Letos devadesátiletého francouzského rodáka představila zdejším čtenářům jako neobyčejně vzdělaného polyhistora, člověka vášnivě milujícího literaturu a zároveň literáta, který se - v přiznané návaznosti na myslitele jako Waltera Benjamina - nebojí jít svou cestou. Ta v případě George Steinera znamená důsledné odmítnutí "rozparcelování" humanitních oborů, neboť pro něj je kultura jen jedna.

"Osvědčené akademické obory se v míře, která se takřka příčí zdravému rozumu, rozdělily na miniaturní specializace. Okrsek se zmenšuje s každým učitelským úvazkem či výzkumným grantem. Posvěcený pohled má mikroskopický záběr," napsal v knize Po Bábelu. A stejně to vidí také ve dvou knihách, které nakladatelství Dauphin v českém překladu vydalo teď.

Je škoda, že toho od Steinera v češtině neznáme víc - vedle knihy Po Bábelu vyšly už jen sbírky esejů Errata: prozkoumaný život a pod názvem George Steiner a myšlenka Evropy ještě statě různých autorů interpretujících teoretikův vlivný text. Dva nynější svazky - sbírka více či méně vzpomínkových esejů Knihy, které jsem nenapsal a studie Skutečné přítomnosti - tuto mezeru alespoň částečně vyplňují.

Steinerovo psaní, a to platí o celém jeho díle, vždy obsahuje autobiografický aspekt. Autor má ostatně z čeho čerpat: narodil se do židovské rodiny v Paříži, studoval ve Spojených státech a Velké Británii, značnou část své akademické kariéry vyučoval komparatistiku v Ženevě, cestoval po světě.

Osobní aspekt do jeho psaní vnáší místní neukotvenost a naopak silnou ukotvenost kulturní: jasně vychází z odkazu evropského a amerického modernismu, jehož práci s tradicí specificky rozvíjí.

George Steiner - podobně jako nedávno zesnulý a občas stejně excentrický literární kritik Harold Bloom - je přesvědčen, že žijeme na konci dějin. Ať už ho budeme nazývat "epilogem", jak to činí Steiner, nebo "pozdním koncem dějin".

Související

Shakespeare byl bůh. Zemřel vlivný literární kritik Harold Bloom

S takovou pozicí lze samozřejmě polemizovat, nicméně je minimálně užitečná v tom, že vůči současnosti nabízí jakýsi korektiv. Steiner se nedovolává nějaké reálné minulosti coby ideální doby, kdy věci byly v pořádku: vždyť všichni autoři, na něž často odkazuje, stáli na okraji. Ať už to byl Dante vyhnaný z Florencie, ve své době neznámý Franz Kafka nebo teoretik Walter Benjamin.

Tradice není něco, co nabízí vzorec pro bezmyšlenkovité následování, ale mnohem spíše imperativ k revoltě. Steinerův vlastní anarchismus je skryt za masku úctyhodné erudice, ale to jej nečiní o nic méně radikálním.

Většina jeho textů jako by tvořila jedinou knihu: meandrovitou úvahu o tom, co dnes znamená promýšlet literaturu, obranu "literátství" před akademismem i boj za celistvost humanitního vzdělání.

"Koncept absolutní synchronicity básnických textů, vytvořený ve čtyřicátých letech minulého století školou nové kritiky, a odmítnutí jejich datování či historizování, aby jejich zařazení nenarušilo čistotu naší estetické reakce, je užitečný pedagogický trik. Ovšem nic víc," píše například v knize Skutečné přítomnosti, kterou lze chápat jako doplněk ke studii Po Bábelu.

Obal knihy Skutečné přítomnosti. | Foto: Dauphin

Podobně jako v ní také tady vychází z kritiky akademického establishmentu a analýzy krize humanitního vzdělání. Jeho postřehy jsou přesné a mnohdy vtipné, třeba když píše o grantech a kolektivních projektech: "V humanitních oborech jsou kolektivní výkony téměř bez výjimky triviální (vždyť která kniha po Pentateuchu byla sepsána komisí?)."

Od toho se však autor odráží k závažným úvahám o etickém rozměru uměleckého díla, o zásadním významu prožitku tohoto díla ze strany čtenáře či diváka a samozřejmě ke svému velkému tématu, jímž je přemýšlení o jazyce. Konkrétně o jazyce a tichu.

Podle Steinera vězíme v neřešitelném paradoxu: kontakt s velkými slovesnými díly nám nepříjemně naznačuje, že v lidské zkušenosti je něco, co se nám nikdy nepodaří zachytit slovy, přesně pojmenovat. "Paradox, který určuje naši lidskou přirozenost, je neměnný: vždy bude existovat jistý pocit, že nám něco ubíhá, že nejsme schopni přesně zachytit to, co právě zakoušíme a o čem mluvíme, když se vztahujeme k bytí."

Druhou stranou paradoxu představuje, že na snahu toto "něco" pojmenovat nelze rezignovat. Jsme bytosti tragicky zachycené v napětí mezi jazykem a tichem. Proto se také výbor z nejlepších Steinerových literárních kritik jmenuje Jazyk a ticho.

Obal Steinerových Knih, které jsem nenapsal. | Foto: Dauphin

Knihy, které jsem nenapsal jsou k úvahám ve Skutečných přítomnostech jakýmsi pendantem a dobře, že vycházejí paralelně. Steinerovy eseje pojednávají o zamýšlených projektech, z nichž buď postupem času sešlo, nebo nikdy neměly naději na dokončení. Z nich je nejsilnější Jazyk erótu, pronikavá a vysoce intimní esej o milostném jazyce, v níž Steiner prolíná svou zkušenost čtenářskou, multilingvní i erotickou.

Vydání dvou knih George Steinera je přínosné a záslužné. Na nelehkých textech velmi dobrou práci odvedli překladatelé: pod svazkem Knihy, které jsem nenapsal je podepsán Michal Kleprlík, který zároveň dodal podnětný doslov, na Skutečných přítomnostech pak pracoval tým Kleprlíka, Ondřej Hanuše a Sylvy Ficové.

Jejich překlad je čtivý, citlivý k originálu a zaslouží uznání. I proto škoda - a dvojnásob škoda vzhledem ke Steinerově starosvětskosti -, že v tiráži není uveden redaktor ani korektor. Přes překlepy se čtenář snadno přenese, i nad překladem "inhabit" heideggerovským "bytuje" v parafrázi Reného Descarta lze ještě mávnout rukou.

Redaktor by ale jistě chytil nešťastné přehlédnutí hned na počátku Skutečných přítomností, kdy je věta "Imagine a society in which all talk about the arts, music and literature is prohibited", tedy "Představte si společnost, v níž je veškerá mluva o výtvarném umění, hudbě a literatuře zakázána", přeložena jako: "Představte si společnost, kde se mluví pouze o umění, ale kde hudba a literatura jsou zakázány."

Je to samozřejmě přehlédnutí, ale o to nešťastnější, že kvůli němu celý začátek knihy nedává smysl.