O některých knihách se říká, že jsou nezfilmovatelné. Novinku třiašedesátiletého Kaufmana nazvanou Mravenci je těžké nejen zfilmovat, ale také dočíst. Uznávaný scenárista snímků V kůži Johna Malkoviche, Věčný svit neposkvrněné mysli nebo Asi to ukončím si nezfilmovatelnost přímo vytkl jako jeden z cílů. Poté co čtenář absolvuje víc než 600 stran slovních hříček, popkulturních odkazů, sebeironických úvah, snů, halucinací a dystopických vizí, zřejmě dá autorovi za pravdu.
V první osobě vyprávěný text, s jehož nesnadným překladem do češtiny se znamenitě vypořádala Adéla Bartlová, přitom začíná slibně a nevinně. Jízlivě intelektuálním tónem a formou neustávajícího vnitřního monologu připomene ranou tvorbu Woodyho Allena. Vypráví ho filmový kritik B. Rosenberger Rosenberg, se kterým by člověk nechtěl uvíznout ve výtahu, natož na pustém ostrově.
Internet je podobných typů plný: mizantrop ve středních letech, sám přesvědčený a ostatní přesvědčující, že zná odpovědi na všechno. Zahořklý, ukřivděný, přemoudřelý, bez smyslu pro humor a schopnosti sebereflexe.
Ačkoli jeho jméno zní židovsky, dychtivě nás ujišťuje, že fakticky, opravdu, v žádném případě žid není. Jedním dechem dodává, že proti judaismu nic nemá. Není ani rasista, protože - jak připomíná v každém třetím odstavci - za přítelkyni má afroamerickou herečku. Prý známou, ale jméno nám neřekne.
Rosenberg představuje parodii rádoby "pokrokových" kulturních novinářů, kteří se přizpůsobují trendům, aby zůstali populární ve své sociální bublině. Dává si záležet, aby o ženách, etnických a národnostních menšinách nebo lidech, co se neidentifikují se žádným pohlavím, mluvil vhodnými slovy. Pro poslední skupinu dokonce vymyslel nové, genderově neutrální zájmeno. Pochopitelně se Rosenberg označuje za feministu.
Aby nikdo nepochyboval, jak progresivně smýšlí, ostentativně dává najevo kulturní přecitlivělost. Domnívá se, že stačí používat správná slova a průběžně reflektovat vlastní privilegia. Čím usilovněji ale tvrdí, že není rasista, sexista, antisemita, a už vůbec ne závistivý, emočně nezralý sociopat s pofidérním uměleckým vkusem, tím je zjevnější, že sebeobraz neodpovídá realitě.
Nikoho nezajímá
Po prvních 60 stránkách, tvořených opulentním výčtem jeho charakterových vad, je zjevné, že Rosenberg také bolestivě postrádá skromnost. Svou bezcennou práci v oboru filmové kritiky považuje za nedoceněnou a strašně touží po uznání. Sice si jej nezaslouží, ale má tak malou sebedůvěru, že bez cizí pozornosti v podstatě neexistuje.
Jenomže nikoho nezajímá, co si myslí přechytralý kritik, učitel filmové výchovy na škole pro ošetřovatele exotických zvířat a autor monografií s názvy jako Pomalu jsem se otočil: Hrůzy humoru v Americe dvacátého století. Ženy jim pohrdají, přátele nemá a nikdo nečte ani blog, kde záštiplně recenzuje filmy své dcery, která ho nesnáší.
Zbýváme jen my, čtenáři a čtenářky. Na sociálních sítích bychom někoho podobného po pár minutách zablokovali. V knize jsme jeho rukojmími a musíme vydržet. Kaufman, jehož záměrem rozhodně nebylo napsat lehký čtivý text, nám to neusnadňuje.
Ve svých filmech vždy vytvářel produktivní napětí mezi vnitřním a vnějším světem postav. Rozpínavý fikční svět Mravenců je však vymezen výhradně tím, co si myslí a vidí vypravěč. Za jeho sny, fabulacemi, halucinacemi či erotickými fantaziemi se ztrácejí realita i upřímné emoce. Proud myšlenek navenek nikam nesměřuje, jen se opakuje v nekonečné, vysilující smyčce.
Obtížně přístupné protagonisty bychom našli také v Kaufmanově předchozí tvorbě. Zpravidla byli ale zároveň dost lidští, zranitelní a uvěřitelní, abychom se s nimi přes veškeré jejich poklesky dokázali ztotožnit a skrze ně proniknout k myšlenkovému jádru díla. B. Rosenberger Rosenberg však nevzbuzuje sympatie ani pohrdání.
Když tento bezživotný zprostředkovatel chytrých myšlenek a smyšlenek náhodou narazí na tři měsíce dlouhý, 90 let natáčený a dosud nikým nespatřený loutkový film od neznámého režiséra, zavětří kariérní průlom. Mohl by vstoupit do dějin kinematografie jako objevitel. Film ale shoří, když jej samozvaný génius kritiky převáží z Floridy do New Yorku, aby ho představil méně schopným kolegům.
Vzdor údajně ohromujícím vědomostem, o nichž nás s tragikomickou urputností pořád ubezpečuje, Rosenberg zřejmě nevěděl, že nitrátový film při poměrně nízkých teplotách podléhá samovznícení. Není to první ani poslední důkaz, že arogantní hrdina toho ve skutečnosti moc neví. O filmech, lidech, vztazích ani společnosti, do níž se marně pokouší zapadnout.
Popletená fakta
Z výjimečného snímku se dochová jediné políčko. Rosenberg chce zbytek zrekonstruovat s pomocí experimentální hypnoterapie a dalších technik. Během hypnózy se však jeho podvědomí dere na povrch, reálné i falešné vzpomínky, skutečnost a filmové záběry splývají s vytěsněnými traumaty. Snaha rozpomenout si se stává inventurou Rosenbergova života i dějin americké kinematografie, při níž je stále náročnější rozlišit, co se doopravdy událo a co je jen vypravěčovou psychologickou projekcí.
Prolínání různých vrstev reálného a imaginárního Kaufmanovi umožňuje popustit uzdu obrazotvornosti. Grafomansky chrlí surreálné a groteskní výjevy, rozmáchle satirizuje Ameriku za vlády Donalda Trumpa, v níž veřejný prostor ovládají fake news, vyprázdněná popkultura, technologické společnosti a úzkoprsá protestantská morálka.
Zprvu poměrně srozumitelný příběh tak mutuje v nestabilní, mnohaúrovňový labyrint plný zrcadel, náhlých odboček a propadlišť. Dřív vyřčené přestává platit, postavy se rozdvojují, rekonstruovaný film radikálně mění podobu. Rosenberg si stále víc plete faktografické detaily i jména známých osobností. Možná jen stárne, možná se propadl do alternativního časoprostoru, kde vážně žil a točil režisér jménem Marvin Scorsesso.
Hrdina se začne fixovat na ženu jménem Tsai i klaunské kostýmy, minimálně jednou zemře a je nahrazen robotickým klonem. Nenuceně pronáší nonsensové věty typu "Když se prohlížím, jestli nemám klíšťata, najdu ve svých zádech nůž". Do toho probíhá válka robotů s fastfoodovým řetězcem a hyperinteligentní mravenci cestují časem. V závěru vše pohltí totální apokalyptický chaos.
Žádnými pravidly neomezovaná absurdita zápletky představuje slabinu i přednost. Protože v sázce nic není a důsledky by byly zanedbatelné, příliš nesejde na tom, co se stane. Poněvadž se ale může přihodit naprosto cokoliv, navzdory repetitivní struktuře pokračujeme ve čtení, zvědaví, jakým šíleným nebo geniálním nápadem se Kaufman blýskne na další stránce.
Z hlediska jazykové vynalézavosti a tematické bohatosti představují Mravenci podobnou čtenářskou výzvu jako vrcholná díla Vladimira Nabokova, Thomase Pynchona nebo v Česku nepříliš známého Davida Fostera Wallace. Absurdní humor zas nese ozvuk divadelních her Samuela Becketta a cíle, do nichž se Kaufman jízlivě strefuje, jsou místy podobné slavnému Spolčení hlupců od Johna Kennedyho Toola. Co se nám ale tohle románové monstrum snaží sdělit?
Na obědu záleží
Kaufmanův 14 let starý režijní debut Synekdocha, New York vyprávěl o dramatikovi, který chce na divadle vytvořit repliku vlastního života. V závěru s hořkostí zjišťuje, že podlehl falešné naději. Umění tohle nedokáže.
Mravenci premisu převracejí: Rosenberg usiluje o objektivní reprezentaci uměleckého díla. Brání mu v tom ale vlastní subjektivita. Do okolí stále projektuje sám sebe a jeho vzpomínky podléhají tomu, co zrovna zažívá.
Zážitek z prvního sledování filmu nelze v úplnosti zachovat a přenést do slov. Přesto se hrdina, stejně jako kritici píšící o zhlédnutých snímcích pod vlivem toho, co měli k obědu, dál snaží o věrnou, nezkreslenou reprodukci. Je tak posedlý filmem, až jím doslova začíná žít, stává se objektivem kamery. Stejně jako nešťastní a izolovaní aktéři Kaufmanových snímků v touze po nalezení smyslu uniká ze své hlavy i těla. Mizí mu při tom ale půda pod nohama.
Mravenci se zvenčí mohou jevit jako humoristický román, v jejich základu však stojí skeptické přesvědčení, že náš život je plný úzkostí, klamů, nenaplněných tužeb a nekončících pochyb, zda žijeme správně. Prahneme po kontrole, a přitom jsme jen loutky řízené sebedestruktivními vnitřními programy.
Také kritikovi Rosenbergovi postupně dochází, že za jeho trýzněním stojí vyšší instance. Autor stejně zatrpklý jako on sám. Charlie Kaufman. Žádného filmaře, ani Christophera Nolana, jehož snímky připodobňuje ke kávě ze Starbucks, přitom Rosenberg nenávidí víc než Kaufmana. V jednom mírnějším žlučovitém výlevu jej označuje za "třetiřadý talent". Kdykoli se vzepře autorské kontrole a pronese něco nelichotivého na Kaufmanovu adresu, za trest spadne do nezakrytého kanálu plného fekálií nebo ho pokálí pták.
Komedie, jejímiž dějinami nás Mravenci provázejí ve druhém plánu, je založená na ponížení. V reakci na kritiku svých filmů, prý depresivních a intelektuálních, Kaufman takto naoko vychází vstříc volání po nekomplikované zábavě. Hromadění jednoduchých vtipů, většinou na konto hrdiny, ale dovádí do extrému. Dobový požadavek být za každou cenu vtipný a odlehčený paradoxně ústí v horor.
Nemožnost uniknout svému vědomí, loutkářství a úpadek hollywoodské zábavy jsou jen tři z bezpočtu Kaufmanových oblíbených motivů, které knihou procházejí a zabraňují tomu, aby se rozkošatělý text rozpadl. Jedno ze zastřešujících témat pak vyplývá z Rosenbergova poznání: neutrální pohled není možný. Vždy záleží na našem vnímání. Podobu světa určuje pozorovatel.
Mravenci připomínají dílo člověka, jehož postupně pohlcují vlastní myšlenky. Možná tuto strukturu, zrcadlící, jak se Rosenberg ztrácí ve vlastní hlavě, Charlie Kaufman zvolil záměrně a vytvořil i díky ní brilantní studii lidského vědomí a podvědomí. Možná za tím žádný záměr není. Třeba za sebe jen bez většího rozmýšlení skládal asociace, až ho to přestalo bavit. Podle aktuální nálady v knize můžete střídavě spatřovat jedno i druhé.
Kniha
Charlie Kaufman: Mravenci
(Přeložila Adéla Bartlová)
Nakladatelství Leda 2021, 624 stran, 498 korun.
