Murakami slaví 70. Co nám říká o světě? Nezrazujte ideje, hledejte smysl, své místo

Na snímku z Berlína roku 2010.
Haruki Murakami (na snímku z roku 1984 v řeckém městě Marathón) se narodil roku 1949 v Kjótu. Jeho otec byl synem buddhistického kazatele, stejně jako matka vyučoval japonskou literaturu.
"Rodiče vždy mluvili o japonské literatuře, a já ji nenáviděl. Četl jsem raději cizojazyčnou beletrii," vzpomínal později Murakami (na snímku z 90. let).
Murakami (na snímku z roku 1996) studoval divadelní vědu. Na univerzitě se seznámil s manželkou Joko, s níž žije od 70. let, studia ale nedokončil. Místo aby hledal zaměstnání ve firmě a doufal v dlouhou kariéru, jak bylo zvykem, vzal si půjčku a v Tokiu otevřel jazzový bar.
Jazzový bar nazvaný Peter Cat vedl Murakami (na snímku z Prahy roku 2006 s manželkou Joko) téměř deset let, sám v něm prý pracoval takřka každodenně.
Foto: Profimedia
Daniel Konrád Daniel Konrád
12. 1. 2019 12:13
Bylo nebylo, začátkem 50. let minulého století v japonském Kjótu se batole jménem Haruki Murakami vyštrachalo z domu, překročilo práh, přelezlo cestu a spadlo do potoka. Dočista zmizelo pod hladinou.

Uplynulo sotva několik vteřin, a už ho matka tahá ven. Neutopil se, prý ani nenastydl. Navenek zůstal netknutý. Ale uvnitř, v rodící se mysli chlapce, jenž později dospěl ve světoznámého spisovatele a který právě dnes slaví sedmdesáté narozeniny - nepoznamenalo těch několik vteřin následující desítky let? "Pamatuji si, jak byla voda chladná, jak černý byl tunel, do kterého jsem padal," vzpomíná Haruki Murakami dodnes.

A nejenže vzpomíná: z toho "svým způsobem iniciačního zážitku", jak říká, učinil pevnou část svých děl, dost možná tu nejtypičtější. Jsou hrdinové, kteří v Murakamiho románech fyzicky lezou pod zem, vydávají se do podsvětí nebo na dno studně, a jsou takoví, kteří cestují do vlastního nitra. "Sestupují", přeneseně vzato, do představivosti. Vzpomínek, traumat nebo jen erotických fantazií.

Motivace jsou různé, ale princip stejný, a taktéž celoživotní lekce z čtení Murakamiho: když se nám svět zdá nesmyslný, převraťme ho naruby a třeba smysl nalezneme. Zaměňme vnější a vnitřní, přehlédněme povrch, abychom dohlédli k meritu věci. Teprve "tam dole" spatříme hlubší, skutečný či duchovní rozměr toho, co "venku" zůstávalo skryto.

Nebo, jak vloni pravil autor, "když zavřete oči a ponoříte se do sebe sama, objevíte jiný svět".

Nebo ještě jinak: "Lidé často říkají, že mé knihy jsou divné, ale za tou divností by měl čekat lepší svět. Jen si musíme projít tím divným, než se dostaneme k lepšímu."

Nebo, když dnes spisovatel slaví sedmdesátiny, připomeňme ještě jiné výročí: nedávno uplynulo půlstoletí od studentských protestů roku 1968. Žádná událost se do Murakamiho děl nevpila tak silně jako tato, kterou zažil coby student divadelní vědy na vysoké škole v Tokiu.

Nejslavněji z ní učinil kulisu bestselleru Norské dřevo, který se odehrává v univerzitním prostředí. Studentské koleje, na jejichž zdech donedávna visely nahotinky nebo zpěvačky, v každém pokoji popelník, každá podlaha posetá obaly od instantních nudlí, se během pár měsíců mění ve válečnou zónu. Propukají stávky, na chodbách rostou barikády. Studenti chodí na přednášky v helmách, debatují o nutnosti rozbít "imperiální systém", nebo na pokojích rovnou schovávají ocelové trubky a křičí: "Pryč s univerzitami!"

Murakamiho román Norské dřevo před 9 lety zfilmoval Vietnamec Anh Hung Tran. | Video: Nonesuch

Ale kde je Tóru Watanabe, hrdina Norského dřeva? Protestuje s nimi? Čte si snad v koutě Kapitál? Ani omylem: přes den pracuje v prodejně gramofonových desek, holkám pouští Rolling Stones, po večerech chodí do barů a biografů, a samozřejmě píše dopisy Naoko, své tragické lásce. Plnými doušky si užívá svobody, a záhy začíná uvažovat, proč z volání po vnitřní společenské změně zbylo jen hlásání prázdných hesel navenek.

Nebo, jak to shrnul autor: "Tehdy se vytratil nějaký idealismus, pocit, že když se všichni budeme snažit, zlepšíme svět. My jsme zbohatli, ale ideje jsme ztratili."

Nebo, když přeskočíme do románu Kafka na pobřeží, v němž se jistá postava připlete studentům do stávky, je mylně považována za vůdce opozice a ubita k smrti: "Omezenost bez fantazie, nedostatek tolerance. Teorie, která se vymkla kontrole, prázdná rétorika, patenty na pravdu a zkostnatělý systém," čteme v Kafkovi na pobřeží zhodnocení tehdejší revolty.

Se zážitkem z osmašedesátého možná souvisí Murakamiho snaha pouštět se pod povrch, přeneseně vzato nezrazovat ideje, ne je vykřikovat, nýbrž naplňovat, usilovat o "vnitřní poctivost", jak to v jednom doslovu pojmenoval autorův český překladatel Tomáš Jurkovič. Možná proto se tolik Murakamiho protagonistů straní davu, vyhýbá kolektivnímu uvažování, dbá na nezávislost, upřednostňuje smysluplnou činnost před takovou, kterou člověk jen bohatne. A možná i proto Murakamiho stále vyhledávají mladí čtenáři: jeho romány rezonují svobodomyslnost, samostatnost, individualita.

Ta doba přinesla jisté osvobození i samotnému Murakamimu. Dokončil studia, ale než by jako každý druhý nastoupil do firmy a pokud možno v ní dřel do důchodu, zkusil žít na vlastní pěst a otevřel si v Tokiu jazzový bar. Když v prvních letech hledal byt, prý byl soustavně odmítán, podezřelý individualista ve společnosti nezvyklé na individualitu. Co chceš být jinej, buď jako ostatní!

Před domem Hanse Christiana Andersena v dánském Odense, kam přijel pro Literární cenu Hanse Christiana Andersena.
Před domem Hanse Christiana Andersena v dánském Odense, kam přijel pro Literární cenu Hanse Christiana Andersena. | Foto: Profimedia

Otevřeme Murakamiho novelu nazvanou Na jih od hranic, na západ od slunce a najdeme v ní hrdinu do jisté míry autobiografického, spokojeného provozovatele právě jazzového baru, který konečně dělá, co ho baví, co považuje za smysluplné. Mrzí ho jediné, že toho nedocílil sám: musel využít tchánových peněz.

"Já byl z generace, která zažila prudké studentské bouře, vyrostli jsme v epoše, která nebyla ničím jiným než jedním velkým NE stále rozvinutějšímu, sofistikovanějšímu a neúprosnějšímu kapitalismu," vysvětluje Murakamiho hrdina, který se jen několik let po studentských stávkách stává "neúprosným kapitalistou". Jednou v autě stojí na přechodu, ruce na volantu, čeká na zelenou. A přemýšlí: "Jsem to ještě já? Jsou ty ruce na volantu moje?"

Motiv svobody, která zároveň zastře význam věcí a se kterou člověk neví, jak naložit, nalézáme také úvodem románu Kafka na pobřeží.

Jeho hrdina, Kafka Tamura, je hoch teprve patnáctiletý. Stydlivý, uzavřený, málomluvný. Stojí na prahu dospělosti, pro rady si chodí k imaginárnímu příteli, chce ale být "nejdrsnější patnáctiletej kluk na světě" a na nic nečeká. Uteče z domova, aby se vyhnul kletbě, aby našel sestru a matku, jež ho kdysi opustila, jenže zase tápe. "Jsi svobodný, říkám si. Zavřu oči a snažím se přijít na to, co to vlastně znamená. Nemůžu ale na nic přijít."

Teď to trochu rozdělme: zatímco Norské dřevo a Na jih od hranic… představují řekněme "realistickou", romantickou část Murakamiho tvorby, román Kafka na pobřeží už je součástí té, která pracuje s nadpřirozenými úkazy, paralelními světy. Do ní dále náleží starší Konec světa & Hard-boiled Wonderland, kde Murakami své uvažování o svobodě dohnal na hranici jakési antiutopie.

Stvořil snové, podvědomé město na "nefalšovaném konci světa, kde nám nezbývá než zůstat navěky". Je plné domů, z nichž nikdo nevychází, obehnané zdí, kterou nelze přelézt. Lidé tu ztrácejí duše a opouštějí své stíny. Nikdo nikoho nepomlouvá, nikomu neubližuje ani nezávidí. Nejsou tu majetky, peníze ani společenské pozice, což je do jisté míry naplněním ideálů japonského roku 1968, avšak není tu ani radost, láska či štěstí. Spíš jakási "přikázaná věčnost", davová harmonie, uniformita. Co chceš být jinej, buď jako ostatní!

Evropský čtenář v tom může spatřovat podobnost s totalitou, světem za železnou oponou, byť to je opravdu jen jeden výklad, jedna z rovin mnohovrstevnatého románu, jejž Japonci dozajista vnímají v jiném kontextu. O to větší štěstí, že česká vydání Murakamiho děl nakladatelství Odeon vždy provází zasvěcenými výklady japanistů, v první řadě od překladatele Tomáše Jurkoviče, dříve ale také Kláry Macúchové nebo Anny Křivánkové.

Sám autor má pro popularitu svých děl v někdejších zemích východního bloku vysvětlení: kde ve společnosti zavládne zmatek, tam čtou mé knihy. "Byl jsem enormně populární začátkem 90. let v Rusku, které zažívalo přerod ze Sovětského svazu a ve společnosti byl chaos. Také v Německu padla Berlínská zeď, nastal chaos a mé romány šly na dračku," poznamenal jednou.

K tomu nutno dodat: Murakamiho knihy byly do té doby leckde nepřístupnou četbou, představovaly svěží hlas nové generace z jiné části světa, kombinaci "vysoké" a "nízké" literatury, čtivou směs žánrů od sci-fi a fantasy přes noir detektivky. Sice v exotických kulisách Japonska zakořeněné, ale jinak všeobecně srozumitelné příběhy, silně těžící z autorova poválečného okouzlení americkou kulturou.

Totéž platí o Murakamiho protagonistech: jak by jim někdo mohl nerozumět? Bývají mladí, pasivní, někdy bezejmenní, odcizení vlastní rodině i společnosti, v níž nenacházejí místo či nechtějí přijmout pravidla hry. Nebo jen neumí projevit emoce, přiznat si trauma. Jako vržení někam, kde se nestihli zorientovat, jsou životně "zaseklí". Neustále promýšlí své místo ve světě, navenek ale jako by žádné neměli. Jejich těla a jejich duše proto často žijí v různých světech.

Těla se nejčastěji zabývají muzikou, knihami, vařením, sexem, to jsou konstanty Murakamiho psaní a jejich detailní, zklidňující popisy se staly autorovým poznávacím znamením, přítomném také v česky naposled vydané próze Komturova smrt.

Ale duše? Leckterý Murakamiho vypravěč sotva dospěl a už má pocit, že jeho život skončil. Co s tím? Třeba hrdina Na jih od hranic… neví, jak dál, tak si jde do bazénu dát své obvyklé dva kilometry a plave, "až si málem začíná připadat jako nějaká ryba, úplně obyčejná ryba, která si nemusí s ničím lámat hlavu, ani s plaváním".

A když se vypravěč Konce světa… dozvídá, že nadosmrti zůstane v jiné realitě? Nerozpláče se, ani nekřičí, vůbec se nebrání. Jen spustí monolog, že je to prašť jako uhoď, že nikdy ničím nebyl. Že se skoro nemůže najít na fotce z maturitního plesu. Že nemá rodiče ani kamarády, a "jestli teď zmizím ze světa, nebude to nikomu vadit", typické.

Ještě v jednom se témata potkávají: opakovaně s Murakamim zažíváme situace, kdy mladí lidé vytvoří dvojici, trojici, malý kolektiv, vybudují harmonický vztah, a tak urputně se ho snaží udržet, až někdo nevyhnutelně odpadne.

Hadžime a jeho roztomile kulhající Šimamoto z Na jih od hranic…, Naoko a Kizuki z Norského dřeva, Saeki a její milenec z Kafky na pobřeží, ti všichni žili, byli, šťastně a krátce jako děti na pustém ostrově, souzeni jeden druhému. A všichni o to své "ve správný čas, na správném místě" přišli, nikomu idyla nevydržela.

Zatím nejdál Murakami ten motiv dotáhl ve své předposlední próze Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování. Zdejší hrdina je členem semknuté party z vyšší střední, až ho jednou zničehonic, bez důvodu vyloučí. Cukuru cítí zradu, ztrátu důvěry, šok. Je zničený, zralý na sebevraždu, paralyzovaný. Ztrácí chuť do života, přemožen "strachem, že něco najednou popře celou mou existenci", tak moc k nim byl upnutý.

Prochází vnitřní proměnou, která vyústí až v proměnu fyzickou. Mění se mu postava, musí si pořídit nové oblečení. Z temnoty vylézá, "v očích mu plane nový svět", a teprve po letech začíná pátrat, co se stalo. Murakamiho pointa je povědomá: jinými slovy, z jiných důvodů znovu ukazuje, že nic jako harmonická dvojice, skupina, společnost nevydrží, že nemůže přetrvat utopie, ve které lidé nejsou lidmi.

Kdo chce, v tom názoru - Murakamiho už asi celoživotním, a také celoživotně ohledávaném, znovu popisovaném, variovaném - může klidně spatřit opět komentář k protestům osmašedesátého roku. Cukurova proměna je znovu "cestou pod povrch", a typické je také to, oč Cukuru usiluje: emancipace. Najít východisko, zjistit, co má dělat, k čemu na světě je, proč mu ke štěstí nestačí být dobře zaopatřený. Nahlédnout své slabosti i přednosti, nabýt zodpovědnosti, spatřit smysl, důvod žít.

Jestli to s ním dobře dopadne? To není jisté. Ale prozře. Je svobodný. Nic ho netíží. Zase cítí, a umí ty city projevit. Dýchá. Žije.

Přejme to dnes všem Murakamiho hrdinům, co se zbavili nějakého toho závaží a našli sebe sama. Vždyť proto jsou tu s námi už desítky let - proto se k nim stále vracíme.

 

Právě se děje

Další zprávy