Hned zkraje nutno poznamenat, že nová próza Ivy Tajovské je ambiciózní, a to jak zpracováním postav, tak na úrovni obecně tematické. Současný historický román se často snaží revidovat nebo alespoň zpochybnit tradiční, přijímaný výklad dějin nebo jejich hodnotové zařazení.
Nejinak je tomu v případě novinky Tajovské, jež problematizuje ustavení československého státu. Autorka míří na jeho samotný základ, dílo českých legií. Nevnímá je jako hrdiny bojující za samostatnost, spíše jako dezertéry, kteří se obrátili "proti svým".
Legionářem je také jeden z protagonistů knihy, maloměstský učitel Vojtěch, jehož na prvních stránkách potkáváme při návratu z fronty. Vrací se přes Alpy do východních Čech, kde na něj čeká žena, stařičký otec, zanedbané hospodářství a práce v malé škole. Doma ale nejsou všichni, které Vojtěch čekal. Radost z návratu a shledání s rodinou kalí zpráva, že jeden ze synů podlehl španělské chřipce, zatímco druhý zmizel na italské frontě a nejsou o něm zprávy.
Z této situace autorka buduje příběh, který staví na známém půdorysu. Navrátilec z fronty se nemůže zařadit do normálního života, nepoznává prostředí ani své blízké, oni zase nepoznávají jeho. Navíc protagonista zjišťuje, že ideálů, za něž bojoval, se zmocňují jiní, křiváci bažící po moci, a že ani jeho hrdinství není náležitě pochopeno. V české próze tuto situaci známe například z románů Vladimíra Körnera. Na rozdíl od Körnera je však Iva Tajovská optimističtější. Příběh nedovádí do bezútěšnosti a pro své postavy se pokouší vykřesat jiskru naděje.
Dlouho to tak nevypadá. Vojtěchova žena Anna se chvíli těší z manželova návratu a obdivuje jeho hrdinství - Vojtěch se chlubí medailí z fronty, vypráví o vzniku legií či ideálech nové republiky. Brzy si ale Anna začíná klást otázky, které přecházejí do výčitek. Vstup do legií se najednou jeví nikoli coby hrdinský čin, ale jako zrada: nejen v podobě dezerce, ale především jako zrada osobní. Vstupem do legií Vojtěch oddálil svůj návrat domů, riskoval život - Annin bratr byl pro dezerci popraven - a navíc pravděpodobně bojoval proti svému nyní nezvěstnému synovi.
Vojtěch na druhé straně není schopen nahlédnout strádání, jemuž byla jeho rodina za války vystavena, a místo toho dělá Anně žárlivé scény. To samozřejmě jejich vztah podrobuje náročné zkoušce.
Na případu páru spisovatelka Tajovská ukazuje rozpad, který válka způsobila. Jako by najednou každý z manželů patřil do jiného světa. Vojtěch zcela vzplál ideály republiky a jako mnoho souputníků nekriticky adoruje československé vedení; Anna, pro niž je rodina na prvním místě, se nakonec jeví jako ta moudřejší. Dokáže vnímat klady starého řádu, nové zřízení hodnotí kriticky, mimo jiné proto, že ji válka nevytrhla z normálního života.
Iva Tajovská: Odpusť, že jsem se vrátil
Nakladatelství Prostor 2018, 280 stran, 177 korun
Vojtěch má pocit, že jeho žena žila v jakémsi bezpečném zázemí, neuvědomuje si - a Tajovská s touto historickou skutečností hezky pracuje -, že válka na západě a východě Evropy se diametrálně lišila. Zatímco boje na západě se koncentrovaly do úzké linie a většina obětí byli vojáci, na východě armády neměly přísun k zásobám, takže silně trpělo obyvatelstvo a počet civilních obětí byl vyšší.
Odpusť, že jsem se vrátil je pozoruhodný historický román. Zručně napsaný, čtenáři předkládá zajímavé postavy a jejich vztahy dramaticky rozehrává. Navíc klade znepokojivé otázky a nabízí osvěžující kritickou perspektivu na vznik Československé republiky. Jen trochu škoda závěrečné části textu. Že postavy ke konci ztrácejí dech a věrohodnost, je poměrně běžné, ale dějové zakončení v tomto případě bohužel sklouzává k barvotiskovosti.
