Glosa - Václav Havel si v jednom projevu položil otázku, co může naše země nabídnout Západu, k němuž se po roce 1989 znovu připojila. Podle něj to byla téměř povinnost vypovědět naši zkušenost s totalitním systémem.
Vzhledem k tomu, že tento totalitní systém byl od počátku řízen Sovětským svazem, dá se Havlova odpověď rozšířit i následujícím způsobem - země bývalého Východního bloku mají jedinečnou zkušenost nejen se sovětským režimem, ale i s Ruskem jako takovým, s jeho mentalitou, způsoby jednání, s jeho "duší".
Právě ve světě, kde po pádu železné opony zavládl euforický dojem, že jsme všichni na stejné liberálně-kapitalistické lodi, že se konečně můžeme všichni hlásit ke stejným demokratickým a lidskoprávním hodnotám a jíst ten samý Big Mac, měli intelektuálové střední a východní Evropy tím bedlivěji sledovat dění v Rusku a říkat svým kolegům na Západě, že je to všechno trochu složitější. Že ruská tradice je z principu odlišná - nikoli horší nebo lepší než evropská, ale jiná, a proto zde určité mechanismy vyzkoušené na Západě budou fungovat asi trochu jinak.
Jelikož podobná volání vesměs přehlušily tržní zájmy, můžeme mít v současnosti dojem, že západní svět stojí před Ruskem jaksi bezelstnější než kdykoli jindy a s překvapivou naivitou toleruje to, co by bylo ještě před několika lety zcela nepředstavitelné.
Naivní rusofobie a kritická reflexe
Reakcí na takové jednání nemůže být stejně naivní rusofobie, za níž se obvykle skrývají jen jiné, ještě horší mocenské zájmy. Odpovědí by měla být skutečně poučená a kritická reflexe, pro niž by země střední a východní Evropy měly být díky své historické zkušenosti ideální platformou.
Tuto úlohu dnes splňuje především Polsko, jehož referování o Rusku - od běžného zpravodajství, zasvěcené komentáře a analýzy až po úroveň politického jednání - se s českým nedá srovnávat.
Do této situace nicméně vstupuje kniha, která velmi dobře a užitečně shrnuje to podstatné k pochopení toho, co tvoří onu specifickou "ruskou cestu". Při jejím sledování pochopíme, že tato cesta přes řadu společných uzlů ve skutečnosti nekopíruje tu naši, jak jsme si možná naivně mysleli, a jelikož nevidíme, kam směřuje, bylo by bláhové se domnívat, že vede stejným směrem, kam chceme i my. Tou knihou jsou Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity Martina C. Putny.
"Religiozita" v názvu neznamená, že by šlo o dějiny ruské církve nebo náboženství. Jako u jiných autorových knih, je i zde náboženství a duchovnost té které doby klíčem k pochopení mnohem širších souvislostí. Široce chápaná kultura je na jednu stranu sycena v první řadě náboženskými a obecně duchovními impulzy a na straně druhé v ní mají kořeny politické a společenské důsledky. "Obrazy" pak znamenají, že z mohutného proudu ruských dějin jsou vybírány zásadní momenty, na nichž je možné výše zmíněné principy dobře ukázat.
Kniha tedy nemá ambice stát se vyčerpávajícími dějinami ruské mentality, ale načrtnout příběh, který by se postavil oněm naivním představám a falešným hlasům propagand všeho druhu. Navazuje tak na tradici českého kritického psaní o Rusku, kterou tvoří Karla Havlíčka Borovského Obrazy z Rus, T. G. Masarykovo Rusko a Evropa a Václava Černého Vývoj a zločiny panslavismu a toho, jak se rusistika pěstovala na pražské filozofické fakultě po roce 89.
Putnovo přihlášení se k této tradici dává zároveň poznat jeho hodnotové zakotvení: "Český rusista nemá být tím, kdo miluje, obdivuje a do Čech chce přivádět všechno ruské; zvláště pak není podporovatelem ruského a sovětského imperialismu. Český rusista má být tím, kdo ruské kulturní souvislosti hluboce zná - a díky tomu je schopen je kriticky hodnotit. Český rusista má být tím, kdo v ruské kultuře a společnosti podporuje osobnosti a hodnoty, jež stojí na straně svobody člověka, proti režimu, proti státnímu teroru, proti bezduché instituci, proti potlačování svobody svědomí a výrazu."
Devatenáct obrazů, z nichž je kniha sestavena, a závěr na konci provedou čtenáře chronologicky od Ruska před Ruskem, tedy starověkých základů ruské kultury (takže se hned v úvodu dotkne palčivého tématu kulturní a duchovní identity Krymu - starověké Tauridy), přes Kyjevskou Rus, Červenou a Novgorodskou Rus, Moskevskou Rus, přes Židovskou Rus, Katolickou Rus a Pravoslavný reformismus až k Sovětské Rusi a posledním událostem, jimž symbolicky vévodí proces s Pussy Riot (jež jsou vykládány v tradici ruských jurodivých, jejichž status je - na rozdíl od současnosti - blahé paměti ochránil i před cary a patriarchy).
Selektivní přístupy k tradici
Ukazuje tak, jak mnohovrstevnatá ruská tradice je - a tato skutečnost kontrastuje s tím, jak selektivně k vlastní tradici přistupují ti, kteří staví jen na té jedné - carské, imperialistické, podporované oficiální pravoslavnou církví. Že je právě ta ovšem v posledních několika stech letech dominantní, o tom není podle Putny pochyb.
Vladimir Putin tak podle něj stojí ve stejné linii jako Stalin či car Ivan Hrozný. Mění se kulisy, mění se nepatrně styl výkonu moci, ale základní duch je podle Putny identický - a jeho nedílnou součástí je programové pohrdání Evropou, jednou v teologické polemice s katolicismem, jindy v očekávání zhroucení kapitalismu, dnes v odsudcích liberální Evropské unie.
Jako alternativy k tomuto pojímání vlastních dějin se nám rozevírá široké spektrum "jiných", "paralelních" tradic - ať je to pokus o republikánské uspořádání Novgorodské Rusi, ať jsou to alternativní proudy k oficiálnímu (s carským trůnem vždy těsně spojenému) pravoslaví, ať jsou to do Evropy otevřená okna například Litevské Rusi. Neslavný konec těchto pokusů nemůže být legitimizací násilného carského/socialistického/nacionalistického či jiného Ruska - ale naopak pobídka k tomu, nepodléhat unifikujícím pohledům oficiální propagandy.
Základní komparativní pohled na ruskou a evropskou tradici ale zároveň odhaluje řadu základních bodů, na nichž se tyto tradice rozcházejí a které jakoby determinují určitou nemožnost společné řeči. Ať je to faktická nepřítomnost antické (latinské) tradice v ruské kultuře, která je zde sice v období klasicismu formálně napodobována, ale nikdy se nestala - jako v Evropě po celou její historii a v době renesančního humanismu zvláště - něčím hlubším; ať je to dlouhodobá neexistence univerzit, které v Evropě už od středověku formovaly nezávislé myšlení a bádání a těšily se nezpochybnitelným svobodám (první ruská univerzita vznikla pod jménem Imperátorská moskevská univerzita až roku 1755); ať je to absence reformace s jejím důrazem na textovou kritiku, a tedy samostatné myšlení, případně na osobní zodpovědnost za vlastní život na zemi (a nakonec také s praktickou nutností hledání forem náboženské tolerance); ať je to absence pozvolně se šířící sekularizace, která v Evropě vedla ve svém důsledku spíše k pročištění a posílení víry věřících (na úkor čistě formální a účelové religiozity); a především ať je to potlačování všech pokusů o růst občanské společnosti, která zákonitě v každé době ohrožuje moc mocných.
Kniha Martina C. Putny skládá mozaiku, z níž si může čtenář odnést ledacos. V kostce se seznámí s hlavním proudem ruských dějin, jeho duchovními hnutími, s dějinami ruské kultury - nejen literární, ale případně i výtvarné či hudební. Obrazy z kulturních dějin mu mohou poskytnou vyzývavé zrcadlo k reflexi vlastní evropské kultury - ve srovnání lépe vynikne odlišnost Ruska a Evropy.
V neposlední řadě si může položit otázku, jak to, co se o Rusku dozvídá z povrchní publicistiky a masových médií, zapadá do celkového obrazu stromu ruských tradic - a tím spíš si všimnout toho, kdy jsou tyto tradice překračovány.
Ideální by ovšem bylo, kdyby se kniha jako tato stala zdrojem poučení pro politiky a diplomaty - aby ve svém jednání neopakovali stereotypy, dané jim socialistickou výchovou, případně opustili naivitu danou neznalostí, a byli schopni hájit svým vystupováním zájmy nejen naší země, ale i jiných, které jsou Ruskem ohroženy stejně, jako jsme byli v minulosti i my.
V tomto smyslu není autorovo předání knihy prezidentu České republiky jen specifickou performancí, ale i důležitým gestem - pokud se seriózní výsledky práce akademiků a intelektuálů nestanou podporou kompetentnějšího rozhodování o věcech veřejných, může nás záhy čekat nemilé překvapení.
Martin C. Putna: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Vyšehrad, Praha 2015.
