, začalo být v občas zbytečně přecitlivělé atmosféře politické korektnosti zpochybňováno - podle kritiků existuje přinejmenším možnost, že žena úmyslně zabila starého, nemohoucího člověka.
V její prospěch mluví svědectví syna i přátel manželů, která do biografie z roku 2006 rozebírající dvojí život Sheldonové zahrnula Julie Phillipsová. Ani to však nestačilo. A třebaže navíc Sheldonová podle životopiskyně byla svému muži hluboce oddaná, byť údajně bojovala také s city k ženám, cena Tiptree Award už není - pořadatelé ji roku 2019, téměř po třech dekádách existence, přejmenovali na Otherwise Award.
Což samozřejmě nadšeným čtenářům autorčina díla, jejichž řady se teď doufejme rozrostou, může být upřímně fuk.
Kniha
James Tiptree Jr.: Žena, kterou muži neviděli
(Přeložili Viktor Janiš a Richard Podaný)
Nakladatelství Argo 2022, 504 stran, 709 korun.
