Gülbahařin příběh začíná na podzim 2016, kdy čerstvě jmenovaný stranický tajemník Čchen Čchüan-kuo zahájil novou fázi represí vůči Ujgurům. Gülbahar, která v té době s rodinou už deset let žila ve Francii, v listopadu 2016 přivolal její zaměstnavatel do sinťiangského města Karamaj, aby osobně vyřídila formality předčasného důchodu. Krátce poté, co v dobré víře přijela, ji zadržela policie. Za několik hodin byla propuštěna, pas ale zpět nedostala.
Mohla se pohybovat po Sin-ťiangu, avšak bez možnosti návratu do Francie. Policisté ji denně telefonicky kontrolovali. V lednu 2017 ji pod příslibem vrácení pasu vylákali zpět do Karamaje a zavřeli do vazby. Od června 2017 do prosince 2018 byla vězněna v převýchovném táboře, poté v ubytovně pro policisty i obyčejném bytě.
Gülbahar nebylo sděleno žádné obvinění ani se nesměla spojit s francouzskými úřady. Záminkou k jejímu zadržení se zřejmě stalo manželovo členství v ujgurském exilovém spolku a dceřina účast na demonstraci v roce 2009. Zinscenovaný proces se konal až v listopadu 2018 a Gülbahar v něm byla bez možnosti obhajoby "odsouzena" k sedmi letům politické převýchovy. Definitivního osvobození se dočkala až v srpnu 2019 díky veřejné kampani své rodiny a intervenci francouzských úřadů.
"Jsme už jen zpitomělá a otupělá zvířata"
Kniha věcně popisuje martyrium samoúčelného věznění i ubíjející politickou převýchovu. Stejně jako bezpočet spoluvězeňkyň se Gülbahar Haitiwaji musela dennodenně hodiny memorovat politickou propagandu a po vojensku cvičit. Musela si vést i deník, v němž se doznávala ze svých "hříchů". Účelem převýchovy zjevně nebylo, aby si vězeňkyně mnoho zapamatovaly, nýbrž aby psychicky strádaly. Neustále jim bylo vštěpováno, že jsou teroristky.
Biflování obětem způsobuje i ztrátu kritického myšlení a vytěsňuje vzpomínky na blízké, čímž ničí poslední zbytky svobodného prostoru v lidské mysli. Indoktrinací a vymýváním mozků tak čínský režim z bezúhonných občanů dělá zbídačelé trosky. Gülbahar také uvádí, že mnoho spoluvězeňkyň v převýchovných táborech po aplikaci "očkování" přestalo menstruovat, nebo předává výpovědi o fyzickém mučení.
Kniha odhaluje mnohé vyděračské praktiky čínských bezpečnostních složek, například vynucená doznání nebo nacvičené výpovědi. I těsně před jejím propuštěním tajná policie využívala Gülbahařiny zinscenované telefonáty s rodinou ve Francii k psychologickému nátlaku. Výsledkem bylo, že Ujgurka se cítila jako zrádkyně. Vyčítala si i uvěznění své sestry Mädiny. "Jakmile je v ujgurské rodině někdo deportován, strhne všechny ostatní s sebou," říká. Na vině je ale ve skutečnosti vedení Čínské lidové republiky.
Publikace objasňuje i širší souvislosti předcházející této "nové vlně teroru" čínského státu proti Ujgurům, která se datuje od roku 2016. Gülbahar vzpomíná na protivládní demonstrace v sinťiangském hlavním městě Urumči a narůstající diskriminaci Ujgurů v 80. letech minulého století. Nepokoje v Urumči před 12 lety pak vládě umožnily ztotožnit s krveprolitím celé ujgurské etnikum, a tak pod záminkou boje proti extremismu ospravedlnit masové převýchovné tábory.
"Kdokoli, úplně nevinný člověk, který opustí domov, může být pod jakoukoli malichernou záminkou zatčen. To není nic nového, ale po nepokojích v Urumči roku 2009 se to všechno ještě zhoršilo," vypovídá Gülbahar.
Komunistická strana Číny represe vystupňovala před devíti lety za vedení generálního tajemníka a prezidenta Si Ťin-pchinga, cílem jehož politiky je podle Gülbahar "Sin-ťiang bez Ujgurů". Za bezpečnostní hrozbu režim považuje svébytnou identitu Ujgurů a jejich odlišnost od většinové společnosti. "Populaci Sin-ťiangu tak dnes netvoří občané, ale podezřelí," shrnuje Gülbahar.
Gülbahařino vyprávění též naznačuje zničující dopady dlouhodobých represí. Opletačky s policií nebo samoúčelné věznění se přímo či nepřímo dotýkají všech Ujgurů. "V Sin-ťiangu jsou policejní kontroly, výslechy, zastrašování, vyhrožování tak častým jevem, že se nad tím už nikdo nepozastavuje. Žijeme tak, jako bychom byli ‚v podmínce’, s odkladem trestu, ve stavu poloviční svobody, o kterou vás mohou kdykoli připravit. Být předvolán na policejní komisariát - na šálek čaje, jak se tady říká - patří už ke každodennímu životu," popisuje.
"Represe je blízko"
Líčí i nátlakové techniky založené na skutečnosti, že Ujguři jsou uvnitř i vně sinťiangských věznic drženi jako rukojmí, napospas vydaní všudypřítomné možnosti arbitrárního postihu. "Ať už nás zavřou, či nikoli, Čína nám vyhradila týž osud: převýchovu strachem, vydíráním a cenzurou," popisuje Gülbahar.
Díky tomu může režim vyvíjet tlak na Ujgury doma i v zahraničí. Velká část diaspory se kvůli tomu bojí veřejně promluvit.
Tato transnacionální represe, zjednodušená technologickými inovacemi, je projevem snahy čínských komunistů zavést principy stranického státu v mezinárodním prostředí, což výrazně zesílilo za Si Ťin-pchingova vedení. Kniha tak odhaluje, jak velkou úlohu při jednání Ujgurů doma i v zahraničí hraje strach. Původci teroru v Sin-ťiangu tedy nejsou Ujguři ani jiní muslimové, nýbrž špičky pekingského režimu.
Gülbahar sice nebyla fyzicky mučena, její příběh přesto otřesně zachycuje důmyslnost legalizovaného bezpráví i bezbřehou absurditu poměrů v Sin-ťiangu. I když předkládá mnohá tvrzení, která kvůli netransparentnosti čínského aparátu nelze ověřit, výpověď se shoduje s dalšími prameny, například s informacemi o zadržovaných v Databázi sinťiangských obětí.
Kniha tak úspěšně vyvrací lživá tvrzení čínské propagandy i jejích zástupných šiřitelů, že v Sin-ťiangu nedochází k represi, nýbrž boji proti terorismu a náboženskému extremismu.
Příběh Gülbahar Haitiwaji však také ukazuje, jak záměry čínského režimu a jiných diktatur vládnoucích silou a strachem narážejí na sílu a svobodomyslnost lidského ducha. Zadrženou Ujgurku tato zkušenost proměnila ve věřící muslimku a politickou aktivistku, minulý měsíc se zúčastnila i zasedání Světového ujgurského kongresu v Praze. Před zveřejněním svých pamětí musela překonat především strach z možné msty režimu na jejích blízkých v Sin-ťiangu.
Gülbahar ve vězení nebyla nucena k fyzické práci, což je typický znak sovětských nápravně-pracovních táborů. Ale vzhledem k tomu, že v mnohých jiných částech souostroví detencí a táborů v Sin-ťiangu nucená práce představuje běžnou praxi, je výraz gulag v názvu knihy opodstatněný. Praktickou náležitostí textu je i přesná datace většiny klíčových momentů. Knize by však prospěla odborná revize, která by napravila nemnohé faktografické nepřesnosti originálu i překladu.
Vynikající práci odvedla francouzská novinářka Rozenn Morgat, která čtenářům předává mrazivé osobní zážitky výmluvnou a zároveň decentně elegantní formou. Kniha tak dává vyniknout Gülbahařině postoji k tělesnu i duchovnu, který je patrný také z jejích veřejných vystoupení nebo z osobního setkání. Zvýrazňuje to celkové poselství o schopnosti člověka sebrat vůli ke kráse a dobru i vprostřed samoúčelného utrpení. Takto působí i portrét na obálce nafocený Emmanuelle Marchadour.
Je chvályhodné, že nakladatelství Rybka Publishers přišlo s českým vydáním i obsáhlým rozhovorem s protagonistkou tak rychle po vzniku originálu, například anglický překlad bude následovat až v únoru. Česká veřejnost tak může z jedinečného zdroje čerpat informace o životě Ujgurů a fungování současné Číny. Snad budou domácím čtenářům časem zpřístupněna i další svědectví, například memoáry Sajragül Sauytbaj nebo Söjüngül Džanišif.
Při čtení knihy Přežila jsem čínský gulag je důležité si uvědomit, že podobné bezdůvodné věznění a systémovou diskriminaci zažívají Ujguři pod čínskou správou už po tři generace. Jen o svém údělu bohužel nemohou svobodně promluvit.
Autor je vědecký pracovník Orientálního ústavu Akademie věd České republiky.
Kniha
Gülbahar Haitiwaji a Rozenn Morgat
Přežila jsem čínský gulag: První knižní svědectví ujgurské ženy, která prošla peklem čínského převýchovného tábora
(Přeložil Vladimír Čadský)
Nakladatelství Rybka Publishers 2021, 208 stran, 298 korun
